Je těžké vracet se na místo, kde jste prožili něco zlého. Na místo, které vám připomíná vaši bolest, proto byste raději zapomněli. Ne každý takové místo má, ale já se na podobné vracel. Vlastně za to mohl Wilson, i když o tom vůbec nevěděl. Wilson je můj psychoterapeut, tedy byl, než jsem se rozhodl vrátit. Míval jsem potíže zařadit se do společnosti, žít normální život mladého muže, jak Wilson říkával.
Byl začátek října. Když jsem opustil vytápěný autobus, chladivý vítr mi bez varování vnikl pod límec bundy a zastudil až na prsou. Nebe bylo zatažené a lehce mrholilo. Zde v Green Creek byly vždycky zimy delší a tužší. Nebyla tady ani zastávka, prostě zapadlá díra, jakých je na severu Anglie nespočet. Autobus zmizel za zatáčkou, rámus výfuku odezněl a já zůstal v husté zeleni stát osamocen. Jediná, značně zablácená pěšina se vinula do kopce pod korunami stromů. Do krajiny se pomalu začínalo vkrádat šero. Bez delšího protahování jsem si hodil batoh na záda a vyrazil svižnou chůzí do lesa.
Les v Green Creek není jako jiný les v Anglii. Čiší z něj uctivá majestátnost a starobylost, ale také – nepřátelství. Nevím, jak jinak to nazvat, snad jako by se do letitých kmenů okolních stromů vtěsnaly všechny zlé události, které se zde mohly odehrát. Spíš než les připomínal prales. Z obou stran pěšinky se na mě začaly tlačit semknuté šiky vrásčitých stromů. Mohutné koruny mi vytvářely nad hlavou téměř jednolitou střechu, takže jsem měl pocit, jako bych kráčel nějakým temným tunelem. Okolo mě jen nehybné kmeny a změť divokého ostružiní. Les s postupujícím šerem začínal působit jako živý tvor, který mne obepínal. Chtěl mě sevřít a pohltit.
Dům, k němuž jsem dorazil vzápětí, nebyl o nic přívětivější než okolní krajina. Malá, patrová vilka se výhružně rýsovala proti noční obloze. Po mírném kopci k ní vedla zarostlá příjezdová cesta. Detaily domu zanikaly v temnotě noci, vidět byl jen temný obrys – jinak nic. Napravo od domu stála garáž, tam býval vždycky zaparkovaný otcův béžový pickup značky Ford. Dnes tam nestálo nic. Celé stavení bylo pohrouženo do hluboké tmy a snad ještě hlubšího ticha. V tu chvíli mi ze všeho nejvíc dům připomněl starou, černou hrobku z městských hřbitovů. Deprimující místo.
A pak se to ve mně znovu probudilo. Ta nejistota, ty nepříjemné vzpomínky, jako by mi pořád někdo seděl za zády a čekal na vhodnou příležitost, aby mi přes rameno mohl
do ucha zašeptat ta slova. Vzpomínku na novinový článek, který jsem chtě nechtě stále nesl
v paměti.
Muž ubodán ve svém domě.
Stalo se to tady, v domě, kde jsem prožil své dětství. Na okamžik jsem zapochyboval
o svém rozhodnutí, najednou jsem cítil, že bych se nejraději ze všeho otočil a šel zpět
k zastávce – domů, do bezpečí. Naštěstí jsem ty myšlenky umlčel. Nesměl jsem to vzdát.
Mrtvý, později identifikovaný jako Stephen Davis, byl nalezen v kuchyni svého domu.
Jakmile jsem dorazil pod schodiště, vedoucí do vstupních dveří, vítr mi vehnal první studené kapky do obličeje. Nad dveřmi stále držela ta malá stříška. Celý dům působil dost zašle. Na schody i stěnu celého stavení se agresivně začínal sápat plevel a okna v přízemí byla zabedněná. Nedaleko jsem si povšiml dřevěné cedule s bílým nápisem: Na prodej. Stála tu už delší dobu. Po té události nebyl o dům moc velký zájem, ale důvodem byla i odlehlost tohoto místa.
Schody pode mnou pronikavě zaskřípaly.
Příčinou smrti byla četná zranění na krku a přední straně trupu, která způsobila bodná zbraň.
Vytáhl jsem klíč z batohu a váhavě ho podržel před klíčovou dírkou. Není se čeho bát, ubezpečil jsem sám sebe a klíč vklouzl do zámku, kde dvakrát kovově cvaknul.
