Nejlepší den pro dobrý skutek – část 3.

5.


„Hej… Hej! No tak, slyšíte? Seberte se, člověče, jinak na té zemi nastydnete!“
Otevřel jsem oči. Víčka jakoby k sobě byla přilepená sekundovým lepidlem. Viděl jsem jen matně – buďto mlha jaksepatří zhoustla, nebo jsem dostal pořádnou pecku do hlavy.
Nebo se mi rapidně horší zrak.
Nade mnou se skláněl (pravděpodobně) muž, alespoň co naznačoval hlas, ale po setkání s maminou na zastávce si už do konce života nebudu moct být ničím jistý. Každopádně, pán vypadal staře a unaveně a lomcoval mnou, dokud jsem se neposadil.
„Zvládnete se postavit?“ dotázal se a bez váhání mi strčil ruce do podpaží a postavil mě na nohy.
Se smrtí v očích jsem se na něj podíval: „Sakra, chlape!“ Zakymácel jsem se a málem sebou zase seknul, naštěstí stařík očividně disponoval reflexy mnohem mladších jedinců, vmžiku přiskočil a dokázal mi poskytnout dostatečnou oporu.
Takhle zblízka jsem se mu konečně podíval do obličeje a uviděl víc, než rozmázlou skvrnu. Někoho mi strašně připomínal, ale nedovedl jsem si ho zařadit. Ten knírek, zainteresovaný výraz, zapadlé modré oči, bradavice na levé tváři… Ne. Nevzpomněl jsem si. Asi následkem traumatického zážitku se stříbrným audi. Což mi připomnělo, že když už stojím a mám větší rozhled po okolí, nebylo by na škodu posoudit situaci.
Hlava mě strašně bolela, ale stejně jsem se snažil vydolovat v mozku poslední vzpomínky před krátkou ztrátou vědomí. Musela být krátká. Nanejvýš pár minut, jinak bych se probudil pod rukama ošetřujících lékařů, kteří by přijeli přivolanou sanitkou. Na druhou stranu… Rozhlédl jsem se. Audi, jež mě zřejmě srazilo, jeho majitel opravdu nezvládl, narazil do lampy pouličního osvětlení a z dopravního prostředku vznikla podivná parodie na tahací harmoniku. Obklopoval ho hlouček čumilů – jako sršně na lahev se sirupem pozorovali hasiče při práci. Ti za využití hydraulických kleští stříhali kov, aby mohli vytáhnout ven řidičovo bezvládné tělo. Nehezký pohled.
S mírným nadšením jsem si uvědomil, že se můj zrak pomalu vrací k normálu. Z čeho už jsem tolik nadšený nebyl, přední sklo pokrýval stříkanec tmavě červené tekutiny, připomínající součást zvráceného Roschachova testu. V neposlední řadě, vedle červeného hasičského auta stála zaparkovaná ambulance. A vedle ní dodávka pohřební služby.
Saniťáci, místo aby se starali o kolem se povalující zraněné (například o mne), postávali nezaujatě opřeni o vozidlo s modrým majáčkem, vrhajícím ostré záblesky světla na všechny přítomné a kouřili laciné cigarety.
Celá scéna působila zvláštním dojmem. Jako bych se jí ani neúčastnil. Svět se utápěl v šedivých barvách, již regulérně pršelo a modrý maják až nezdravě dával vzpomenout na Sin City Franka Millera.
Paralyzován tím, co jsem viděl, jsem sjel pohledem na silnici, kde jsem před chvílí ležel. Kapky deště za doprovodu dunivých zvuků dopadaly na ve větru šustící černý igelitový pytel se zipem táhnoucím se po straně takříkajíc odshora dolů. Nepřehlédnutelný nápis POLICIE ČESKÉ REPUBLIKY se zdál být dost nekompromisní.
Hodil jsem ustrašený pohled na svého společníka: „Co…? Kdo…? Proč…?“
„Jen klid,“ poplácal mě pán po rameni.
„Klid…?! Vždyť tady stojíme vedle mrtvoly… Teda… No…“
Podíval se na mne jako na utečence z Bohnic.
„Totiž… Sakra! Neměli by se o mě postarat támhle pánové v doktorských hábitech? Jsem oběť dopravní nehody, nebo ne?! Srazilo mě auto, určitě mám spoustu pohmožděnin, polámaných kostí, otřes mozku… Možná frakturu lebky, když se kouknu, kolik krve zůstalo na tom autě a bezpochyby i vnitřní krvácení… Asi umřu. Bezpochyby.“
„No,“ poškrábal se na bradě, „ale oni už se o vás postarali, prý jste v pořádku, což je k neuvěření, ten maniak jel osmdesátkou. Dokonce i s policií jste mluvil. Do vězení pravděpodobně nepůjdete, byť nesete značný podíl viny, přeci jen jste mu vlezl do cesty.“
Rozum mi zůstával stát nad jeho výkladem. „Ale proč jsem se teda válel na zemi?“
