Tehdy mi bylo asi třicet let a byl jsem na svůj věk ještě pořád statným mužem, i když mi již černé husté vlasy prokvétaly stříbrem. Po smrti mé ženy jsem se rozhodl cestovat za poznáním. Pátral jsem po různých nových informacích a můj kůň mne donesl do městečka Saint-Dismas, postaveném na úpatí hory v Aquitanii, kde jsem potkal Posledního Injudského bojovníka. Městečko bylo celé z kamene a dřeva a mělo doškové střechy. Ubytoval jsem se v hostinci U Podkovy, ke kterému se přicházelo po kamenných schodech. Nepočítal jsem je, při tom dešti, který se spustil, to ani nešlo, ale odhaduji jejich počet okolo padesáti. Hostinec měl jedno patro a přízemí, kde byla krčma a stáje. V této krčmě se mimo jiné ubytoval i rytíř Natarix Orbus[1], v jehož žilách kolovala keltská krev, se svým pážetem Titem Longem[2], který pocházel z bývalé Římské říše. Natarix byl ne moc slavný rytíř z ne moc slavného rodu. Také po finanční stránce nebyl zrovna dobrá partie a Titus byl více jeho přítelem nežli pážetem.
Venku zuřila bouře, ale uvnitř panovalo veselí. Bosí hudebníci oděni v čistých bílých košilích a světle žlutých nohavicí pod kolena hráli na píšťaly, dudy a lyru. Prodejné ženy se nabízely všem, kdo měli zájem, a místní opilci si poroučeli jeden korbel za druhým. Natarix se svým přítelem Titem sledovali vše z ústraní a v přerušovaném hovoru jedli svou večeři. Já seděl v rohu vlevo od vstupních dveří a pozoroval, co se děje uvnitř i venku. Venku byla již tma, ale kapky, které padaly prudce a vytrvale na okno, napovídaly, že bouře je ještě v plné síle. Přišel ke mně tělnatý muž s pleší ve špinavé košili se žlutobíle kostkovanou zástěrou, hnědými nohavicemi sahajícími těsně pod kolena a v domácky vyrobených pantoflích s dřevěnou podrážkou a optal se mne, jako správný krčmář, zdali něco nepotřebuji. Proč bych se nepochlubil, patřil jsem mezi vážené hosty v kterékoliv krčmě a nejen tam. Poděkoval jsem za optání a odvětil, že nic nepotřebuji. Hostinský Verlix Nefarius[3] si otřel pot z čela svou oteklou pravicí, uklonil se mi a odešel zpátky k výčepu. Pomyslel jsem si, že jeho jméno ho skutečně velice dobře vystihuje.
Jakmile jsem se dostatečně vynadíval do venkovní temnoty, začal jsem si pozorněji prohlížet krčmu. Místnost byla nezvykle velká. Když jsem poprvé vstupoval dovnitř, rozlehlost hospody mi vyrazila dech. Zdi byly kamenné a pravidelně se ve zdi objevovaly dřevěné trámy, na kterých byly připevněny svícny se třemi svíčkami. Z dřevěného stropu visela na řetězech dvě dřevěná kola od vozu se spoustou svíček. Místnost osvětlovaly nejen svíce, ale ve dne i šest oken, dvě z východu a čtyři z jihu.
Naproti mého stolu vpravo od dveří byl dřevěný stůl a židle pro čtyři osoby, který byl většinou prázdný, protože byl příliš blízko u vyvýšené plošiny, kde byli hudebníci. Pár kroků od hudebníků byly dveře do kuchyně, z kterých právě vycházela mladá dívka v modré sukni, bílé zástěře a červené šněrovačce s podnosem v ruce, z kterého nicnetušící dívence ukradl hráč na píšťalu kus pečeně. Vlevo od dveří do kuchyně se skvěl výčep se čtyřmi stolicemi, na kterých seděli osamělí pijani. Verlix Nefarius se činil. Otáčel se s korbely a džbány okolo sudů s pivem a vínem a jen občas si zástěrou osušil potem zbrocené čelo a tváře. Za výčepem se skrývaly kromě dvou ohromných sudů i další dubové dveře. Patrně vedly do skladu. Vedle výčepu sálal oheň z otevřeného krbu, do kterého čas od času přišel přiložit bosý podomek v otrhané košili a krátkých nohavicích, který se jinak staral ve stájích o koně a hlídal na chodbě nově příchozí, aby náhodou některého z návštěvníků nenapadlo jít na lup do pokojů hostů.
V temném koutě seděli u stolu pro čtyři Natarix a Titus a nevšímali si bujarého veselí okolo nich, i když hned vedle sebe měli dlouhý stůl táhnoucí se téměř přes polovinu východní stěny. U tohoto stolu seděli nejhalasnější lidé z celé krčmy. Šest mužů v mém věku, u kterých bylo podle oděvu patrné, že nepochází z bohatých rodin, a čtyři prodejné ženy, které měly na sobě pestré šaty s velice hlubokým dekoltem. Tato skupinka si poroučela jeden džbán vína za druhým, prokládali je korbely piva a pečeně se nestačily na stole ani ohřát. V životě jsem neviděl takové obžerství, pijanství a projevy chlípnosti. Mužům i ženám bylo naprosto lhostejné, že kromě nich jsou v hospodě i spořádaní lidé. Muži dávali ženám ruce i tam, kde by je slušně vychovaný a bohabojný muž neměl ani dávat. A ženy místo toho, aby muže usměrnily, je ještě více dráždily vyhrnováním svých sukní a divokým smíchem. Jak nechutné! Pomyslel jsem si. Kolem této skupiny se vyprázdnily stoly. I když bylo vidět, že někteří muži, kteří sem přišli za účelem karbanu, by se rádi přidali.
V rohu krčmy seděl za stolem nějaký mladík, kterého jsem nemohl pořádně vidět přes knihy a svitky, které ho obklopovaly, a také díky karbaníkům, kteří se uvelebili ke stolům u jižní stěny. Dohromady bylo v krčmě jedenáct stolů, ale pouze šest stolů bylo obsazeno. Před dveřmi vznikl volný prostor, který několik mládenců a dívek využilo k tancování. Veselý rej mi připomněl jeden hostinec, kde jsme s mou ženou chodívali o svátcích tancovat a bavit se. Vybavil jsem si ženin nádherný úsměv. Ten úsměv ani nemohl patřit tvoru z masa a kostí, byl tak andělský. Její pomněnkové oči se na mne vždy smály, i když ústa hovořila o blížící se smrti. Do duše se mi vkradl stesk. Začal jsem vidět rozmazaně. Verlix si nejspíš mého rozrušení všiml a přispěchal ke mně.
Najednou se rozletí dveře a dovnitř vkročí za doprovodu bijícího hromu a světla blesků postava zahalená do promoklého zeleného pláště s kápí na hlavě. Všechno ztichlo. Hudba přestala hrát, lidé se zarazili v půli slova, tančící páry se rychle rozutekly ke stolům a tam se dívky choulily k děsem ztuhlým mládencům. I společnost od velkého stolu utichla. Nikdo se neodvážil ani pohnout. Pouze dveře od kuchyně vrzly a pootevřely se. Nastalo hrobové ticho. Jako by se zastavil čas s příchodem neznámého. Z temnoty kápě svítily jen zelené kočičí oči, které si počaly prohlížet všechny v místnosti. Přítomným začaly stékat po spáncích kapky potu a z očí šel vyčíst strach. Přiznám se, že i mne zamrazilo v zádech, když smaragdová zeleň pohlédla na mne. Oči po někom pátraly, to bylo zřejmé. Reakce návštěvníků hostince ve mne vyvolala zvědavost. V duchu jsem se ptal, proč je ten člověk tak obávaný. Je to zločinec? Výběrčí daní?
„Zelený plášť!“ zděšeně šeptá krčmář a posadí se vedle mne, nespouštěje z očí nově příchozího.
„Co zelený plášť? Co je s ním?“ šeptem se zeptám.
„Zelený plášť… jen Lovci lidí nosí zelené pláště,“ odpověděl mi hostinský.
„Lovci lidí?“ řeknu nedůvěřivě. „Nikdy jsem o někom podobném neslyšel.“
Pojal jsem podezření, že je to spíše jen nějaká báchorka a lidé si ji převedli na cestovatele, kteří mají zelené pláště. Sice byl zelený plášť neobvyklým cestovním oděvem, ale již jsem pár takových potkal a vyklubali se z nich velice příjemní společníci u džbánku vína.
