Strážce okamžitě rozbil mou představu o prdelatých barokních andělíčcích. Bez bílé šupinkové zbroje by vypadal jako novodobý vyznavač punku. Rovné vlasy na ramena měly karmínově červenou barvu a v bledém (ale krásném) obličeji jiskřily šedé oči. Stejně šedé jako ty Samuelovy. Vyzařovala z něj jakási majestátná síla, která ve mně vyvolávala velkou úctu. No, možná za to mohla spíš špička na nás mířícího meče.
Nikdo se ani nepohnul. Já se neodvážila ani dýchat, protože to vypadalo, že jakýkoliv zvuk by strhl lavinu. Samuel mě stále držel za ruku a díval se strážci přímo do tváře. Znal ho. Znali se oba a znali se dobře.
Srážce na nás hleděl užasle , skoro jako by viděl duchy. Samuel opětoval stejně upřený pohled, avšak v jeho očích byla ostražitost. Přesto jsem poznala, že jednomu na druhém kdysi hodně záleželo.
„Samueli…“ začal znovu strážce. „…co … co se stalo?“
Ta otázka mě překvapila. Myslela jsem, že strážci mají přehled o tom, co se kolem nich děje. Že jsou tak trochu „vševědoucí“ nebo něco na ten způsob.
„Jsem na cestě do chrámu.“ odpověděl stručně Samuel.
„Ale…ty…ty jsi byl přece odsouzen. Do té doby, než porazíš…“
„Já vím, já vím. Ale rada se mýlila a já se teď vracím.“
„Zpochybňuješ rozhodnutí rady? Nedůvěřuješ její nejvyšší moudrost?“
„Nejsou neomylní, Gradieli. Nikdo není.“ Samuel mi stiskl ruku tak pevně, že jsem polkla překvapením z náhlé bolesti. Okamžitě na mě spočinul Gradielův pohled. Díval se na mě s téměř mystickou úctou.
„Člověk.“ řekl.
Samuel se ochranitelsky postavil přede mě. „Ano. Je to můj člověk.“ Výraz můj člověk se mi ani trochu nelíbil, ale do téhle debaty jsem rozhodně nehodlala přispívat. A pak jsem zaslechla ostatní strážce, naše pronásledovatele.
„Gradieli, není ve mně zlo, jasné? Nech nás projít.“
Gradiel najednou vypadal skoro utrápeně. „Nemůžu. Same, sakra, pochop to. Dostal jsem úkol. Musím splnit své povinnosti.“
Samuel zavrtěl nechápavě hlavou: „Budeš jen slepě poslouchat příkazy? Kam se poděl tvůj smysl pro čest a přátelství? No tak…prosím tě jako svého přítele.“
Musela jsem uznat, že Samuel byl mistr v přesvědčování. Ale teď to vypadalo, že to, co říká, myslí smrtelně vážně. Gradiel se podíval nejdřív na mě, pak zpátky na Samuela. Pozvedl meč. Nepustí nás, lekla jsem se. Obloha začínala rychle světlat a strážci se přibližovali. Najednou zatáhl Gradiel křídla a sklonil ostří. Pochopili jsme.
Samuel vykročil vpřed ale u Gradiela se zastavil. „Děkuji, příteli.“ řekl.
Gradiel se na něj ustaraně podíval: „Buď opatrný.“
„Budu. Jdu si pro spravedlnost, ne pro další trest.“ Kývli na sebe a utekli jsme pryč.
Samuel mě opět táhl za sebou. Vlála jsem za ním jako kus hadru, klopýtala po kamenech a snažila se držet tempo s jeho rychlým krokem.
„Samueli! Pusť mě! Můžu běžet sama!“ křikla jsem na něj, když mi málem vykloubil rameno.
„Nestačila bys mi.“ odpověděl jednoduše.
„Stačila…“ brblala jsem si pro sebe, ale tušila, že to není tak úplně pravda.