„Ten otřes mozku jste uhádl. Rádi by vás kvůli němu vzali na nějaká vyšetření do nemocnice, ale kategoricky jste je odmítl, protože, vlastními slovy: ‚přijdete pozdě do práce‘. Ušel jste asi tři metry a zhroutil se. Ujistil jsem doktory, že se o vás postarám, případně vás i odvezu. Pěšky s takovou jít nemůžete.“
„No, musím připustit, to by mi bylo docela podobné.“
„A co vás to vůbec napadlo, postavit se doprostřed silnice v plném provozu?“
No jo, co mě to vůbec napadlo… postavit se doprostřed silnice v plném provozu? „Já… Telefonoval jsem šéfovi. Asi dostanu padáka.“
„Za pozdní příchod?“
„Eh… Jo. A taky proto, že jsem mu nadal do zavirovaného… Ale nechme to být. S policií i doktory jsem už mluvil?“
„Asi před pěti minutami.“
Tak proč si nejsem schopný vzpomenout? „Pak bych možná využil vaší nabídky s odvozem,“ pokusil jsem se o prosebný úsměv.
„Ale jistě! Minimálně vás vysadím co nejblíže,“ zašmátral v kapse kabátu a vytasil zmuchlanou kostkovanou rádiovku s malým černým kšiltem, načež si ji narazil na začínající pleš, čímž dokonale zakryl neupravené vlasy (on vlastně pán celkově působil dosti ztrhaným a neupraveným dojmem – třídenním strništěm počínaje, zmačkaným a obnošeným oblečením konče).
„Nejedete náhodou kolem Náměstí republiky?“
„Náhodou ne. Ale vy byste vážně neměl nikam chodit sám. Já vás tam teda hodím, ale musíme si pospíšit, vezu pár turistů na zájezd a nerad bych zase zmeškal příjezd. Holt jsem taky něčí zaměstnanec,“ pokrčil rameny.
„Já vám samozřejmě nechci způsobit trable, můžu poprosit příslušníky, třeba mi zavolají taxi.“
„Ale co vás nemá! Přeci nebudete platit nějakému vydřiduchovi, aby vás svezl takový kousek, pojďte, naskočte si.“
Mám si naskočit? Ale kam?
Pan řidič zájezdového autobusu si mého zmateného výrazu ani nevšiml a prostě mě obešel. Otočil jsem se za ním a tehdy jsem spatřil něco neskutečného. Prostředek hromadné dopravy. Jak jinak, neobyčejný. Normální autobus totiž rozhodně nevypadá jako kříženec buldozeru a tanku. Zatemněná okna, vpředu obrovská radlice, po stranách třikrát dvě kola vpředu i vzadu, místo plechu na žluto obarvený pancíř (alespoň co naznačovaly masivní hlavice šroubů držící pekelnou konstrukci pohromadě), po bocích táhnoucí se dokonalá malba oranžovočerveného plamenu.
Další proč: Proč jsem si vozidla, které by zaregistroval i antivirus Avast! s prošlou licencí,  nevšiml už předtím?
Pán došel ke dveřím, ty se za přímo ohlušujícího zvuku syčící hydrauliky otevřely, vystoupal po pěti schodech do nezvyklé výšky a usedl do řidičského křesla. Ano, křesla – měkkého, koženého, velkého – jako zřejmě všechno s autobusem spojené.
„Budete na mě civět, nebo si nastoupíte?“ zahulákal. „Mám svůj jízdní řád a musím se ho držet!“
Užuž jsem položil nohu na první schod, když mne přepadl podivný pocit mísící se paranoie, nevázaného strachu, deprese a pesimismu. Z ničeho nic a na jednu jedinou sekundu.
Položil jsem nohu zpátky na chodník. „Promiňte, ale necítím se úplně v pořádku. Ta nemocnice mi najednou nepřipadá jako úplně špatná vyhlídka na prožití dnešního dopoledne.“
„Ach jo…“ vzdychl pán do ztracena. „Nemůžou jednou jít bez řečí?“ zakroutil hlavou, nuceně vstal z křesla a sestoupil za mnou.
„Co… Co prosím?“ vykoktal jsem až ve chvíli, kdy stát necelých třicet centimetrů ode mě a zahleděl se mu do očí.
Což jsem neměl dělat.
Zornice zaplály plamenem barvy ne nepodobné tomu na autobusu, čapnul mě za ramena a nelidským hlasem promluvil ve stylu Goa´ulda ze seriálu Hvězdná brána: „Vlez dovnitř, trosko!“
A já poslechl. Nevím, jaká síla na mě zapůsobila, ale v hlavě jsem měl zničehonic absolutní vakuum a rozkaz od neznámého člověka poskytoval východisko.
Vystoupal jsem oněch pět schodů, beze slova se usadil a počkal, dokud se dveře nezavřou a autobus nerozjede.
Na identifikační tabuli naskočilo rudé číslo šest set šedesát šest a směrem k Náměstí republiky se určitě nerozjel.