„Ano, loví a zabíjí ty, kteří se nějak provinili, nebo ty, kterým se chtějí pomstít,“ vysvětlil mi Verlix. „Pokud zabijí někoho mocného, jeho majetek a vliv připadne tomu, kdo lovce přijal do řádu. Ale každopádně v obou případech dostávají za svou práci žold.“
„Takže nájemní vrazi. Počkat! I takoví mají svůj řád?“ podivil jsem se.
„Prý,“ pronesl hospodský a pokrčil rameny.
Lovci lidí mne začali zajímat, a tak jsem s nadšením řekl: „Jestli tomu dobře rozumím, tak asi zde je jeho další oběť.“
Krčmář na sucho polkl a nervózně odpověděl. „Ano, jinak by se schoval někde v seníku.“
Zelené zářící oči spatřily svůj cíl a postava se hbitě rozešla směrem k nám. Verlix se rychle zvedl a vyšel vstříc lovci. Chvíli tiše spolu hovořili, krčmář stále kroutil hlavou a celý se chvěl. Myslím, že jsem zaslechl ženský hlas, ale nejsem si jist. Nejspíš se Lovec ptal, kde by našel onu osobu, již hledá.
PINT
Od stolu, kde se ještě před chvílí zkoumala ženská těla, se znenadání zvedl muž jako hora v zažloutlé košili čerstvě polité pivem a vínem a rukávy umazanými od mastnoty, kterou stíral z úst.
„Hele, koukej vodtud vypadnout dřív, než se ti něco stane,“ řekl burácivým a přiopilým hlasem hromotluk a zapotácel se. Jeho údy signalizovaly, že toho již vypil dost. Chytl Lovce za rameno a otočil jej k sobě. Když se Lovcova postava otáčela, připadala mi jako pírko.
„Pokud netoužíš po tom, aby tě tvá rodina už neviděla, neopovažuj se mne ještě jednou dotknout,“ zavrčel Lovec.
Hromotluk se začal kasat, „Ty se vopovažuješ vyhrožovat Pintovi?! Taková zagroškudla! Jednou rukou tě zabiju a tou druhou se budu šprtat v zadku!“ strčí rukou do Lovcova ramene a rozesměje se.
Lidé se začali trochu nesměle smát. Měli strach nejen z Lovce, ale i z toho nezdvořáka. Nejspíš byl místním rváčem, jinak by se neodvážil takto hovořit s někým, jako je Lovec. Lovec zatne pěsti, začne couvat a otočí se k hromotlukovi zády. Copak se chce vzdát? Chce se dát na útěk? Nájemný zabiják a nechá se zastrašit obyčejným hrubiánem? Udivilo mne to, ale čekal jsem, co bude dál.
Pint počal vykřikovat na celou místnost a otáčet se zády k Lovci: „Vidíte, tady máte toho strašlivýho zabijáka! Bojí se mě!“
Lovcovy zelené oči se změní na rudé. Obrátí se zpět. Rozběhne se a skočí Pintovi přímo na hlavu. Hromotluk to přirozeně neočekával, a tak se pod nárazem Lovcových nohou ocitl na zemi. Během útoku Lovci spadla kápě z hlavy a objevily se hnědé dlouhé kadeře. Vždyť je to žena! Pomyslel jsem si a překvapením pootevřel ústa. Údiv byl znát ve většině tváří. Jen Verlix a mladík za stolem s knihami se tvářili jakoby nic. Lovkyně vytáhla dýku z pravé vysoké kožené hnědé boty, uchopila nezdvořáka za vlasy, zvedla mu hlavu a dotkla se špičkou lesklé čepele Pintova krku. Znenadání vyjekla nějaká žena a kuchyňské dveře se rozletěly.
„Proboha, nechte ho žít!“ žena padla na kolena před Lovkyni, sepjala ruce a žadonila o milost. „Prosím, máme doma čtyry děti. Co si pak počnu, když bude ležet na krchově?“
Lovkyně pohlédla na žadonící ženu, a pak řekla drzému hrubci skoro do ucha, „Máš štěstí, že nejsi můj dnešní cíl. Příště už tě nic nezachrání, Pinte,“ praštila Pintovou hlavou o hliněnou podlahu a hbitě seskočila z hromotluka. Otočila se zády k hromotlukovi a já spatřil, že její oči stále rudě žhnuly. Žena pomáhala svému muži na nohy. Ten ji však namísto díků uhodil, až spadla na zem, a rozkřikl se na ni: „Co sis to dovolila?! Jak ses vopovážila mě zesměšnit?! Za to zaplatíš!“
Už se napřahuje, aby ženu znova uhodil. Náhle však se Lovkyně otočí a dupne nohou Pintovi na pravé lýtko. Ozvalo se hlasité prasknutí lámající se kosti. Hrubián klesne na kolena, Lovkyně obtočí levou ruku Pintovo čelo, hbitě přiloží k jeho obnaženému hrdlu dýku a trhne. Z čerstvé rány vytryskla krev a ozvalo se zachrčení. Hrbící se ženu potřísnila manželova krev. Lovkyně ho chladnokrevně podřezala! Problesklo mi hlavou, a i když jsem již viděl zabíjet, musel jsem svůj zrak na chvíli odvrátit a mé rty se zkroutily zhnusením. Když Lovkyně povolila sevření, bezvládné tělo padlo na zem a na podlaze se začala zvětšovat karmínová skvrna. Otočila se směrem ke mně, to mi dovolilo pohlédnout vražedkyni do tváře. Lovkyně byla krásná dívka, to jsem musel uznat, avšak jemné rysy její tváře hyzdil krutý úšklebek a pomalu se měnící rudé oči, což mne naplňovalo děsem. Srdce mi zběsile bušilo. Zabila člověka. Zabila neznámého člověka. Jen tak. Neustále mi znělo v hlavě.
„Říkala jsem ti to,“ pronesla Lovkyně, shýbla se k tělu, otřela dýku o košili mrtvého a dala ji zpět do vysoké boty.
Pintova žena pouze vyjekla, klekla si ke svému mrtvému muži a do očí jí vyhrkly slzy, pak zamrkala, pohlédla nenávistně na manželova vraha, prudce se zvedla a vyběhla ven z krčmy.
Viděl jsem zabíjet ve válce, ale takhle chladnokrevně ještě ne. Vidět elitního zabijáka při práci není skutečně nic příjemného, zvláště když jde na jeho tváři vidět, že si to ještě i užívá. Lovkyně si sedla ke stolku naproti mému a karbaníci, kteří seděli hned vedle, se raději přesunuli zpátky na svá místa k před chvílí ještě hlučnému stolu. Nemohl jsem si pomoci, musel jsem si ji prohlédnout. Nádherné vlnité vlasy jí padaly do smaragdových očí a lemovaly pravidelný obličej, měla trochu špičatý nos a červené plné rty. Byla oblečená jako muž. Bílá košile, přiléhavý zelený kabátec se spoustou kapes a kapsiček, hnědé plátěné kalhoty s nohavicemi zasunutými do vysokých kožených hnědých bot. Přemýšlel jsem nad tím, proč má její kabátec tolik kapes a bezděčně jsem se v záchvatu usilovného přemítání zamračil. Samozřejmě si toho kočičí oči ihned všimly. Začala mne jimi probodávat skrz naskrz. Vypadala, že se snaží mi číst myšlenky a odhalit, zda nejsem nějaký špeh. Proto jsem se uklonil hlavou na důkaz úcty. Pozdrav byl opětován, avšak méně okázale.
„Proč si mne prohlížíš?“ zeptala se podrážděně.
Uvědomil jsem si, že mé civění asi není zrovna nejpříjemnější, přesto to však není důvod k tomu, aby na cizího člověka byla okamžitě nepříjemná. Říkal jsem si, že bych jí mohl oplatit stejnou mincí, ale nakonec jsem si to rozmyslel. Pravděpodobně byla ten den v ráži a já netoužil být další mrtvolou na hliněné podlaze v hostinci U Podkovy.