„Musíme být rychlí a dostat se do skalního města co nejdřív. Tam se jim snad ztratíme z dohledu.“ Skalní město. Tyhle pískovcové skály přímo křičely, že jsou plné chodbiček a jeskyněk. Zatím jsme narazily jen na dvě průrvy, nic víc. „Strážci mají za úkol zajistit, aby jsem se nikdy nedostal do chrámu. Ale to se jim nepodaří. Zvládneme to.“ mluvil dál zadýchaně Samuel, ale z jeho hlasu byla slyšet naděje. Věřil, že to vyjde. Nebo v to alespoň doufal tak silně, že se mu o tom podařilo přesvědčit sebe samotného. Já ovšem tak optimistická nebyla. Utíkali jsme po kamenech s tuctem po zuby ozbrojených okřídlených Strážců za zády, zatímco naše jediná zbraň byl můj kapesní multifunkční nožík.
Najednou Samuel prudce zatočil a zatáhl mě mezi skály. Ocitla jsem se na začátku krátké pískovcové chodby – vstupu do skalního města. Skrz ní jsme rychle proběhli a vstoupili tak malé a nepříliš prostorné jeskyňky, osvětlené paprsky procházejícími skrz díry v klenbě. Samuel se nezdržoval rozhlížením a rovnou zamířil do jedné ze dvou dalších chodeb. Znal to tu, šel najisto a bez přemýšlení. Ohlížela jsem se a poslouchala, jestli nezaslechnu naše pronásledovatele. Ale v uších mi hlasitě tepalo a přes vlastní namáhavý dech jsem neslyšela nic.
„Setřásli jsme je?“ vysypala jsem ze sebe mezi sípavými nádechy.
„Ne,“ zamračil se. Strážce cítil i na dálku. A oni cítili jeho.
Uháněli jsme dál. Chodby se proplétaly čím dál tím víc. Hotové bludiště. Obdivovala jsem Samuela, že se tu vyzná, protože já bych se tu určitě okamžitě ztratila.
„Sakra!“ zaklel Samuel a zastavil.
„Co se děje?“ odvážila jsem se zeptat, ale bála jsem se odpovědi.
„Jsou zavřené.“ Jeho slova jsem pochopila, až když jsem si všimla dvířek. Malých kovaných dvířek zabudovaných v kamenném masivu. A zavřených na zámek. „Když jsem tu byl naposledy, byly ulomené.“ vysvětloval nešťastně. Nebyl čas, museli jsme něco udělat. Skočila jsem ke dveřím a zkusila s nimi zalomcovat. Samuel se pokusil vyrazit dveře ramenem. Ze země se zvedl oblak prachu, ale zámek nepovolil. Napadlo mě zkusit můj nožík, nůžky a vývrtku v jednom, ale Samuel mi jej vytrhl z ruky a začal otevírat zámek sám. Nic jsem nenamítala. Stejně jsem nevěděla jak na to. Jediným návodem mi byly filmy typu Indiana Jones a tam se podrobným otevíráním zámku nezabývaly.
Zaslechla jsem hlasy. Přibližovaly se a doprovázel je dupot nohou. S vytřeštěnýma očima jsem se dívala na ohyb chodby, kde se každou chvíli měli objevit Strážci. Samuel stále zápasil s nožíkem. Nedařilo se mu. Utrousil kousavě pár slov, které by asi nikdo ve slovníku anděla nečekal. Na zdi chodby se mihly stíny následovány prvním Strážcem.
Strážce tasil meč a ostří zajiskřilo. Samuel mě popadl za mikinu a odstrčil ke dveřím. S malým kapesním nožíkem se postavil vstříc Strážci a meči. Vyhnul se ostré čepeli a uhodil Strážce loktem do zad. Byl to nerovný boj. Jeden anděl v plné zbroji, druhý v bavlněném tričku. Pochybuji, že s šupinovou zbrojí si můj otvírací nožík poradí. V chodbě se objevili další Strážci. Samuel opět stál čelem k útočníkovi. Ve volném oblečení byl rychlejší a ranám se dokázal vyhýbat. Zatím. Pokusil se několikrát ohnat po Strážcových nechráněných místech, až se mu podařilo zabodnout nůž do holého krku.
Strážce zachroptěl a kolem vystříkla krev. Probodl tepnu. Vykřikla jsem. Dívala jsem se na rudou kaluž mísící se s pískem. Tenká červená stružka pomalu tekla směrem ke mně. Byla jsem v šoku. Je mrtvý. Úplně mrtvý, už mu nikdo nepomůže. Mrtvolu jsem viděla jen v televizi, když jsem se se Sue dívala na kriminálky. A teď tu přede mnou leželo tělo právě zabitého anděla. Neznala jsem ho. Teď to byl pro nás nepřítel, ale byl to Strážce. Byl dobro.
