Nejlepší den pro dobrý skutek – část 2.

3.


Když jsem se vyřítil ze zatáčky, autobus už na zastávce stál a nabíral cestující. Motor štěkal v nekonečném cyklu a z výfuku se kouřilo, jako by benzín někdo řádně naředil olejem. V kombinaci s mrazem se teplý čmoud dal zřetelně sledovat při sestupu na vozovku a následném rozšiřování do stran. Spoluobčané v oblecích, šusťákových bundách, montérkách, s batohy, taškami, aktovkami, kabelkami a kufříky se v něm po kolena utápěli a zachraňovalo je nastupování do prostředku městské hromadné dopravy. Dovolil jsem si zpomalit na tempo podprůměrného člověka po absolvování přespolního běhu. Fronta byla poměrně dlouhá, tak co. Jak jsem se přibližoval, postupně se zkracovala, takže při mém zařazení do ní přede mnou sála pouze matka se dvěma ratolestmi. Zatímco se skláněla a upravovala dětem čepice, naskytla se mi dobrá příležitost posoudit její pozadí. Slušných osm z deseti. Maminy jsou sexy.
„A-hoj-pa-ne!“ zaslabikoval capart vpravo. Matka se otočila a já namístě ztuhnul. Maminy jsou sexy, pokud není jejich otcem Vetřelec a matkou Halina Pawlowská.
Geny jsou svině.
Věnovala mi (asi)úsměv, po němž by se Joker začal počůrávat a dobrovolně se přihlásil jako dárce orgánů, nastrkala potomky do autobusu a zmizela za nimi.
Jsem borec, pochválil jsem se během překonávání trojice schodů k řidiči. Nakonec se dostanu na pracoviště včas. Pokračovat v nastoleném tempu a bude ze mě zaměstnanec roku. Povýšení, větší plat, víc zodpovědnosti, podřízených…
„Kam to bude, šéfe?“ vytrhl mne šofér ze snění.
„Náměstí republiky, jako vždy,“ odvětil jsem zvesela a zalovil ve vnitřní kapse saka po peněžence.
„Vy asi obvykle jezdíte s kolegou Šafránkem, já mám tuhle trasu jenom na tenhle týden, než vyleží chřipku.“
„Eh… Jistě, pardon.“
„V pořádku,“ zasmál se, „nás si lidi občas pletou, my autobusáci jsme si totiž všichni strašně podobní. Patnáct korun, prosím.“
„Hned to bude,“ lovil jsem dál. „Snad jsem… No to snad ne! Víte, já jsem asi doma nechal peněženku.“
„Netrapte se, to se stane…“
„Vy jste zlatý. Já vám to odpoledne doplatím, v práci si od někoho vypůjčím a-“
„… stačí, když si vystoupíte, jízdenku jsem naštěstí ještě nevytiskl.“
Překvapením jsem vyvalil oči. „Cože?!“
„Slyšel jste, šéfe. Bez peněz mi do autobusu nelezte, nejsem žádná charita. No tak, směle ven, dveře vám snad ukazovat nemusím.“
„Ale já se potřebuju dostat do práce, chápejte, nemůžu si dovolit přijet pozdě.“
„Vítejte do klubu. Nikdo z lidí tady si nemůže odvolit dorazit pozdě a vy je zdržujete, včetně mě, musím se řídit rozpisem, víte?“ poklepal na papír přilepený průhlednou izolepou na předním skle. „Nemáte čím zaplatit, čili vás nikam neodvezu, frštenzí?“
„Ale, já tímhle autobusem jezdím každý den už několik let, pan Šafránek mne zná, určitě by mě nechal jet zadarmo, vždyť bych mu to odpoledne zaplatil. Nemůžete mu zavolat nebo něco? Kdyby-“
„Kdyby byly v prdeli ryby, všichni to známe a teď vás prosím, opusťte tenhle autobus, nebo vás chytnu za flígr a vyhodím vlastoručně!“ zvýšil hlas.
„Ale-“
„Žádné ale!“ zavelel.
„Tak vám pěkně děkuju,“ otočil jsem se na patě a sestoupal na ulici. Co jsem byl uvnitř, rozpršelo se.
Hydraulika dveří zasyčela, křídla se zabouchla a autobus se pozvolna rozjížděl, až zmizel v mlze. Zvláštní, ani jsem si jí předtím nevšiml. Co už, alespoň jsem za neochotným a neústupným řidičem udělal nezpozorovatelné neslušné gesto. Neřád! Jak zaseknutá mechanika. Zasloužil by… Zasloužil by… Ale, sakra, kašlat na řidiče, jakým způsobem se mám dostat do zaměstnání? Během na dlouhou trať, navzdory rannímu protažení, těžko. Nejlepší nápad bude omluvit se. Vyndal jsem mobilní telefon a v seznamu našel položku: GUTTENBERG – ředitel.