„Omlouvám se, ale ještě jsem neměl tu čest setkat se s někým…,“ chvíli jsem hledal ten správný výraz. „S někým tvého druhu.“
„Mého druhu?“ znělo to překvapeně. „Á, myslíš Lovce,“ dovtípila se a na chvíli odmlčela. „Už je nás málo,“ vysvětlila a zahleděla se na podlahu.
„Jak vůbec…?“ nestačil jsem dokončit svou otázku, protože mne předběhla.
„Jak vůbec žena jako já se dá k Lovcům? To jsi chtěl říct, že? Velice snadno, když jí nezbývá jít jinam,“ odpověděla.
„Za tohle,“ kývl jsem hlavou k mrtvému, kterého se snažili čtyři muži zvednout. „dostáváš žold?“ Toužil jsem pravdu slyšet přímo od ní.
„Dostáváš ty žold za to, že bojuješ v této náboženské válce?“
„V tom je rozdíl, nemyslíš? Kromě toho již nebojuji.“
Lovkyně se na mne pohrdavě podívala, ušklíbla se a řekla: „Jsme naprosto stejní. Rozdíl je snad jen v tom, že já své oběti znám jménem.“
„Směl bych vědět, kdo je tvá oběť nyní?“ zeptal jsem se opatrně.
Dívka se pousmála, jako by opravdu věděla, že se jí na to zeptám. Její chování a to jak mluvila, mne stále iritovalo, ale také ve mně vzbuzovalo čím dál větší zájem. Pošetilý blázne. Říkal jsem si v duchu. Dělá to schválně. Ví o mně toho víc než já sám. Musel jsem se donutit, abych zůstal klidným. Netoužil jsem po tom, abych byl středem pozornosti kvůli tomu, že mne stále provokuje.
„Ty to nejsi. To ti mohu zaručit,“ vyrušila mne svou odpovědí z přemýšlení.
Nemohl jsem si pomoci a musel jsem se optat, zda mne snad zná.
„Jistě. Už jsem o tobě toho slyšela až, až. Moudrý, zvědavý, ale velmi samolibý muž-to může být pouze jediná osoba. Nero Pompeius.“
Pokaždé, když někdo vyslovil mé jméno Nero, styděl jsem se. Byla to pro mne hana být pojmenován po vládci, který byl blázen. Ovšem oproti tomu na jméno Pompeius jsem byl patřičně hrdý.
„Nebyl tvůj rod náhodou vyvražděn?“ zeptala se dívka.
„Ano, ale přežil jeden potomek, který náš rod zachoval. Utekl na sever, aby ochránil své děti.“
Najednou se v krčmě strhl povyk. Do krčmy vejde asi pět vojáků. Vedla je žena, které Lovkyně před chvílí zachránila život.
„To je ona! To ona zabila mého muže!“ křičela na celou hospodu, propukla v předstíraný truchlivý pláč a padla na mrtvolu svého manžela.
„Stále mě udivuje lidská povaha. Ještě před chvílí tady žadonila o slitování svého muže,“ sklonila se ke mně, „Věř mi, ten muž se jí chystal zabít,“ opět se narovnala, „No co naděláme? Můj úkol je důležitější než život těch pěti,“ prohlásila klidným hlasem. Sundala si plášť, její oči se změnily na rudé a vykročila směrem k vojákům.
„Hodláte mne zatknout?“ zeptala se klidně a svým karmínovým zrakem probodávala jednotlivé vojáky a zvláště malého břichatého muže, který dle oděvu byl jejich velitelem. Stála tam odhodlaně a výhružně jako výstražný pohanský sloup ověnčený lebkami nepřátel.
„Pochopitelně,“ odpověděl velitel a snažil se, aby neuhnul pohledem, když si ho Lovkyně prohlížela.
Lovkyně se otočila s úsměvem a mrkla okem na mne. Zprudka se obrátí zpět k vojákům a během otočení se promění na příšernou nestvůru. Její kůže se změnila z alabastrově bílé na modrou protkanou červenými žílami. Košili s kabátcem na zádech protrhl pár netopýřích křídel ohromných rozměrů, boty zmizely a lidská chodidla se změnila na nohy podobné vlčím. V té hrůze, která mi prostupovala celým tělem, mi hlavou prolétla jediná otázka: Je to vůbec člověk?
Všichni se zděsili. A rytíř se svým pážetem konečně odtáhli oči od své večeře. Nechápal jsem, že je nechal chladnými incident s Pintem. Klidně si jedli jakoby nic. Jen rytíř sem tam nenuceně pohlédl na dění kolem sebe. Jeho tvář vyjadřovala znudění, avšak když uviděl, že Lovkyně zabila toho nezdvořáka, trochu se pousmál. Podobné pousmání sám používám, když jsem něco očekával a ono se to skutečně stalo. Lovkyně začala ztěžka oddechovat, jako kdyby jí ta proměna ubírala vzduch z plic. Každý nádech a výdech ji stál velkou námahu. Připomínala mi člověka, kterému na prsou spočívá žulový kvádr a znemožňuje mu tak svobodný nádech.
„No tak! Co je?! Nechtěli jste mě zatknout?“ řekla posměšně a odhalila bílé, dlouhé špičáky. Její hlas zněl nepřirozeně a jen dokresloval její démonský vzhled.
Vojáci začali jeden druhého před sebe strkat. Nikdo nechtěl bojovat s démonem z podsvětí. Vůbec se jim nedivím. I dnes mi stále běhá mráz po zádech, když si na to vzpomenu. Byl to hrůzný zážitek. Z krásné dívky během pár chvil se stala takováto příšera. Ostré drápy byly připraveny okamžitě reagovat na jakýkoliv náznak útoku.
ZÁSAH
Má pozornost se však znenadání přenesla na Natarixe a Tita. Natarix položil skopové žebro a sáhl po svém meči.
„Co chceš dělat?“ zeptal se šeptem Titus. Bylo zřejmé, že nechce slyšet odpověď. A utvrdil mě v tom svou výtkou: „Zbláznil ses?! Proti démonovi nemáš šanci! Už jsi zapomněl na to, jakou spoušť po sobě zanechal při minulé vraždě? Chceš být jeho další obětí?“
O jaké vraždě to mluvil? Nechápal jsem, ale něco mi říkalo, že to bude ještě velmi zajímavé. Mé srdce mi radilo, abych se do toho vložil, ale můj rozum mě varoval. Uposlechl jsem rad rozumu a jen se díval na dění kolem. Děsil jsem se toho, co mělo pravděpodobně přijít. Již jsem měl před očima rozdrásané hrdla vojáků a démona, který ukájel své choutky.
„Kryj mě, jestli to bude nutné. O čemž silně pochybuju,“ řekl svému pážeti Natarix, čímž mne vyrušil z mých hrůzných představ. Za toto vyrušení jsem byl nesmírně vděčný.
„Cože? Na to zapomeň, Natarixi! Nehodlám dobrovolně nastavovat svoji kůži,“ odmítl rytířův sluha.
„Ale peníze za tenhle úkol jsi ochotně přijal a nijak se neostýchal, že?“ hbitě zareagoval rytíř. Titus vzdorovitě založil ruce. Natarix se nenechal vytočit jeho odmítavým přístupem, nejspíš na to byl zvyklý, a dodal: „Jestli se to povede, budou i další.“
Titus jako mávnutím kouzelného proutku obrátil a se slovy „Dobrá,“ se chopil také svého meče.
Tento výstup mi přišel trochu komický, i když vůbec nebyl vtipný. Lidí, kteří slyšeli pouze na cinkání zlatých peněz, v té době bylo a ani dnes se to nijak nezměnilo. Peníze a moc-dvě věci, které ovládají dění celého světa. Je to smutné, když se lidé klaní kusu lesklého kovu. Věřil jsem, že bojuji za vyšší ideál, přitom se ale ukázalo, že bojuji proti pohanům jen a pouze z chamtivých důvodů krále a církve. Proto jsem také odešel ze služeb krále.
Natarix se zvedl od stolu. Když seděl za stolem, tak se mi nezdálo, že byl tak vysoký. Měřil téměř šest stop. Lovkyně se rychle otočí na rytíře a její oči těkají z vojáků na Natarixe a z Natarixe na vojáky. Rytíř vykročil s mečem v ruce směrem k Lovkyni. Lovkyně se trochu přikrčila. Byla připravena kdykoliv odpovědět na útok. Čekala na impuls. Stačilo by, aby rytíř jen naznačil, že by chtěl vytáhnout meč z pochvy a už by na jeho krku visel démon a svými drápy mu páral břicho. Ale rytíř náhle uhne ze směru a jde k vojákům. Sebevědomým hlasem se zeptal, kdo je jejich velitelem.