6.


Muž v klobouku, s krutým úsměvem, který jediný šel z pohledu bezdomovců a feťáků vidět, poněvadž stranu, z níž do uličky pronikalo denní světlo, měl v zádech, zastavil zhruba uprostřed prostranství. Ne zhruba, ale přesně vprostřed, což byl nevyvratitelný a z jistého pohledu poněkud děsivý fakt. Jeho záměr byl jasný – zpříjemnit si už tak nádherný den. V Kodexu sice stojí, že určený vykonavatel má zůstat bez výjimek nenápadný, jenže jako každý, řekněme zákoník, i tenhle má své díry. Například naprosto nesmyslný dodatek k pravidlu číslo tři sta třicet osm, odstavci sto osmdesát pět: Pakliže je vykonavatelův život vážně ohrožen, smí použít svých nadlidských schopností pro svou sebeobranu. Přitom jen pasáž zmiňující ohrožení smrtonošova života vyvolává v jistých kruzích nezadržitelný záchvat smíchu, protože už od prvního ledna roku 998 před Kristem je takzvaným „aktivním jednotkám“ propůjčována kromě obyčejné věkové nesmrtelnosti i absolutní odolnost vůči veškerým druhům fyzického poškození těla a zničeni mohou být jen vyššími orgány patřičného úřadu a to prosím po proběhnutí soudního procesu za přítomnosti Ředitele. Suma sumárum, úpravy Kodexu by zabraly věky. Doslova. Většina vykonavatelů v něm však díry nehledá a bez problémů se podřizuje, najde se ale i pár takových, kteří slouží už dlouho (pokud se tak tedy dá nazvat doba od Počátku) a ti samozřejmě jen a jen prahnou po jakémkoli příslibu rozptýlení. Nestranný pozorovatel by se skoro divil, že je to násilí ještě pořád baví.
Když se k nově příchozímu začala stahovat skupina alkoholem, močí a potem páchnoucích zarostlých vagabundů s provizorními zbraněmi v rukou, jeho úsměv se roztáhl téměř od ucha k uchu.
Špinavé lahve z tmavého skla od levného piva z Lidlu s uraženými dny a napůl odtrženými etiketami, několik rezivějících kapesních nožů, křížových šroubovák s gumovým držákem (v překvapivě dobrém stavu), mosazná trubka urvaná kdovíodkud, duo boxerů, noha od židle plná drobných dírek od červotoče, žabikuch z kousku plechu, dřívka od nanuku a zbytku izolepy a na závěr kupodivu páčidlo. Sice už prodělalo svá nejlepší léta někdy za časů Marie Terezie, ale pořád se nacházelo v relativně použitelném stavu.
Asi vůdce gangu, ten s tím páčidlem, napadlo maně smrtonoše, přestože věděl, že páčidlo pan Artur Křehůlek ukradl dělníkům na stavbě v Praze 3 včera dopoledne a málem ho během zběsilého úprku chytili, ale nakonec si vysloužil jen modřinu, jak po něm někdo z pronásledovatelů hodil kámen a trefil ho do zad.
Dvacet párů očních bulv, ve kterých se jasně odrážela touha po krvi – a především obsahu cizincových kapes – se míhalo ze strany na stranu a kontrolovalo jak potenciální oběť, tak i potenciální partnery, z nichž se rázem mohli stát potenciální nepřátelé v potenciálním boji o potenciální náplň v budoucnu uzmuté peněženky.
Blížili se beze slov, tiše, jako smečka vlků ke spící kořisti, Freddy Krueger plížící se k nic nečekající teenagerce, nebo banda zombiů ke kýblu po okraj naplněnému obsahem lidských lebek. Absolutní klid narušovaly akorát kroky doprovázené mlaskáním zvratků, zkaženého jídla a zvuky tříštícího se skla pod podrážkami brzkých útočníků a šustění igelitových pytlů na odpadky pod nápory proudů dešťové vody dopadajících na ně ze střech výškových budov.
Asi je to trochu zvláštní, ale tajemný pán se cítil čím dál tím šťastnější.

