Zaklínač – Krev za krev

 

Krev za krev

 

I.

Pěnkava seděla na větvičce a hlasitě zpívala.

„Je tak krásná,“ pomyslela si Toruviel. „Tak volná. Nespoutaná. Nemusí mít naše starosti ani náš strach, nikdo ji nechce zabít jen proto, že žije. Jen proto, že se narodila…“

Ucítila na rameni dotek. Otočila hlavu. Vedle ní ležící Yaevinn tlumeně zašeptal: „Jezdec na cestě. Jeden.“

„Dh´oine?“ zeptala se elfka potichu.

„Ano,“ odpověděl Yaevinn.

Dh´oine – elfsky člověk – jel na hnědé klisně. Toruviel ho pozorovala, pak pohlédla na Yaevinna, který zvedl ze země svůj luk, prvotřídní zbraň z tisového dřeva a vyvařených jeleních šlach.

„Máme své rozkazy,“ řekl, vidouce její pohled. „Žádný Dh´oine nesmí do Dol Blathanna vstoupit. Už nikdy více.“

Vytáhl z toulce šíp s ostrými, spirálovitými letkami a pohladil lučiště. Zamířil. Jezdec už byl na půl sta kroků od nich, kdyby Yaevinnovi v cestě nestál strom, bez váhání by vystřelil. Toruviel ale vzápětí vydechla překvapením. Poznala tu nelidsky bledou tvář, dlouhé, jako mléko bílé vlasy a lesknoucí se meč, visící jezdci na zádech.

„Počkej…“ řekla potichu Toruviel, „to není…“

„Thaess aep!“ sykl elf.

„Znám ho, není to Dh´oine,“ řekla rychle. „Je to vatt´ghern – zaklínač. Dryády z Brokilonského lesa mu říkají Gwynbleidd – Bílý Vlk.“

Elf sklonil luk a pohlédl na Toruviel. Sám si nebyl jistý, ale zahlédl v jejích očích železnou jistotu, kterou u ní už tolikrát viděl a dokázal neomylně rozpoznat. Věděl, že se nemýlí. Zvedl se a vykročil ze svého úkrytu, vyšla za ním a spolu s ní ho následovali i další čtyři elfové, kteří stejně jako Yaevinn a Toruviel patřili k hlídce, strážící hranice Dol Blathanna, jediného nezávislého elfského království.

Jezdec je uviděl ihned. Zastavil koně a otočil se k přicházejícím elfům, jeho tvář byla nehybná, jako kus kamene. Toruviel zvedla ruku k pozdravu. Neoplatil její gesto. „To je zlé…“ pomyslela si, „jen poslové zlých zpráv mají takový výraz ve tváři. Nikdo jiný.“

„Cael,“ pozdravil ve svém rodném jazyce jezdce Yaevinn. „Jsi raněn, Bílý Vlku? Jedeš do Dol Blathanna za medicínou?“

„Ne,“ řekl chraptivým hlasem bělovlasý a sesedl z koně. Byl očividně unavený.

„Pojďme do tábora,“ řekl pak. „Několik dní a nocí jsem na cestě, tu chvíli to ještě počká.“

 

II.

Sesedli se kolem ohně. Napravo od Geralta seděla Toruviel, nalevo Yaevinn. Přímo naproti němu seděl starý, šedovlasý elf s ustaraným výrazem ve tváři. Geralt ho znal. Byl to jeden z nejstarších žijících elfů. Nikdo nevěděl, kolik zim už jeho staré oči viděly, zda jich bylo pět nebo šest stovek. Byl to…

„Jsem Filavandrel aep Fidhail,“ promluvil stařec. „Ale ty mě přeci znáš. Už jsme se setkali, zde v Dol Blathanna, před mnoha, mnoha lety. Jistě si vzpomínáš, mám pravdu?“

Geralt si vzpomínal. Vzpomínal si, že byl Filavandrelovým zajatcem a že ho elf chtěl tenkrát nechat popravit jako vetřelce, ale neudělal to. Za těch časů bylo ještě Údolí květů, v řeči elfů Dol Blathanna, součástí Aedirnského království. Svou vlastní svobodnou zemi získali příslušníci Staršího Lidu až o mnoho roků později.