Smrt nastala v době mezi 22.00 a 0.00 hodin. V celé místnosti bylo nalezeno mnoho stop zápasu.
Když jsem rozsvítil, potěšilo mě, že světlo v domě pořád funguje. Temný prostor se znenadání proměnil opět na ten starý známý dům. Jen byl tišší a prázdnější, než jak jsem si ho pamatoval. Na podlaze chyběl koberec, byl stočený u boku stěny. Botník i věšák zmizely. Zavřel jsem dveře a nevlídné počasí venku se rázem ztratilo v nepříjemném tichu.
Bez dalšího otálení jsem zamířil rovnou k dřevěnému schodišti, které bylo vystavěné u pravé stěny v chodbě. Nahoře zůstalo vše při starém. Několik květinových obrázků na zdi, tmavě žlutý vzorkovaný koberec i plakát skupiny Pink Dot, který ještě pořád visel na dveřích pokoje mé sestry. Byla to její oblíbená kapela. Když jsem otevřel dveře, zjistil jsem, že Nicolčin pokoj zůstal netknutý. Plakáty rockových kapel stále zdobily všechny stěny. V rohu hned vedle okna stála kytara a pořád na ní byly natažené struny. Nicol ji milovala a hrála na ni snad pořád. Občas mě tím dokázala pěkně naštvat a nejednou jsme se kvůli tomu nepříjemně pohádali, ale jindy… Jindy jsem ji poslouchal opravdu rád. Pomalu jsem došel k její posteli, batoh hodil na zem a posadil se.
Dlouho jsem litoval toho, že jsem před lety utekl, ale nenašel jsem odvahu vrátit se. Až dnes… po smrti otce. Ale kvůli němu jsem zde nebyl.
Vražedná zbraň byla nalezena společně s tělem 16leté Nicol Davisové. Dívku policie našla v koupelně domu s proříznutými žílami na zápěstích. Podle zprávy kriminalistů se jednalo
o jasnou sebevraždu.
Vrátil jsem se kvůli Nicol, vrátil jsem se, protože má sestřička tu našla smrt. Otevřel jsem z nočního stolku první šuplík. Byla tam – jak jsem předpokládal – naše společná fotografie. Vzal jsem rámeček s fotkou, postavil ho na stolek a prohlédl si ty dvě mladé tváře. Bylo mi tam sedmnáct, Nicol třináct.
Stephen Davis byl znám jako málomluvný, bezkonfliktní člověk. Policejní vyšetřovatel Charles Eldredge sdělil, že šlo zcela jasně o zločin z vášně. Dcera patrně v afektu svého otce usmrtila a následně neunesla tíhu svého činu, načež si sama vzala život. Vyšetřování nadále pokračují.
Otec byl divný člověk. Co si vzpomínám, neměl žádné přátele, jen pár známých. Nechodil do hospody, nepil ani nekouřil. Také byl o dost starší než máma. Pamatuji si, že ještě než mi bylo deset, měl už na hlavě všechny vlasy šedé. Stále chodil upravený, dokonce i doma nosil košili a kravatu, ale já měl vždy zvláštní pocit, že pod tím pečlivě upraveným zevnějškem není už nic víc. Jako schránka bez obsahu, bez duše. Otec měl divný vztah ke Green Creek
i k našemu baráku, vlastně měl divný vztah ke všemu a ke všem. Nejhorší bylo, že jsem nikdy nevěděl, co si myslí. Nikdy na sobě nedal znát své pocity. Někdy to bylo až děsivé. Také velmi lpěl na svých osobních věcech. Pracovnu měl vyzdobenou vitrínami různých velikostí
a v nich krásné exotické motýly a brouky. Ty zelenavě lesklé krovky a pestrobarevná křídla mám v paměti dodnes. Dokázal tam úplně sám trávit dlouhé hodiny i do hluboké noci. Vzpomínám si, byl jsem ještě kluk, jak jsem se jednou vrátil domů a neuvědomil jsem si, že mám boty od bláta. Zašpinil jsem koberec v předsíni, ne moc, ale stejně mě strašně seřval
a taky zbil. Jako starší dítě jsem vždycky všechno odnesl já, alespoň z té větší části. Jasně, tu a tam schytala ránu i Nicol, někdy i dost ošklivou, takže ji na tváři zůstala modřina, kterou dokázala zakrýt jenom make-upem, ale já byl ten, kdo musel snášet jeho násilnou povahu nejvíc. Nikdy jsem nechápal, jak může být někdo tak lhostejný k bolesti druhého, jako by mu chybělo něco, co člověka dělá člověkem.