Jeho hlas a vůbec i jeho postava byla autorita sama. Pravidelný obličej lemovaly delší tmavohnědé vlasy, tmavě modré oči odvážně a hrdě hleděly vpřed, špičatá brada nesla na sobě stopy dlouhého putování a vůbec celý jeho šat nesl známky dlouhé cesty. Špinavá původně bílá košile, hnědý kabátec, vysoké kožené hnědé boty a dlouhé hnědé nohavice. Vše na sobě neslo několik zaschlých vrstev bláta. Široká ramena napovídala o jeho velké síle.
Malý muž s velkým břichem a vousem k němu přistoupí a řekne: „Já jsem velitel.“
Rytíř se podíval směrem k zemi. Ti dva vedle sebe vypadali jako obr a trpaslík. Natarix se musel notně ohnout, aby mu mohl něco pošeptat. Dlouho šeptal, mužík mu polohlasně přitakával, měl vytřeštěné oči a čas od času se podíval na Lovkyni. Rytíř domluvil, podal veliteli ruku ke stvrzení domluvy a znova se napřímil. Obřichatělý trpaslík se obrátil na ženu, která je přivedla do krčmy.
„Jsi si jistá, že to byla vražda?“ optal se jí.
„Ano. Všichni to přece viděli. Byla to zákeřná vražda!“ vykřikla novopečená vdova.
„Zamysli se,“ požádal velitel ženu, „všeobecně bylo známo, že tvůj muž byl hrubý. Nebyla to sebeobrana?“ pokračoval mírným tónem, jako by jí domlouval.
„To je hloupost! Neútočil na ni a byl k ní ještě k tomu zády!“ řekla rozrušená žena.
„A nebil tě?“
Žena mlčela a počala si prohlížet špičky svých bot. Okolní lidé kývali, že mohou dosvědčit to, že se ji Pint chystal surově zbít.
„Bránila tě, měla bys jí být vděčná,“ pronesla děvečka, která nosila pečínky z kuchyně, a ostatní jí přitakávali.
Velitel se oboří na Pintovu ženu: „Víš, jak se trestá křivé obvinění?“
Žena se vyděšeně podívala na velitele. „Ale,“ nedořekla svou námitku.
„Opovážila ses mě vzbudit, abych zatkl Lovkyni lidí, krom toho tuhle!“ rozkřikl se na ni a ukázal prstem na Lovkyni, pak obrátil svůj hněv na své podřízené. „Co tu okouníte?! Vemte tu mrtvolu a vypadněte!“
Vojáci se vyděsili a snažili se rychle zvednout mrtvé Pintovo tělo. Jejich tváře se zkřivily a zrudly. Svaly na rukou se jim napjaly a začali se potit. Když procházeli s tělem kolem svého velitele, jednomu drobnějšímu vojáku se smýkly dlaně po Pintově ruce a voják vyjekl. Ostatní se polekali a upustili mrtvolu přímo na nohu velitele. Tlustý trpaslík se chytil za nohu, zbrunátněl a počal ječet na své muže: „Vy mameluci jedni! Nechám vás vsadit do klády! Takový nemehla jsem v prádle ještě neměl!“ Když se mu povedlo vyprostit nohu zpod mrtvého těla, chvíli poskakoval po jedné noze, pak pohlédl na Pintovu ženu, která se začala smát, a opět se obrátil na vojáky.
„Odneste konečně tu mršinu nebo vás nechám zmrskat!“ zaječel na muže, otočil se na smějící se vdovu, chytl ji pevně za paži a vláčel ji ke dveřím se slovy „A ty půjdeš taky s náma. Tohle ti nedaruju.“
Žena se ještě obrátila na Lovkyni, pohrdavě na ni pohlédla, „Špíno!“ a odplivla si. Velitel jí trhl paží, sykl jí do ucha, aby se chovala slušně a odvlekl ji ven. Vojáci šli hned za nimi a s velkou námahou nesli mrtvého Pinta. Zbyla po něm jen ta rudá skvrna na podlaze.
Během tohoto divadla se Lovkyně proměnila zpět na člověka. Bylo vidět, že je překvapená. Čekala útok. Nebál bych se tvrdit, že si jej dokonce přála. Těšila se na něj. Lovkyně upřela zrak na Natarixe, který se už chystal vrátit na své místo k příteli. Rytíř se jí při chůzi hluboce až teatrálně uklonil, mrkl na ni levým okem a škodolibě se usmál. Pak jen řekl: „Někdy mi to vrátíš, Lovkyně lidí.“
Lovkyně zatla ruce v pěst a plivla směrem k Natarixovi.
Chápal jsem ji, v té chvíli by mne takovýto výstup také dopálil, avšak plivání bych jí vytkl. Nevěděl jsem, co si mám o tom všem myslet. Zajímalo by mne i nyní, co řekl Natarix veliteli. A myslím si, že i tobě to vrtá hlavou, milý čtenáři. Přece jen bylo to více než zvláštní. Najednou taková změna. Prvně byl na straně Pintovy ženy, ani si neověřoval obvinění, prostě jen přišel Lovkyni zatknout bez nějakého vyšetřování, a pak po tichém hovoru s Natarixem obrátil o sto osmdesát stupňů.
Lovkyně měla pravdu. Vděčnost lidí má své meze a ty jsou mnohdy velmi zúžené. V duchu jsem si řekl, že například tato žena měla meze vděčnosti od sebe asi jeden palec daleko. Udivovala mne drzost té ženy přivést sem vojáky a obvinit svou zachránkyni z vraždy, označit ji za špínu a pak si ještě před ní odplivnout.
DAGOBERT NEFARIUS
Natarix se vrátil na své místo a opět pokračoval v jídle. Titus následoval jeho příkladu. Oba se opět tvářili, jako by se nic nestalo. Ostatní návštěvníci hostince se brali k odchodu a krčmář je přemlouval. Lovkyně se obrátila a chtěla se vrátit na své místo, ale cestu ji zatarasil rozčilený Verlix.
„Podívej se, cos provedla! Dnes už mohu hospodu zavřít a celou noc se modlit, aby mi sem zítra někdo přišel. Táhni, odkud jsi přišla, špíno! Nic dobrého nepřinášíš, jen ještě uškodíš. Kliď se z města!“ rozkřikl se na Lovkyni a ukázal prstem na dveře.
Lovkyně obešla krčmáře, řekla, „Neměj obavy, nebudu tu dlouho,“ přišla ke mně, oblékla si svůj plášť, spiklenecky na mne mrkla, obrátila se opět na šenkýře, „Oslovils mne špínou, ale zamysli se, jestli tu není i něco horšího, než jsem já,“ a odešla ven.
Díval jsem se z okna za ní do té doby, než ji tma úplně pohltila. Po dešti už nebyla ani stopa. Kapky na špinavém okně pomalu usychaly.
V duchu jsem se ptal, kam to jde a co myslela tím, že je tu i něco horšího než je ona, nájemný vrah. Ta dívka mne začala zajímat čím dál víc a nebylo to jen pro tu zvláštní schopnost měnit se v příšeru. Upoutala mou pozornost i svým přístupem k mé osobě. Ještě nikdo před ní se ke mně takto nechoval jako ona. Její smaragdy se vpálily do mé mysli.
Po chvíli jsem mávl na hospodského, aby ke mně přišel. Verlix ochotně přiběhl. Nejspíš očekával, že budu k němu štědrý a objednám si drahé jídlo a pití. V očích se mu zalesklo při vidině, že mne obere o ušlý zisk, o který ho připravila svým výstupem Lovkyně.
„Co si budete přát dále?“ optal se mne sladkým hlasem krčmář.