„Ano,“ řekl zaklínač, „vzpomínám si. Vzpomínám si také, že jsem ti slíbil, že do Údolí květů už nikdy nevstoupím, ale neměl jsem jinou možnost. Musel jsem.“

Starý elf na něj upínal své pronikavé oči. Byla v nich němá otázka. Geralt lehce sklonil hlavu:

„Pogrom,“ řekl stručně.

Všichni okolo sedící elfové ztuhli.

„Kde…?“ řekla sklíčeným hlasem Toruviel.

„V Temerii. Před deseti dny.“

„Cože?“ vykřikl Yaevinn. „V Temerii? Král Foltest byl přeci vždy příznivcem mírového soužití elfů a lidí, jak by mohl…“

„Atentát…“ přerušil ho zaklínač, „na temerského krále zaútočil atentátník. Říká se, že jej bodl dlouhou Zerikkánskou dýkou. Král útok přežil, ale byl těžce raněn. Pět dní byl v bezvědomí, proto nedokázal zabránit tomu, co po útoku na něj následovalo.“

Yaevinn zatajil dech. Toruviel také. Jen Filavandrel se ani nepohnul.

„Fanatici,“ pokračoval Geralt. „Šílení, nenávistí zaslepení fanatici rozšířili mezi lidem lež, že atentátník byl elfské krve, bývalý člen partyzánského oddílu Scoia´tael. Lid vzplanul hněvem a bezbřehou nenávistí. Následoval dlouhý pochod lůzy, při kterém elfské domy ve Wizimě lehly popelem a všichni elfové, kteří včas z hlavního města neutekli, byli povražděni. Do jednoho. Muži, ženy, děti…celkem na 6 tisíc elfů. Všichni, kteří ve Wizimě a jejím okolí tou dobou byli. Taková byla cena za jedinou, zákeřnou a podlou lež.“

Filavandrel chvíli mlčel, potom rychle vstal:

„Chápu, proč jsi přijel,“ řekl kovově znějícím hlasem, „ale nic z toho nebude. Přijel jsi, abys nám zabránil uskutečnit odplatu, o které se bude mluvit ještě za sto let, mám pravdu? Ne, nic neříkej, nic z toho nebude. Nic, zaklínači. Bloed et Bloed!“

Geralt se k tomu nevyjádřil. Šedovlasý elf proto pokračoval:

„Pamatuji si naše poslední setkání. Říkal jsi, že naší rase nezbývá nic, než záhuba. Ten čas nadešel, Bílý vlku. Sestoupíme z Údolí, abychom krví splatili dluh naším zločinně zavražděným bratřím. Abychom se ctí, se zbraní v ruce, zemřeli.“

Na dlouhou, velice dlouhou dobu nastalo ticho. Geralt s nadějí pohlédl Toruviel do tváře, ale spatřil jen tvrdou, nesmlouvavou pýchu. Takovou, která se vždy nakonec obrátí proti dotyčnému a zakousne se do jeho srdce jako jedovatý had.

Vstal a obrátil se na Filavandrela:

„Musím mluvit s Enid,“ řekl, snažíce se zachovat klid.

„Dobrá,“ odvětil po chvíli elf. „Ale nevěřím, že jí dokážeš přesvědčit…“

 

III.

Vstoupil do paláce, doprovázen dvěma vysokými, tmavovlasými elfy. Prošel kolem mramorové sochy Lary Dorren aep Siadhal, slavné elfské vědmy, která byla před dvěma staletími upálena lidmi. Minul také zdobené tapisérie, visící na zdech, které připomínaly významné události v tisíce let starých dějinách elfské rasy. Dorazil ke královské komnatě. Stála na druhé straně místnosti, dívala se z okna na tyrkysové růže, které rostly jen zde, v Údolí květů. Ačkoli musela už dávno slyšet jeho kroky, rozléhající se po chodbách jako dutá ozvěna, neotočila se.