Zašmátral jsem v zadní kapse jeansů a vytáhl pomačkanou dopisní obálku. Otočil jsem ji opatrně mezi prsty. Pořád byla zalepená. Zezadu bylo jejím rukopisem napsáno jen to jedno jediné slovo – Robertovi.
Dopis od Nicol, dopis, který mi poslala těsně před tím, než si vzala život. Musela to plánovat dlouho. Věřte, chtěl jsem ho otevřít už mnohokrát, ale nešlo to. Nedokážu říct proč, zkrátka jsem k tomu nenašel odvahu. Může se to zdát divné, ale je to tak. Je to, jako bych čekal, že ten dopis mi odhalí něco… skrytého, něco, na co nejsem připravený. Vím, je to hloupost, ale ten pocit nedokážu změnit a jen těžko s ním bojuji. Ale tady je to jiné, zde, v tomto pokoji, cítím její přítomnost. Ty zdi ke mně mluví, protože si pamatují její tvář, dlouhé kadeře, které si česala před zrcadlem. Pamatují si její smích i pláč. Ospalá rána
i unavené večery. Stiskl jsem obálku s vnitřním neklidem. Musím ho otevřít. Příliš dlouho jsem otálel. Měl jsem to udělat už dávno. Byla to přece Nicol, moje malá sestřička. Teď nebo nikdy, Roberte! Palec a ukazovák natrhly papír.
„Trpěla jsem kvůli tobě!“
V úleku jsem sebou prudce škubl a loktem omylem zavadil o fotografii, která na okamžik zavrávorala na hraně stolku a vzápětí se sklo v rámečku rozbilo na parketách.
Kdo to řekl?
Ticho.
Nikdo tu není, blbče! Jen ty, ten dopis a zlé vzpomínky.
Světlo zhaslo.
V překvapení jsem zůstal sedět jako přimražený.
Co se stalo? Jen klid hochu, jen klid… to jsou pojistky, nic víc.
Rychle jsem si zastrčil dopis zpátky do kapsy a poslepu jsem nahmatal svůj batoh. Chvilku jsem v něm lovil a nakonec ucítil mezi prsty baterku. Světlo odhalilo těžkou roušku tmy, která přikryla vše kolem. Zkontroloval jsem kuželem světla dveře, čekaje, že v nich někdo bude stát, ale nikdo tam nebyl. Fotografie ležela mezi mnoha střepy hned vedle batohu. Zkusil jsem vypínač. Jak se dalo čekat, nereagoval. Vyšel jsem na chodbu a v tom uslyšel: Cupity… cup… Cupity… cup…
Pravidelný zvuk, který přicházel odněkud nad mojí hlavou. Téměř proti své vůli jsem zvedl oči a zadíval se na dřevěný strop, z jehož spár jako drobounký sníh padal dolů prach. Přicházelo to z půdy. Byly to krátké, rychlé krůčky, na zvíře moc hlučné, ale těžko si šlo představit, že by je mohl vydávat člověk.
To jsou nervy, jenom pocuchané nervy.
Rukou jsem téměř automaticky zašmátral v kapse bundy. Krabička s mými léky tam pořád byla. Uklidnilo mě to.
„Nějaké potíže, Roberte?“
Před očima se mi objevila Wilsonova tvář. Co by tomu asi říkal, kdyby mě teď viděl? „Halucinace, či jiné příznaky, Roberte? – Nic zvláštního doktore… jen mi, kurva, nad hlavou něco cupitá!“
Wilsonova sezení jsem míval docela rád. Pohled do rušné ulice, kde se míhaly desítky aut, příjemně hypnotizoval. Nahoře v ordinaci býval klid, čas tu nic neznamenal. Vždycky jsem přemýšlel, čím to je. Bylo to tou místností, starobylostí s jakou působila? Mahagonovou skříní, která nesla tíhu všech těch naučných knih, nebo snad těmi nástěnnými hodinami s kyvadlem, vyrobené pro Wilsona na zakázku u firmy Lorus? Nebo to bylo samotným Wilsonem? Tím klidným šedesátníkem, který nosil pečlivě zastřižený knír, hranaté brýle
a pletenou vestu? Možná to bylo tím prvním, možná tím druhým, ale nejspíš vším dohromady.