Zachoval jsem si klid, i když mne jeho tón hlasu velice rozčiloval a řekl své přání: „Chtěl bych toho vědět víc o Lovcích lidí.“
Šenkýřův obličej se změnil z nuceně příjemného na nenuceně otráveného. Přesně jak jsem čekal. Kdepak Nero Pompeius se nikdy nemýlí. Hostinský začal kusem své zástěry utírat dřevěný stůl. Díval se na kostkovanou látku a přitom pronesl. „Já toho o té špíně moc nevím, ale můj syn Dagobert je studuje. A ví o nich víc než kterýkoliv jiný člověk v této zemi.“
„A mohl by mi o nich říci vše, co ví?“
„Mohl, ale má teď spousty práce a nechci ho rušit.“
Pochopil jsem moc dobře, kam tím míří. Oběti jsou od toho, aby se podstupovaly, a tak i já musel ze svého měšce vytáhnout a položit na stůl stříbrňák. V krčmářových očích jsem měl možnost spatřit blyštivý odraz mého penízu. Šenkýř po něm rychle hmátnul a už ho strkal do kapsy se slovy: „Já mu vyřídím, že je tu pán, který by s ním chtěl hovořit o Lovcích lidí a že nehodlá šetřit penězi, aby se vše dozvěděl.“
Chtěl jsem namítnout, že by mohl o penězích pomlčet, ale šenkýř už mluvil s tím mladíčkem, který seděl naproti v koutě u stolu pokrytého samými pergameny a knihami. Mladík se zvedl od stolu a blížil se ke mně. Nikdy jsem ještě neviděl tak slaboučkého hocha. Zdálo se, že kdybych se ho jen prstem dotknul, jisto jistě bych mu něco zlomil. Svou postavou byl k smíchu, ale jeho obličej mě děsil. Kulatý obličej, zrzavé krátké ježaté vlasy, černé pichlavé oči, které se do mne nepříjemně zabodávaly, nos ohnutý nahoru, malá ústa s tenkými rty a sestupnými koutky. Tělo halil černý učňovský hábit, na kterém byl vyobrazen stříbrný had, a vyčnívaly z něj pouze kostnaté ruce s dlouhými prsty. Snažil jsem se odhadnout, kde asi mladík studuje, ale hábit mi vůbec nebyl povědomý a to jsem procestoval celou Aquitanii.
Hoch se obřadně uklonil a řekl: „Jsem Dagobert Nefarius, syn krčmáře. Otec mi řekl, že byste se rád něco dozvěděl o Lovcích lidí. Prosím, jsem vám k dispozici a mé vědomosti také,“ na chvíli se odmlčel, ale pak pokračoval. „Musím se však přiznat, že mne váš zájem velice překvapil. Netušil jsem, že tak moudrý člověk, jako jste vy, bude chtít být poučován od někoho, jako jsem já.“
Podivil jsem se. „Ty mne znáš?“
„Kdo by neznal Nera Pompeia, ctěného rodem Merovejců?“
Nebudu se přít o tom, že mi tato věta velice zalichotila. Byl jsem hrdý na to, že i takovýto usmrkanec znal mé jméno. Usiloval jsem o uznání a konečně jsem viděl ovoce své píle.
„Promiňte, pane, ale o tématu, jakým jsou bezpochyby Lovci lidí, je lepší hovořit v soukromí.“
„Tak tedy půjdeme do mého pokoje,“ rozhodl jsem.
„Jen mi dovolte vzít si s sebou ještě pár mých poznámek.“
„Jen si pro ně zajdi. Počkám na schodišti.“
Odešel jsem z krčmy do chodby, kde byly na jižní straně dveře, kterými se vycházelo z domu. Nalevo bylo schodiště vedoucí do patra, kde bylo několik pokojů, a přímo naproti vchodu do šenku byly dveře vedoucí do stájí.
Dagobert vyběhl z dveří krčmy v rukou několik pergamenů a dřevěný vyřezávaný svícen s rozžatou svící a vrazil do mne, až mi málem vyrazil dech. Několikrát se mi omluvil, že netušil, že budu za dveřmi. Pak jsme stoupli na první schod. Schody byly dřevěné, staré a celé rozvrzané. Kamenné stěny byly osvětlené tlumeným plápolavým světlem plamínků svíček, které byly ve svícnech zavěšených na stěnách. Vyšli jsme po schodech a otevřela se před námi chodba. Když jsem se podíval vpravo, mohl jsem se pokochat krásným pohledem na město z oken, pokud by tedy bylo světlo. A na levé straně byly krásně vyřezávané dubové dveře od pokojů. Minuli jsme asi šestero dveří, až jsme přišli k těm pravým. Stáli jsme před dveřmi, na kterých byla mistrně vyřezaná liška. Obdivoval jsem zručnost řemeslníka, který je vyráběl. Nechyběl sebemenší detail. Zježené chlupy i drobné drápky na tlapách. Vytál jsem z měšce, který nosím stále u sebe a mám v něm své peníze, které bych mohl nutně potřebovat na cestách, klíč od dveří. Odemkl jsem a otevřel dveře. Ovanul nás studený vítr. Okno bylo otevřené.
To je zvláštní. Pomyslel jsem si. Vždyť jsem okno neotevíral. Proto jsem se raději před vstupem do místnosti zeptal Dagoberta, zda nemají v některých pokojích už příliš staré a nepevné petlice na oknech. Dostal jsem však zamítavou odpověď.
VLOUPÁNÍ
Pojal jsem jisté podezření a podíval se na Dagoberta. Dagobert dýchal velmi rychle, muselo ho to rozrušit. Třesoucí rukou strčil svícen do dveří pokoje. V chabém světle tří svící jsme měli možnost spatřit, že můj pokoj se nenalézal ve stavu, v jakém jsem ho opustil. Téměř nic nebylo na svém místě. Mé truhlice s různými dokumenty a knihami byly převrhnuty a obsah vyházen ven. Postel byla obrácená a podlahu pokrývaly vzácné listiny, pergameny, svitky a knihy spolu se slamníkem, poduškou a přikrývkou. Ku podivu mé šatstvo zůstalo nedotčeno.
Byl jsem v šoku. Kdo tohle mohl udělat? A co vlastně hledal? Po chvíli úžasu jsme vstoupili do pokoje. Najednou se zabouchnou dveře. Rychle jsme se otočili. O dveře se opírala dívka ve zvláštních šatech. Bylo poněkud šero a díky tomu jsem nemohl pořádně pohlédnout do její tváře, myslím, že ji měla zahalenou závojem. Dívka promluvila nesrozumitelným jazykem.
„Prosím? Nerozuměl jsem,“ řekl jsem vyděšeně.
„Kde to je?“ zeptala se dívka nepříjemným tónem.
„A co?“
„Ty víš co.“
„To opravdu netuším.“
„Kde jsou ty listiny?!“ přitvrdila na hlase.
„On je nemá, přišla jsi pozdě,“ řekl najednou mi povědomý hlas. Otočil jsem se a na římse okna dřepěla Lovkyně.
„Ach, to jsi jenom ty,“ podotkla dívka opovržlivě, „Síta, poslední z kmene,“ zachichotala se a v očích se jí objevil nenávistný pohled. „Nebude dlouho trvat a i ty poputuješ do říše zapomnění ke svému lidu.“
„V to doufám, ale ještě předtím se tam ocitneš ty, Dark, a tvůj všivý otec. Povídá se o něm, že není z rodiny náčelníků, prý to byl dokonce otrok. Dcera otroka, to by na tebe padlo,“ oplatila výsměšně narážku Lovkyně.
Jak že to nazvala ta dívka Lovkyni? Síta? Zajímavé jméno. Pomyslel jsem si.
Dívka se nejspíš urazila, protože chvíli nic neříkala. Síta seskočila z římsy do pokoje.
„Ty máš listiny?“ optala se Dark trochu mírněji Síty.
„Jistě. Bylo mi jasné, když jsem se doslechla, že se zrovna zde objevil Nero Pompeius, že tví špehové nebudou zahálet a ty se zde také objevíš. Nemohla jsem riskovat, to uznáš i ty.“
„To je pravda. Ale nač ti budou listiny, když se v jejich jazyce nevyznáš?“
„A ty se snad v tom jazyce vyznáš? Pochybuji. A už zmiz, nenadešel ještě ani tvůj a ani můj čas.“ řekla s nadřazeností v hlase Síta.
„Brzy nastane,“ zasyčela dívka. Dark prošla kolem Síty, silně zapískala a vyskočila z okna.