„Paní…“ řekl Geralt a sklopil hlavu.

Enid an Gleanna, zvaná Sedmikráska z Dolin, královna elfů, nejkrásnější žena světa, pootočila hlavu. Zaklínač viděl její zlatavé kadeře, sahající až po pas a zářící jako odraz slunce na čiré vodní hladině. Po její překrásné tváři stékala slza. Geralt si s překvapením uvědomil, že je to vůbec poprvé, co vidí tekoucí slzu na elfské tváři. O to zvláštnější, že ji poprvé spatřil právě na tváři královny.

„Filavandrel mi sdělil, co se stalo,“ řekla měkkým, zpěvavým hlasem.

„Sdělil mi také, proč jsi ty, Geralte z Rivie, do Dol Blathanna přijel. Chceš rozhodovat místo mě co mám učinit? Chceš sám sebe pasovat do role královského rádce? Odkdy se vy, zaklínači, staráte o politiku? Od nepaměti je přeci vaším posláním jen zabíjet netvory a strašidla, ohrožující lidi, nic jiného!“

„Královno…“ řekl zaklínač se sklopenou hlavou, „uvažuj…“

Elfka náhle zvedla pravou ruku. Geralt ucítil, jak se mu rozbušilo srdce. V uších mu zalehlo a v očích zajiskřilo. Nemohl se pohnout, stál na místě jako nehybná, do země zaražená socha. V ústech ucítil železitou pachuť krve. Žena sklonila ruku a účinek paralyzujícího kouzla okamžitě zmizel jako odvanut větrem.

„Teď víš,“ řekla velmi, velmi pomalu, „jaké to je být zcela bezbranný. Jaké to je být vydán na milost silnějšímu, tak jako byli vydáni oni. Byly to mé děti, má krev. To žádná slova nikdy nenapraví. A tvá už vůbec ne, Bílý Vlku.“

„Enid,“ řekl po dlouhé odmlce Geralt. „Oheň, který svou pomstou zapálíte, vás nakonec sám pohltí. Za každého zabitého člověka se objeví tři další. Tři další s touhou zabíjet. Ten oheň, který rozpoutáte, vás nakonec samotné obrátí v prach. Uvažuj…“

„Ne,“ přerušila ho, „ten oheň nás očistí. Musíme jím projít, už není jiné cesty.“

Královna se otočila, přistoupila k oknu a pohlédla na nádherné tyrkysové růže, rostoucí před jejím palácem.

„Teď odejdi, Gwynbleidde,“ řekla tiše. „Odejdi a zanech mě samotnou s mým zármutkem.“

Geralt vyšel z paláce a zamířil ke svému koni. „Nu, Klepno,“ pohladil klisnu, „čeká nás dlouhá cesta.“

Chtěl nasednout, ale spatřil Toruviel. Mladá elfka k němu pomalu přistoupila a pohlédla mu do očí.

„Tyhle oči znám,“ řekl jí hořce zaklínač. „Viděl jsem je mnohokrát. Takové oči mají ti, kdož jsou odhodláni zemřít. Statečně a hrdě, přitom ale tak zbytečně a hloupě.“

„Pochop,“ odvětila mu, „není jiné volby. Meč je dvousečná zbraň, jak se jednou vytasí, není cesty zpět. Bloed et Bloed! Po vašem: Krev za krev!“

„Vždy je jiné volby,“ odpověděl po chvíli a zvedl se do sedla.

Naposledy jí pohlédl do očí. Pak se otočil a odjel, aniž by se ohlédl.

„Už ho nikdy nespatřím,“ napadlo Toruviel. „Leda až v samotném pekle.“

Měla pravdu. Tak začala dlouhá a krvavá válka mezi elfy a lidmi. Válka, při níž zahynuli bezmála všichni příslušníci Staršího Lidu. Válka, která vešla mezi lidmi do dějin jako Slavná Vlastenecká Válka a mezi několika málo přeživšími elfy jako Poslední, Zoufalá Válka.

A v Dol Blathanna, v Údolí květů, už nikdy nevykvetla žádná tyrkysová růže.

Napsat komentář