Naše poslední sezení bylo jiné než ostatní. Wilson seděl ve svém honosném křesle a já postával u okna a sledoval ten život dole.
„…podle lékařské zprávy měl zlomenou čelist, taky pravé zápěstí, pohmožděný hrudní koš a slabý otřes mozku.“ Wilson zavřel spis, který měl položený v klíně. Ucítil jsem jeho pohled na svých zádech, ale dělal jsem, jako by se mě to netýkalo. Řekl bych, že ho můj ležérní postoj rozkročených nohou s rukama v kapsách, vždycky trochu rozčiloval, ale nikdy to na sobě nedal znát. On měl Wilson vůbec trpělivosti za dva.
„Nemáte mi k tomu co říct?“
Mlčel jsem, protože mi nebylo zrovna moc do řeči, obzvlášť o té rvačce.
„Musíte se sebou něco dělat, Roberte, takhle to už dál nejde,“ změnil najednou výrazně tón v hlase.
„Za poslední půlrok vás vyhodili už ze třetí práce. Perete se, pijete a teď máte i zápis v trestním rejstříku,“ pokračoval.
K potěšení Wilsona jsem se konečně posadil, roztrhané džíny mi při tom odkryly holá kolena. Vytáhl jsem si cigaretu a bez svolení si ji vložil mezi rty.
„Tady se nekouří,“ řekl klidně, ale důrazně, protože mě napomínal snad při každém sezení. Možná jsem tak trochu doufal, že to jednou prostě vzdá. S pobavením jsem vytáhl cigaretu z pusy a pomalu ji vrátil do krabičky.
„Byl to idiot, doktore. Začal si sám.“ Krabičku s cigaretami jsem hodil na prosklený stůl, který stál mezi námi.
„Proto musel týden ležet v nemocnici?“ zeptal se Wilson nechápavě, jako by se snažil ve mně probudit svědomí.
Už jsem k tomu nic nedodal, nemělo to smysl. Pokud si ten blbec začínal s každým, kdo jen pohledem zavadil o jeho holku, dlouho mu jeho vlastní zuby v puse nezůstanou, zvlášť když se jako holka pere.
Pálily mě oči.
„Spal jste vůbec?“ zeptal se, když postřehl, že jsem si je promnul.
„Jo, alespoň myslím…“ odvětil jsem a začal jsem se znuděně zabývat svými nehty, měl jsem je totiž ještě pořád trochu špinavé od motorového oleje. Prostě ruce chlápka, co se rukama živí.
Doktorův pohled sklouzl k mým ošuntělým teniskám. Všiml si, že podrážka na levé špičce už přestávala držet. Nijak jsem to neskrýval, Wilson o mně věděl víc než většina mých známých. Nikdy jsem se před ním za sebe nestyděl.
„Pořád užíváte ty léky?“ zeptal se.
„Pomáhají mi,“ přiznal jsem se.
Chápavě pokývl hlavou.
„Přesto vám navrhuj, abyste jejich užívání omezil. Dlouhodobě mohou mít… nepříznivé vedlejší účinky, nehledě na to, že dokud je budete brát… myslím, že se nikam neposuneme.“
Mlčel jsem.
„Nějaké potíže v poslední době?“
Chvíli jsem zaváhal nad jeho otázkou a nakonec zakroutil hlavou, ale moc přesvědčivě to nepůsobilo.
„Měli bychom mluvit otevřeně, Roberte,“ začal vážně a založil si ruce do klína.
„Nezlepšuje se to, spíš naopak,“ udělal dramatickou pauzu, „Myslím, že byste měl přestat s osobní léčbou a znovu zvážil pobyt v našem oddělení.“
Překvapeně jsem na něj zvedl oči. Očividně to myslel vážně.
„O tom jsme se už jednou bavili, doktore. Na léčbu nepůjdu.“
„Obávám se, že vám začíná unikat realita,“ zkusil to jinak.
To mě dopálilo.
„Řekl jsem ne!“ Prudce jsem vstal a odkráčel zpět k oknu, kde jsem se opřel o parapet.
Nastalo ticho.
„Tento postoj vám vaši sestru nevrátí.“
„Netahejte do toho mou sestru!“ řekl jsem podrážděně, protože mě začínal náš rozhovor štvát.
