,, Ne, nech mě!“ sotva lapám po dechu, snažím se jí nebo jemu nebo vlastně ani nevím komu, utéct. Jdu si takhle uličkou za šera za kamarádkou, jenže já zabloudím. Já nána pitomá! Hledala jsem její dům dům snad všude, ale nenašla jsem ho . Za to jsem našla něco co mě honí. Pořád mě honí, má v ruce nůž a nenechá mě ani vydechnout.
Už se mi podlamují kolena, já nemůžu dál. Jak by bylo vám, kdyby vás někdo v noci přepadl s nožem v ruce? Ostří nože se blýskalo svou září v pozadí pouličních lamp, a já, já už nemohla. A bezva! K tomu všemu ještě slepá ulička, fakt bezva.
Divné stvoření zahaleno v dlouhém černém plášti s nožem v ruce se ke mě blížilo.
,, Čokoládu nebo život!“ obořilo se stvoření na mě, byla jsem zaražená, čokoládu?
,, Já u sebe ale čokoládu nemám!“
,, Grrrr“ vrhlo se na mě stvoření. Přišláplo si, ale kousek dlouhého pláště, a tak po jeho nebo spíše jejím těle sklouzl.
,, Adélo?“ To bylo překvapení, najednou přede mnou stála Adéla, má kamarádka, za kterou jsem šla, a za ní…..
,, Pepíku, Martino, co tady děláte?“ Víte Pepík a Martina jsou moje děti.
Adéla odhodila nůž a skočili na mě, začali mě lechtat, a jelikož jsem lechtivá, smaozřejmě jsem vybuchla smíchy.
,, Čokoládu nebo život!“ křičeli u toho mé děti a já jsem koktavě řekla
,, To si vypijete!“ A dál jsem se bavila s nimi.