Z chaotických myšlenek mě vytrhlo podezřelé ticho. Ano. Všichni ztichli. Strážci, Samuel … všichni se dívali na mrtvého. Samuel zděšeně zahodil zkrvavený nůž. Zabil jednoho z těch, ke kterým se chtěl vrátit. Uvědomoval si to. Viděla jsem ten panický děs v jeho očích. Kolem dokola stálo pět dalších strážců a ani jeden z nich se nepohnul. Úplně v zad stál Gradiel. Jako by nedokázal uvěřit tomu, co se stalo. Podobné situace mezi Strážci nebyly obvyklé.
Pak se jeden ze Strážců pohnul. „Smrt nebude bez odplaty.“ řekl pochmurným hlasem. Ve jménu nejvyšší moudrosti budeš pykat stejným osudem!“ Na to tasil dva velké scimitary.
Samuelův výraz se rázem změnil. Z šedých očí mu vyšlehl vzdor. Nehodlal se vzdát. Chtěl dokončit to, kvůli čemu tu byl. Dostat se do Chrámu. Nevěřila jsem, že se to povede. Teď už ne. Ale on se rozhodl pokračovat v cestě, ať byla jakkoliv šílená. Sebral meč zabitého Strážce a postavil se na odpor. V šeru se zablýskly i zbraně ostatních. Jen Gradiel váhal. Vyslal k Samuelovi smutný pohled a nakonec vytáhl meč z pochvy. Samuela to zřejmě zaskočilo a znejistěl. Pak ale na svého přítele kývl. Chápal to. Ale teď stál sám proti šesti Strážcům.
„Ať se stane cokoliv, ušetřete jí. Je ve všem nevině.“ řekl Samuel Strážcům.
Strážce se scimitary kývl: „Lidi chráníme. Nemůžou za to, jaké mají ochránce.“ Pochopila jsem, že se mluví o mně. Proč to dělal…?
Ve vzduchu bylo cítit napětí a obrovská síla. A pak se světlo zavlnilo. Ano. Opravdu a doslova zavlnilo. Stíny se prolnuly a začaly se zvětšovat. Zhmotňovat. Vylekaně jsem se přimáčkla k pískovci. Mezi Strážci to rozrušeně zašumělo. Sledovali stíny ovíjející se kolem jejich nohou. Najednou se ze stínů zvedlo šest postav. Zhmotnily se ze samotného stínu. Za pár okamžiků získaly jasné a ostré obrysy, jako jakákoliv jiná živá bytost. Nic takového jsem si v životě ani nedokázala představit.
Štíhlá šedá těla, vyšší než průměrný člověk, stály v půlkruhu kolem Samuela. Někteří měly mužské postavy, dvě byly ženské. Kůže barvy rtuti se matně leskla. Byli téměř nazí, až na roušku kolem beder a kožený toulec s šípy na zádech. Přes lopatky jim všem splývala hustá hříva bílých vlasů, zapletené do různých copánků. Mířili na Strážce dlouhými dřevěnými luky nabitých tlustými šípy. Byli na Samuelově straně? Proč?
„Stínové se nemají co míchat do záležitostí Strážců.“ řekl jeden z andělů.
Šedá žena, která mu stála nejblíže, odpověděla táhlým syčivým hlasem: „To my hlídáme Bránu. My rozhodujeme, kdo projde a kdo ne.“ Dál se očividně nehodlala bavit. Strážci vypadali nejistě. Nechápala jsem to. Neměli sice početní převahu, ale co zmůžou dřevěné luky proti zbroji a kovovým zbraním? Nebo v tom bylo něco jiného? Jeden ze Stínů na mě zvědavě mrkl. Ty oči byly neuvěřitelné. Velké, ohnivě žluté, jako oči šelmy.
Situace vypadala bezvýchodně. Nikdo nechtěl zaútočit, ale ani ustoupit. Samuel toho využil. Rozmáchl se, záštitou přerazil zámek a otevřel dveře. Všimla jsem si, že venku je bílá planina. Strážci se vykročili za ním ve snaze mu zabránit v útěku. To už ale Stínové zakročili cestu a napjali tětivy na doraz. Samuel mi vrazil do ruky meč a ze zad mu vyrostla křídla. Objal mě kolem pasu, odrazil se a vzlétl.