Běžel jsem k oknu, abych se přesvědčil, zda dívka dopadla na zem, jak jsem předpokládal. Najednou se vznese šedý drak s úzkou hlavou s kroucenými rohy a dlouhým krkem a na jeho hřbetě sedí ona. Drak několikrát máchl svými mohutnými křídly a vznesl se do výšky. Chvíli jsem fascinovaně sledoval, jak dívka mizí v temné dáli. Neuvěřitelné! To byl drak. Byl jsem nadšený, ale hned jsem se uklidnil a hledal rozumné vysvětlení toho, proč jsem draka viděl. Přece jen bylo nemožné vidět draka. Bylo to bájné stvoření, už když jsem se narodil. Ne, mé smysly mne šálí. Mám vidiny z rozrušení. Bylo toho na mne příliš. Vražda dole v krčmě, Síta v podobě nestvůry a vloupání krásné dívky do mého pokoje. To je dost i na mne, ostříleného bývalého vojáka.
LISTINY
Neměl jsem z rozhovoru dívek a vůbec z celého setkání zrovna nejlepší dojem. Začínal jsem mít pocit, že se čím dál víc moje nit osudu a Sítina do sebe zamotává do uzlů a ty uzly se stále ještě zamotávají dál. Počal jsem se bát toho, co se má stát v dalších dnech. Měl jsem strach, že se nitě již nikdy nerozpletou.
Síta přišla ke mně k oknu.
„Zavřeme to okno, ne? Ona nás už nebude rušit,“ řekla Síta. Bez jediného slova jsem poodstoupil od okna a Lovkyně ho zavřela.
„O jakých dokumentech to mluvila?“ zeptal jsem se opatrně Lovkyně.
Síta přišla k Dagobertovi, vzala ze svícnu jednu svíci, chodila po pokoji a zapalovala svíce ve svícnech pověšených na stěnách pokoje, přitom mi odpověděla: „Jedná se o listiny, které byly ukryty v Římě. Kde jsou?“
„Ty je nemáš?“ poprvé promluvil Dagobert.
„Ne, nemám. To bych se snad neptala, nemyslíš, Dagoberte?“
„Vy dva se znáte?“ Nemohl jsem odolat, musel jsem ukojit svou zvědavost.
„Ano a velice dobře. Díky mně toho tolik ví o Lovcích.“
„Ale tvé tajemství je mi stále ukryto,“ zareagoval mladík.
Síta se otočila na mě a řekla: „Pokud mi dáš ty listiny, slibuji ti, že tě budu doprovázet na tvých cestách. Kde jsou?“
„Mám je stále u sebe. Je to ta nejcennější věc, kterou mám.“
„A mohl bys mi je svěřit? Na chvíli,“ téměř o ně žadonila.
Vypadá to, že jí na těchto dokumentech opravdu záleží. Řekl jsem si v duchu.
„Proč tě tak zajímají?“ zeptal jsem se a pomalu jsem vytahoval listiny zpod košile.
„Chytrý úkryt,“ podotkla Síta a pousmála se. „Zajímají mne proto, že je to jediný dokument týkající se mého kmene,“ vysvětlila.
Zarazil jsem se, vytřeštil na Sítu oči a zvolal: „Ty jsi z kmene Injud?! Ty jsi Poslední Injudský bojovník?!“
„Ano, ale teď to nebudeme rozebírat. Prosím tě, podej mi ty listiny,“ řekla naléhavě a vytrhla mi z ruky ony dokumenty. Začala je zmateně prohlížet. Určitě nedokázala přečíst jediné slovo. Jistě, tento jazyk musí být všem seveřanům cizí a nesrozumitelný.
Jak jsem šťasten, že mí předci žili v Egyptské zemi. Tyto listiny byly totiž sice zapsány latinkou, ale egyptským nářečím, kterým se mluvilo pouze v okolí Théb. Kde se můj praprapra…děd ukryl a naše rodová linie se mohla dál rozvíjet. Až dnes jsem pochopil, proč mi matka a otec vštěpovali tento zapomenutý dialekt do paměti. Měl jsem pomoci tyto listiny rozluštit této mladé ženě, ale možná také oné dívce s šedým drakem. Nechám se vést osudem. Snad Bůh ví, co dělá.
Lovkyně se zmateně podívá na mne a Dagoberta.
„Dokážete, to jeden z vás přečíst?“ zeptala se.
„Ukaž,“ přihrnul se k ní Dagobert. Musel jsem se začít usmívat, když i Dagobert netušil, o jaký to jazyk vůbec kráčí.
„Proč se usmíváš? Dovedeš to snad přečíst?“ promluvila Síta.
Zatvářil jsem se vážně a až snad výsměšným tónem jsem řekl: „Samozřejmě. Vy ne?“
„Trocha skromnosti by ti neuškodila,“ zasyčela Síta a blýskla po mně pohledem. To mne trochu zranilo, chtěl jsem Sítě její neomalenost vytknout, ale uvědomil jsem si, že to nebylo nejspíš zrovna vhodné ptát se jich tak.
„Dobrá, podejte mi to,“ prohlásil jsem. Podali mi dokumenty a já začal předčítat egyptsky.
„Počkej, počkej! Nemohl bys už přímo překládat? Je to pěkné, že to umíš přečíst, ale nám by se hodilo, znát obsah těchto listin v našem jazyce,“ namítla Síta.
Položil jsem všech pětatřicet listů na stůl a otočil se na Dagoberta. „Poslyš, Dagoberte, tato diskuse bude ještě na dlouho, myslíš, že bys nám mohl přinést džbánek vína a tři poháry? Zaplatím to, o to neměj obavy.“ Přitom jsem poklepal na měšec u opasku.
Dagobert se uklonil a odešel.
Jakmile jsem si byl jist, že nás nemůže slyšet, promluvil jsem tlumeným hlasem k Sítě. „Kolik toho víš o svých předcích a všeobecně o svém kmeni?“
„Dost, ale ne natolik, abych nepotřebovala tyhle listiny“ řekla a hned dodala. „Unikla jsem genocidě jen díky tomu, že mne poslali z vesnice pryč na Avalon. A tak jsem neměla dost času dozvědět se o kmeni víc.“
„Na Avalon?! TEN Avalon?“ překvapeně jsem se zeptal.
„Jak to myslíš TEN Avalon?“
„Myslím onen mystický Avalon spojován s králem Artušem, bájným čarodějem Merlinem a Svatým grálem.“
„Oh… jistěže ten,“ řekla to s takovou samozřejmostí, že mne to dopalovalo.
Avšak její tón hlasu mne neodradil od kladení dalších otázek: „On opravdu existuje?“ Síta přikývla. „Řekni mi, jaké to tam je,“ prosil jsem.
„Prvně, mi řekni, co je v těch listinách.“
„Bude to velmi dlouhá noc. V těchto listinách je zběžně popsán starý, prastarý kmen a hlavně jeho legendy.“
„A je tam i legenda o mně?“ zeptala se zvědavě Síta. Z jejích očí bylo možné vyčíst touhu. Byla to touha po vědění, co se ukrývá v listinách a hlavně, co skrývá legenda. Dychtivě čekala na má slova.
„Ano, ale jedná se spíše o proroctví.“
Prohrábl jsem se listinami, až jsem našel to, co jsem hledal. Onen list. Pročetl jsem si text a řekl obsah Sítě.
Neboj se, milý čtenáři, nic ti neunikne. Povím ti, co jsem té noci řekl Lovkyni. Ještě dnes mi to vše hučí v hlavě, každičké její a mé slovo. Ale vzhledem k tomu, že staroegyptština je velice rozvláčný jazyk a já si již nepamatuji přesné znění listin, napíši vše tak, jak text vyzněl. V proroctví se ve zkratce hovořilo o tomto:
Až nastane konec kmene Injud, který způsobí lidská ješitnost, bude zachráněn pouze jediný královský potomek. Ten se vzdělá ve všech oborech, ale v boji bude nejvíce vynikat. Bohové ho také obdaří darem a pomocí tohoto daru dosáhne své pomsty. Pouze pomstou očistí duše svého lidu.
Během vyprávění o tom, co jsem vyčetl z listu, přišel Dagobert se džbánkem vína.
„No jistě!“ vykřikla Síta. Trochu jsem se lekl, protože jsem nečekal takové náhlé zvýšení hlasu. Předtím jsme hovořili velice tiše.
„Na něco sis vzpomněla?“ zeptal jsem se.