*

Dvě zazvonění, víc tomu nedám. Alespoň se budu moci vymluvit, že mi šéf nepřijal hovor.
Přiložil jsem mobil k uchu a poslouchal táhlý tón.
Nekonečné první zazvonění bohužel ihned vystřídal chraplavý hlas postaršího pan ředitele Dobroslava Havránka (Bože, jak se v dnešní době někdo může jmenovat Dobroslav? Horší už je snad jenom Květoslav. A Horymír.).
„Havránek,“ oznámil.
Nepovídej, toužil jsem odseknout, ale pak bych už nebyl nucen řešit svůj malý problém s dopravou nikdy. Rozhodně ne ve spojitosti se současným zaměstnáním. Havránek mi připomíná fyzikáře z gymnázia, které jsem navštěvoval asi před dvaceti lety a v němž jsem strávil nejzbytečnějších osm let života. Z bývalého učitele jsem taky pociťoval značný respekt a nadával mu za zády.
„Dobré ráno, pan řediteli. Tady Martin Dobrovský.“
„Ach ano. Nemohlo by to počkat? Ať je to, co je to.“
„Víte-“
„Podívejte, já zrovna něco důležitého zařizuji.“ Nejspíš počítáš, kolik kostek cukru už sis hodil od kafe, co ty odporná rozmazaná prvorepubliková bitmapo? „Stavte se za mnou tak za patnáct minut v kanceláři.“
„Víte, v tom je právě ten problém.“
„Specifikujte ‚problém‘, prosím.“
Specifikujte problém, prosím. Rozbil se mu wi-fi přijímač, nebo co? „Problém je, že mi ujel autobus a já se jaksi nemohu dostavit včas.“
„Snažíte se naznačit, že zde nebudete v okamžiku, kdy vám začíná směna?“
„A-ano, přesně tohle se snažím říct už od začátku. Abyste pochopil, zaspal jsem, a když jsem doběhl na zastávku… Zkrátka, zapomněl jsem doma peněženku a řidič mě samozřejmě nenechal jet zadarmo, takže jsem tak nějak… přirozeně… neschopen se, jaksi… dostavit, ehm.“
„Zapomněl. Přirozeně. Ale já nezapomínám, pane Dobrovský, já ne.“
Pardon, my obyčejní lidé nemáme místo mozku interní harddisk s neomezenou kapacitou a programem hrajícím krátký tón, pakliže je v dosahu věc důležitá pro další postup. Ježíši, mluvím jako tutoriál ve videohře…
„No, já… Omlouvám se.“
„Omlouváte se, jak milé. Budeme si muset vážně promluvit o tom, zdali jste vůbec schopný vykonávat v naší firmě toliko důležitou funkci. Dostavte se prosím, pane Dobrovský, co nejdříve přímo do mé kanceláře. Budu čekat.“
„Aby ti neuteklo důležité zařizování, ty zavirovaný-“ Do prdele! Řekl jsem to nahlas!
„Vy se nám ale pěkně vybarvujete, pane Dobrovský. Mé zařizování kvůli vám velice rád odložím na později,“ pronesl vítězoslavným tónem. Úsměv totálního hajzla v jeho obličeji jsem si dokázal živě představit.
„Poslyšte, já-“
Položil telefon. Dneska očividně nedokončím ani jednu jedinou větu.
„KURVA!“ zařval jsem z plných plic a zároveň švihl telefonem o silnici. Maně jsem si uvědomil, že jsem vlastně ani nezaregistroval, že jsem sešel z chodníku a zastavil přímo uprostřed vozovky. Skrz takřka neprostupný nával hněvu, který uvnitř mé hlavy rozpoutal třetí světovou válku i s patřičným zvukovým doprovodem, jsem zaslechl velmi nepříjemný zvuk. Po bližší analýze z něj vzešly zvuky dva – troubení a skřípění brzdových destiček osobního automobilu. Jako ve zpomaleném filmu jsem zvedl zrak. Můj pohled se střetl s vyděšenýma očima řidiče stříbrného audi, jenž na navlhlém asfaltu neměl sebemenší šanci nad rychlostní limit daleko překračujícím vozem získat kontrolu.