„O to právě jde – vy ji do toho taháte, Roberte. Kolikrát jsme už o tom mluvili? Za její smrt nemůžete. Musíte s tím něco dělat, jinak se zničíte, balancujete na hranici s vlastními představami, s fikcí, kterou jste si sám vytvořil ve své mysli. Chcete se nějak potrestat, ale k tomu není důvod. Vtahuje vás to stále silněji na druhou stranu.“
Co ty o tom můžeš vědět? Pomyslel jsem si, ale nic jsem už neřekl.
„Když člověk jednou překročí tu hranici – jen těžko se vrací zpět.“
Právě v té chvíli jsem byl už rozhodnut – vrátím se do Green Creek. Během sezení jsem
o tom pomlčel. Wilson by mi to asi nevymlouval, spíš naopak, ale já nechtěl slyšet cizí povzbuzení. Chtěl jsem, aby to bylo mé rozhodnutí. Jenom mé. Musel jsem to udělat, Wilson měl totiž pravdu. Ztrácel jsem se… sám v sobě.
Ze vzpomínek mě probudil zase ten zvuk.
Cupity… cup… Cupity… cup…
Tohle nebyla halucinace, ten prach byl skutečný. Tam nahoře něco bylo a já musel zjistit co. Vstup na půdu byl téměř na konci chodby. Byla to jen čtvercová sklápěcí dvířka opatřená kusem provazu. Nepotřeboval jsem ani moc síly, aby se dvířka otevřela, načež ze shora do chodby sjel s ohlušujícím rachotem rozkládací kovový žebřík. Když svou hlučnou činnost dokončil, jeho spodní část končila asi dvě stopy nad podlahou. Ze setrvačnosti se ještě nepatrně kýval ze strany na stranu. Udělal jsem dva váhavé kroky k žebříku a světlem prozkoumal tu díru, která zela nahoře.
„Haló? Je tam někdo?“
To je ale blbá otázka. Čekáš snad, že ti odpoví? Malou chvíli jsem ještě váhal a pak botou přirazil žebřík až k podlaze. Nebylo to nejchytřejší, protože shora se v tu chvíli přímo na mě sesypal oblak prachu. Rozčileně jsem si odrbal ten nepořádek z vlasů a za velmi nepříjemného skřípání, začal po žebříku opatrně stoupat vzhůru.
Poměrně nevysoký prostor půdy, který se zužoval do špice střechy, byl plný dřevěných
i papírových krabic naskládaných na sobě v nepřehledných kupách. Kužel světla odkrýval jen harampádí a hromady starých krámů, které už dávno dosloužily, nebo byly nahrazeny novými věcmi. Vše bylo dokonale zahaleno prachem. Překvapilo mě, že malý vikýř ve střeše byl otevřený a bylo to také jediné místo, kterým do domu pršelo. Dřevo i krabice pod vikýřem byly smáčené vodou. A právě v té chvíli jsem baterkou posvítil na prkennou podlahu. V závějích prachu jsem uviděl stopy. Zalil mě studený pot a na okamžik jsem nabyl dojmu, že se mi zastavilo srdce. Stopy byly hodně malé, v elipsách se navzájem překrývaly a byly snad úplně všude. A co jsi čekal? Něco tu bylo slyšet, něco tu chodilo, tak tu logicky také musejí být stopy! Pomalu jsem ze žebříku vystoupil až na půdu a udělal několik opatrných kroků k vikýři. Dřevo pode mnou skřípalo a naříkalo.
Rána.
Spadla jedna z krabic. Šerem se mihlo něco malého! Leknutím jsem ukročil vzad naslepo a to byla chyba. Šlápnul jsem totiž na něco pohyblivého a noha mi ujela do strany. Marně hledaje rovnováhu, zabořil jsem botu do jedné z krabic. Hmátl jsem po první věci, která mi přišla pod ruku, ale nebylo to nic platné – v nemotorném pádu jsem na sebe shodil veškerý obsah jedné z krabic. Praštil jsem sebou naznak a v poslední chvíli zabránil rukama tomu, aby mi stará plechová obruč nevyrazila přední zuby. Následně mě zasypala změť kovového harampádí, které udělalo příšerný hluk. Baterku jsem při pádu upustil, zakutálela se někam pryč a světlo se ztlumilo. Ruch ustal. Naštvaně jsem ze své naražené holeně odstrčil ten nepořádek a posadil se s bolestí v natlučených zádech. S hekáním a nadávkami jsem se došoural až k místu, kam se zakutálelo mé světlo. Baterka ležela hned vedle starého skateboardu, pořád svítila. Zvedl sem ji a přejel světlem zadní krabice. Tam jsem ho spatřil.
Malého chlapce.