„Ano. Vím, proč musel být náš kmen zničen.“
„Proč?“
„Ta legenda nemá z části pravdu. Těch důvodů bylo víc. Ale oni se asi zmiňují o tom, že má matka odmítla nabídku k sňatku s otcem Dark a místo něho si vybrala mého otce.“
„Čili chceš říct, že její otec nepřenesl přes srdce to, že byl odmítnut?“ podivil jsem se. „No, už jsem viděl zabíjet pro větší maličkosti.“
„Zapomněla jsem říct, že on byl v té době velice dobrou partií a co chtěl, to také vždy dostal. Byl velmi zaslepen bohatstvím a krásou. Musel mít vše nejdražší a nejkrásnější a má matka byla považována za nejkrásnější ženu celého severu.
Kdežto můj otec byl chudým vojákem z jihu. Měl však srdce na pravém místě, každého rozsoudil spravedlivě a nespravedlnost trestal přísně.
Kdo by si vzal mou matku, získal by všechna území a majetek naší rodiny. Proto chápeš, že ten ničema nemohl přenést přes srdce, pokud nějaké má, to, že všechno bohatství a krása mé matky připadla muži, který si přivandroval kdovíodkud bez rodokmenu.“
„To chápu,“ přikývl jsem.
„Dalším důvodem bylo to, že jsme bývali velmi obávanými bojovníky. A konečně třetím důvodem bylo to, že jsem se narodila já. Kněží tvrdili, že jsem rozený bojovník s darem, který je hoden pouze pro opravdového vládce severu. A vládcem severu se přece tituloval ten slizký had. Otec mu odmítl poslušnost, takže k oprávněnému titulu mu scházelo ovládat naše území.“
„Takhle to tedy je,“ promluvil Dagobert, který až do té chvíle pouze poslouchal a nijak nezasahoval. „A jaký to má být vlastně dar?“
„Nejspíš měli na mysli moji schopnost měnit se na tu zrůdu. Netvrdím, že se mi příčí mít dvě podoby, ale podobami to nekončí. Někdy se ptám bohů, proč musím mít v sobě ukrytu i krutost celého světa, kterou tak opovrhuji a připisuji ji tomu hadovi.“
„Chceš tím říct, že, když se proměníš, nejsi to ty, ale nějaká jiná osoba?“
„Ano.“
Nastala chvíle ticha. Dopil jsem svůj pohár vína a pak řekl: „Pořád nemohu uvěřit tomu, že jsi bájný Poslední Injudský bojovník. Potřebuji nějaký hmatatelný důkaz.“
Síta se rozčílila a rozkřikla se: „Nestačí ti, že v listinách je napsáno, že poslednímu vládci Injudů se narodí dítě, které bude mít dar od Bohů a tento dar mu pomůže vykonat pomstu? Copak si myslíš, že jsem si tu nestvůru v sobě přičarovala sama?“ Odmlčela se, pohlédla na podlahu posetou knihami a svitky „Už jako dítě jsem s ní měla problémy. Otec mne proto poslal na Avalon, abych se naučila netvora ovládat. Ten netvor se objeví pokaždé, když pocítím silný vztek a v poslední době i když uvidím krev. Přestávám mít to zvíře pod kontrolou, potřebuji vědět, co všechno je o něm v listinách. Určitě tam musí být i to, jak ho zahubit,“ řekla Síta, pak přistoupila ke mně a uchopila mne lehce za zápěstí pravé ruky. Její dlaň byla teplá a jemná. Pohlédla na mne s naléhavou prosbou v očích a požádala mne: „Prosím, podívej se, jestli se tam něco o tom nepíše.“
Měl jsem pocit, že se utopím v té lesní zeleni, která na mne hleděla. Uhnul jsem proto pohledem, setřásl ze své ruky její dlaň, otočil se ke stolu s listinami, vzal do ruky jeden z listů, „Ano, je to zde,“ odpověděl jsem.
„Tak proto po těch dokumentech pátrala i Dark,“ řekl hlavou pokyvující Dagobert.
Vadila mi jeho přítomnost. Nevím proč, ale nedůvěřoval jsem mu. Jeho pichlavé oči střídavě hleděly na mne a na listiny. Rukou jsem pokynul Dagobertovi, aby mi nalil víno. Musel jsem se napít, než jsem si začal číst jakýsi návod.
Musím uznat, že člověk, který tyto řádky před staletími napsal, byl velice vzdělaný. Vznešenost pisatele čišela z každého písmene. Vytříbené výrazy samy o sobě napovídaly, že v textu je něco velice důležitého, co se nemá jen tak někdo dozvědět. Pochopil jsem, že je v tomto textu ukryto tajemství síly a života Síty. Rozhodl jsem se proto, že pošlu Dagoberta ven pro vodu, přeložím tuto část Sítě a zničím ten kus prokletého pergamenu nebo jej velmi dobře uschovám. Raději bych se přiklonil k druhé variantě, jelikož je tento list i celý dokument velmi cenným, ale bylo by to příliš nebezpečné jej vlastnit. V té době mě nenapadlo, že je dokonce i přibližná znalost onoho textu životu nebezpečná.
Dagobert odešel ke studni na náměstí. Měli jsme tedy času dost, protože k náměstí se muselo sejít nejméně padesát schodů a potom se proplést několika úzkými uličkami městečka.
„Omlouvám se, že tvému příteli Dagobertovi nevěřím,“ promluvil jsem se po chvíli.
Její odpověď mne překvapila. Dagobertovi prý věří pouze v době, kdy sama od něj něco potřebuje. Pak ještě dodala: „Z části je i nebezpečný, protože se nechává pohlcovat svou touhou po vědění a jeho uplatnění. Přidá se k tomu, u koho vidí, že by ho dovedl k jeho cíli a přitom by se sám nemusel namáhat.“
Tušil jsem, že Dagobert příliš ctnostný nebude. Jeho pichlavé oči mne o tom přesvědčovaly. Díval se dychtivě a hltal každé naše slovo. Něco mi napovídalo, že ještě s ním budou problémy.
„Dost o Dagobertovi,“ zavelela Síta. „Co je psáno na tom listu?“
„Tak tedy slyš: Ten dar, který jsi získala,“ tvářil jsem se, jako bych přednášel před desítkami posluchačů.
„Co je s ním?“ přerušila mne nedočkavě, což mne rozčilovalo, ale zároveň těšilo.
„Tím darem je myšleno to, že do tebe při narození vstoupil démon. Což vysvětluje přeměnu v hostinci. Jde o služebníka boha pomsty a války,“ řekl jsem a podíval se na Sítu. Smaragdy hleděly na zem a těkaly. Na čele se objevila vráska, která se objevuje jen při usilovném přemýšlení.
Chvíli mlčela a pak se zeptala: „A jak se mohu zbavit toho démona?“
„Když tě člověk osloví pravým jménem démona.“
„Je tam napsáno i to jméno?“ nakoukla zvědavě Síta do listu, který jsem stále držel v ruce.
„Ne. Je zde pouze napsáno, že toto jméno zná jen jediný člověk se srdcem na správném místě, který se nezalekne ničeho.“
„V tom případě je to beznadějné,“ povzdychla si Síta, padla na jedinou židli, která nebyla vzhůru nohama, a v jejích očích se zaleskly slzy.
„Proč pak?“ podivil jsem se jejímu náhlému smutku.
„Myslíš, že v této době existuje takový člověk? Každý ohýbá ve strachu před panovníkem záda a hlavou se dotýká země.“
Musel jsem uznat, že měla pravdu. V době, kdy byl strach mocnější než jiné lidské city a vlastnosti, bylo těžké naleznout takového člověka. Padl na mne smutek z toho, jak ideály, s kterými každý z nás přichází na svět, se bortí jak domeček z karet. Jako malé děti vídáme svět jako pohádku-lidé jsou rozděleni na dobré a zlé a lze je jednoduše rozeznat a špatní lidé jsou vždy po zásluze potrestáni, avšak později se náš pohádkový svět rozplyne.
Když jsem pohlédl na Sítu, jak dlaní pravice skrývá zelené kočičí oči a její tvář vyzařovala zoufalství, litoval jsem ji. To nebyla ta dívka, kterou jsem potkal dole v krčmě. To nebyla ta sebejistá vražedkyně s pohrdavým tónem v hlase a úšklebkem na tváři. Přešly mne tendence jí její prvotní hrubost oplácet. Jak jsem ji tam viděl tak sedět, chtěl jsem ji obejmout, jako otec objímá svou dceru.