*

„Chmpf…“ sjel smrtonoš v řadě nastoupené čerstvě zesnulé. Nikdo z nich ani nedutal, většina se klepala strachy, zírala do země a snažila se zapomenout na nepříjemný zážitek, který ji poznamenal do konce života. Přiznejme si, o nijak závratné délce se mluvit nedá, ale čas je koneckonců relativní, přestože úvaha o posmrtné náchylnosti k psychickým újmám by se na tomto faktu vystavět nedala. Možná s drobnými ústupky.
Ladným krokem přešel k poslednímu bývalému bezdomovci. Pod nohama mu tentokrát nemlaskaly zvratky, ale zbytky těl nešťastných existencí, jež se nerozumně rozhodly pustit se s ním do křížku. Jistěže neměly ani potuchy o koho se jedná a co dokáže, ale i tohle bylo v Kodexu jaksi opomenuto, čili konflikt vyústil… Nejlepší označení je asi rozemletím deseti z jedenácti zúčastněných. Zkrátka, v zapadlé pražské uličce, obvykle plné odpadu (normálního i lidského), stála po kolena hladina vazké červené, poměrně husté kapaliny. Ne, kaše. Mužovy černé šaty však zůstávaly naprosto bez poskvrny, byť se bořil hluboko do směsice kdysi tvořící ne úplně malý počet veskrze zdravých lidských těl.
Zastavil, postavil se na špičky, zhoupl se dozadu a zase zpátky. Jeho počínání doplnilo nepřeslechnutelné čvachtání. Vzápětí se naklonil dopředu, až se nosem skoro dotýkal čichového orgánu bezmála šedesátiletého homelese v tmavě modré šusťákové bundě se čtyřmi bílými pruhy na rukávech. Hleděl mu do očí, dokud bezdomovec neuhnul pohledem (což mimochodem trvalo přesně dvě celé, sedm desetin, čtyři setiny a devět tisícin sekundy a aniž by o tom vagus věděl, moc nechybělo, aby pokořil třívteřinový rekord Adolfa Hitlera z roku 1945), pak se zničehonic zlomil v pase, tváří k nebi. Maniakální smích na sebe nenechal dlouho čekat a nepřestával dlouhé minuty, dokud se smrtonošův obličej neleskl, mokrý od dešťovky. Den se prostě odvíjel skvěle, jako už dlouhé dekády žádný.
„Počkejte tady,“ ležérně prohodil ke zmateným přihlížejícím. „Odvoz tu bude,“ vylovil z vnitřku kabátu stříbrné kapesní hodiny na řetízku, otevřel je a hned zase zaklapl a schoval před deštěm, „každou chvíli.“ Zazubil se. „Zatím vám dojdu pro kamaráda,“ otočil se, až vzduchem zasvištěl jeho plášť.
Během zdolávání nedlouhé vzdálenosti k požárnímu schodišti si začal pískat.

Napsat komentář