4.


Když se daří, tak se daří, problesklo hlavou zdánlivě nic nedělajícímu muži v kabátu, s kloboukem a černými brýlemi. Ve skutečnosti k němu právě dorazila zpráva týkající se jeho příštího úkolu.
„Pan Havránek,“ vzhlédl a jal se prohlížet výškovou budovu – sídlo německé softwarové firmy Guttenberg, místo, kde se osoba, jejíž přítomnost je žádána v doslova nadpozemských kruzích, nachází. Dešťová voda stagnující na pokrývce hlavy mu stekla po zvednutém límci a následně po plášti, kde se cestou dolů spojila s jinými kapkami v malou říčku.
Dva případy v jednom městě během jednoho dne se vidí zřídkakdy, ale aspoň nemusí pendlovat z místa na místo. Ne, že by to byl problém.
Všiml si mlhy, která z nenadání padla na celou Prahu. Zhluboka se nadechl a nechal vlhký vzduch prostoupit nejzazšími kouty plic. Vydechl a na tváři už měl zase onen žoviální úšklebek. On to cítil. Vzduch toho byl plný, ale obyčejní smrtelníci tomu nevěnují pozornost… nebo ji odmítají věnovat. Každopádně, oni nejsou schopni si toho všimnout, či vůbec zaregistrovat byť jen drobný náznak. Vzduch byl nasycen pachem smrti. A když je vzduch naplněn pachem smrti a do karet jim hraje počasí, tvořící dokonalou atmosféru pochmurného a syrového světa, veskrze ukazující pravou tvář všeho, na co lidé raději nemyslí, jsou smrtonoši šťastní. Jsou přímo blahem bez sebe. A podávají obdivuhodné výkony.
Není třeba nijak polemizovat – neznámý muž v kabátu a klobouku byl velmi šťastný, protože k věcem popsaným výše si přičítal ještě jednu; Praha je jeho oblíbené město už od raných dob krále Přemysla Otakara.
Pod tíhou vzpomínky na staré dobré časy mu málem vyhrkly slzy. Tenkrát práce nikdy nestála. Vedly se války, lidé se vraždili kvůli malichernostem a atmosféra toho času… byla dokonalá sedm dní v týdnu.

*

S myšlenkami na staré dobré časy si odepřel pohodlí výtahu a obešel dům. Znal přesnou polohu kanceláře pana ředitele Dobroslava Havránka i veškerá potřebná fakta. Věděl, co vědět potřeboval. Nebo toužil vědět. Věděl tedy o nepoužívaném zrezivělém požárním schodišti – výdobytku západní kultury. A věděl, že v úzké špinavé uličce, po jejíchž stranách se válely navršené zapáchající odpadky a neméně smradlaví bezdomovci a feťáci skrývající se před deštěm, se náležitě pobaví.
Několik málo vteřin si uličku prohlížel, poté si poupravil rukávy a límec, srovnal brýle na nose a jistým krokem se vydal do útrob velkoměsta, které považoval za vadu na kráse impozantního výtvoru, jímž Praha bezesporu je. Něco jako apendix, přebytečnou část škodící jinak povedené schránce pro duši. Výsledek přehnaného perfekcionismu tvůrců a přehnaného snažení nežádoucích prvků narušujících původní vyznění. Do ráje přispěli náznaky pekla. Postavili je, nestarali se a společenskou spodinu, o níž se dá stěží říct, jestli je více nebo méně, než šváb, už pryč nikdy nedostanou, ovšem… občasné zredukování jejích počtů není na škodu, zvlášť, stojí-li v cestě mnohem důležitějším záležitostem. A stát bude, o což se ostatně smrtonoš postará. Obcházení pravidel ho totiž baví.

Napsat komentář