Vzpomněl jsem si přitom na své děti. Syna a dceru. Prokletý mor! Měl jsem odmítnout tu poslední výpravu. Mohl jsem být s dětmi a ženou v jejich posledních chvílích. Vyčítal jsem si v duchu. Začal jsem uvažovat nad tím, co by se asi stalo, kdybych skutečně odmítl jet naposled bojovat proti pohanům. Vždy jsem takto uvažoval, když jsem si vzpomněl na děti a ženu. Nesmírně mne trápilo, že jsem tam nebyl. Byl to boží trest. Nepřál si, abych bojoval a zabíjel v jeho jménu, tedy aspoň tak jsem si to odůvodňoval. Zřekl jsem se proto zabíjení a zbraň nosím u sebe pouze kvůli sebeobraně. Nechápal jsem však, proč Bůh vzal život mé nevinné ženě a dětem. Proč si nevzal můj?
Z přemýšlení mne vyrušilo cvaknutí kliky. Pohotově jsem zareagoval a nahlas prohlásil: „Omlouvám se, ale budu si tyto listiny muset přečíst osamotě. Nejsem si jist, zda můj překlad byl správný.“
Můj hlas vytrhl Lovkyni ze zamyšlení a ona hbitě vyskočila ze židle.
„A co jste zatím přeložil?“ otázal se Dagobert, otevírav dveře. Oba jsme se otočili na mladíka s pichlavýma očima. Jeho pohled těkal střídavě ze mě na Sítu a ze Síty na mne. Čekal na odpověď, spíš se jí očima dožadoval.
„Zatím jsem přeložil jen část,“ odpověděl jsem.
„Mohl byste to přečíst?“ řekl. Ani nevím, jestli to byla otázka. Znělo to spíše jako rozkaz.
„Nu dobrá,“ pronesl jsem trochu rezignovaně a rychle jsem se snažil něco vymyslet.
Dagobert byl nevyzpytatelný. Proč bych mu tedy já a Lovkyně měli poskytovat informace, které nemusí znát?
„Smrt tomu, kdož odváží se vstoupiti do sálu se dvěma vchody. První jest vchod do minulosti a druhý do budoucnosti. Obyčejnému smrtelníkovi nenáleží procházet se minulostí a znát děje budoucnosti. Pochopil jsi?“
„Hmm. Za-pe-kli-té. Mohl byste mi ty tři věty napsat? Pokusím se to rozluštit.“
Pokusil jsem se vzpomenout si, jak jsem to řekl, naštěstí mi však paměť dobře sloužila a vše jsem zapsal na kus prázdného pergamenu. Když jsem jej podával Dagobertovi, tak Síta přistoupila ke dveřím a zeptala se, zda je to vše, co tam stojí. Pochopil jsem, že je nejvhodnější doba se rozloučit, proto jsem přikývl. Ani jsem nelhal, protože to bylo skutečně vše, co jsem z pergamenu vyčetl.
ROZHOVOR
Rozloučili jsme se a popřáli si ničím nerušenou noc. Když jsem za nimi zavíral dveře, nezavřel jsem je úplně, protože na chodbě se odehrál velice zajímavý rozhovor mezi Dagobertem a Sítou.
„Tak trochu mám pocit, že mi Nero nevěří,“ řekl Dagobert.
Síta mávla rukou. „To se ti jen něco zdálo.“
„A co jste si povídali, když jsem byl pryč? Neposílali jste mne náhodou nějak často ven?“ útočil na Sítu.
„Jsi nějaký podezíravý. Měl by ses trochu krotit. Mluvíš s Lovcem lidí a ne zrovna vlídně. Víš, že bývám podrážděná, když někdo se mnou mluví tímto tónem,“ Síta hovořila klidně a možná jsem v hlase zaslechl i tón, jakým kárá a napomíná přítel přítele.
„Kdybys zabíjela všechny, kteří s tebou mluví i daleko hůř než já, tak jenom v našem městě vybiješ půl osazenstva. Za tohle by tě v Avalonu nepochválili, i když asi už tě nechválí ani za to, co nyní vyvádíš. Tak o čem jste hovořili? Něco přede mnou tajíš, to je jasné. Chci vědět co! Vím toho o tobě hodně a myslím, že někomu by se to náramně hodilo,“ prohlásil krčmářův syn, a pak ještě dodal. „Třeba Rehenovi.“
„A už dost!“ ze Sítina hlasu se vytratil klid. „Jak se opovažuješ?! Jsi hlupák, když si takto zahráváš s ohněm. Víš přece, jak dopadli všichni, kteří se rozhodli spolčit se proti mně, mému kmeni a Avalonu. Nebyl to zrovna příjemný pohled. Mohu ti hodně ublížit, tak si dej pozor na svůj jazyk, abys náhodou ještě o něj nepřišel.“
Dagobert namítl: „Co ještě horšího bys mi mohla udělat, než to, na co se chystáš?!“
„Buď rád, že jsem do toho nezahrnula i tebe! Sám víš, že je to nutné a také jsi mi to před rokem odsouhlasil.“
Víc jsem již neslyšel. Byli už daleko. Zavřel jsem tedy dveře a při pohledu na nepořádek v mém pokoji jsem si řekl, že takhle nemohu jít spát. Posbíral jsem knihy, rozházené pergameny a svitky, obrátil truhlici na malé nožky, vrátil na původní místo u nohou postele a opatrně do ní vložil vzácné svazky, listiny a svitky. Zvedl jsem židle ležící na podlaze, postavil je na nohy a přisunul ke stolu. Převrhl jsem postel zpět a přirazil ji k pravé stěně. Zvedl ze země slamník, položil ho na postel a na něj pak kladl polštář a přikrývku plněné husím peřím. Během uklízení jsem si přehrál v hlavě znova rozhovor Dagoberta a Lovkyně lidí. Věděl jsem, že krčmářův syn myslel svou výhružku ohledně poskytnutí informací o Sítě vážně. Pevně jsem se rozhodl.
Jakmile jsem dokončil úklid, vzal jsem list s návodem “Jak vyhnat démona z těla a mysli Síty“ a vhodil jej do ohně. Plameny se najednou zvětšily a zbarvily se chvíli do ruda, chvíli do fialova a potom zčernaly a ve středu hranice se bíle vyrýsovalo znamení smrti. Lebka se chvíli vznášela v temných plamenech a pak zmizela. V tu chvíli jsem si řekl, že jsem učinil dobře, že jsem uposlechl svých obav. Ten pergamen by byl příliš nebezpečný. Měl jsem strach. Do mé mysli se vkrádala myšlenka, že to nebylo naposled, co jsem viděl Sítu. Cítil jsem, že nyní už není cesty zpět. Věděl jsem toho příliš. Přede mnou se rozprostřely jako koberce dvě možnosti. Buď mě během těchto dnů Lovkyně lidí zabije, nebo se budu muset připojit k boji, následovat Sítu a zabijí mě její nepřátelé. Ani jedna z těchto variant se mi nelíbila. Vidina jisté smrti nebyla příjemná. Buď mne zabije Síta, nebo lidé, ke kterým pravděpodobně patří i Dark.
Chvíli jsem ještě hleděl do krbu, jak plameny olizují ohořelá polena. Oheň tančil a vítr mu k tomu zpíval. Znělo to jako pohřební truchlivá píseň a oheň tančil smuteční tanec. Pomyslel jsem si, že si příliš moc všímám okolí a vidím věci, které si sám vnucuji. Svalil jsem se na postel, několik okamžiků jsem pozoroval na stropě obrazce, které tam vykouzlilo světlo z ohně, a díky únavě z dnešní namáhavé cesty jsem se odebral do říše snů. Sny byly neklidné, plné umírání, symbolů smrti a vraždění. V každém snu se objevovala Síta jako kat v rudé kápi, avšak pokaždé měla jiný popravčí nástroj. Jednou to byla kobra, podruhé sekera, potřetí meč a počtvrté mne oběsila a ještě utopila. Bez náznaku jakéhokoliv citu mi svázala nohy a ruce za zády, na hlavu dala pytel, kolem hlavy oprátku, strčila do mne, oprátka mi trhla krkem a po chvíli mne spustila do vody, abych se ještě utopil. Cítil jsem příšernou bezmoc a beznaděj. Její oči na mne vždy pohlížely tak chladně.