Tichou nocí se rozléhal zvuk přistávajícího vrtulníku. Když se vznášel asi metr nad zemí, dveře kabiny se rozevřely a z nich vyskočil muž. Nemotorně dopadl nohama na zem, zapotácel se, a spadl. Pilot na něj poslepu hodil kufr, který muže znovu srazil k zemi.
Mávl na něj omluvným gestem, přimáčkl páku a vzlétl k nebi.
Mladík se konečně zvedl a pohlédl na přistávací plochu pod kopcem. Čekal. Pohlédl nervózně na hodinky, ačkoli na ně přes tmu neviděl. Vysadil ho pilot správně? Nezapomněli na něj?
Po dalších několika minutách vzrůstajících obav se objevil ten, koho mladík očekával.
„Michael Donovan?“ zazněl rázný mužský hlas.
„Zde.“ Přikývl oslovený, popadl kufr a automaticky následoval temnou siluetu kráčející před sebou. Vešli do středu přistávací plochy a muž před Michaelem položil dlaň na zem, do písku. Asi po dvou vteřinách se ozvalo dunivé bouchnutí.
Zem se začala otřásat a z písku se postupně vynořila malá obrazovka, na níž byla asi padesátiletá žena. Usmála se, když spatřila dvojici.
„Waltere,“ oslovila muže před sebou, zatímco Michael stál bázlivě opodál, „našel jsi ho v té tmě?“
„Peggy, není vhodná chvíle na vybavování. Pusť nás dovnitř.“ Žena vypadala uraženě, ale stačil jediný pohyb její rukou, aby se otevřel poklop, doteď šikovně schovaný pod zemí.
Jakmile oba muži vstoupili, poklop se automaticky uzavřel a Michael se nemohl ubránit povzdechu při myšlence: „A jsem v pasti.“
Walter na Michaelův splín reagoval jinak: „Bohužel jsme Vás nemohli přijmout ve dne, už tak je to tady dost nebezpečné. V noci máme jistotu, Ghalermové mají špatný zrak a v noci jsou v háji… pokud ovšem nemají pomocníky.“ Dodal o něco tišeji a tajuplněji, pak se k mladíkovi otočil: „Doufám, že jste četl příručku o této operaci, kapitáne?“
„Samozřejmě, vím všechno. Informoval jsem se i u generála Trevora.“
„Pak máte všechno splněno. Tohle je vaše kabina. Ráno vás rozhlas vzbudí v pět hodin, ale vy zůstanete v pokoji. Přijdu si pro Vás a dovedu Vás k majorovi. Otázky?“
„Ne… vše v pořádku.“ Přikývl Donovan unaveně. Neměl náladu na formality, chtělo se mu spát.
Tiše za sebou zavřel dveře, místnost byla velice malá. Kufr položil hned u dveří, a aniž by se převlékl, dopadl vyčerpaně na postel.
°°°
Ráno přišlo příliš brzy. Přesně v pět hodin zazněl v každé kabině hlas oznamující:
„Pět hodin, čas vstávat. Všichni se okamžitě seřadí v aule na sčítání.“ Ještě než rozhlas dozněl, někdo zaklepal na Michaelovy dveře. Rozespale se rozhlížel po kabině, a chvilku mu trvalo, než si uvědomil, kde to vlastně je. Klepání na dveře bylo naléhavější.
„Kapitáne, tady Walter Krugh. Je čas jít za majorem, aby-…“nestihl dopovědět, Donovan mu mezitím otevřel dveře.
V rychlosti se oblékl, načež se vydal za Walterem. Šli dlouhými úzkými chodbami, které nebraly konce. Každou chvíli kolem nich proběhl nějaký opožděný voják, a každého Walter řádně seřval za pozdní příchod.
Po dalších několika vteřinách rychlé chůze se dva muži ocitli v obrovské místnosti, jak zaznělo z rozhlasu, nejspíše v aule.
„… 320 vojáků, pane.“ Domluvil zrovna malý mužík s kloboukem na hlavě a s brýlemi. Michael ho tipl na úředníka.
„Dobrá. Odveďte je na rozcvičku, pak na snídani. A nezapomeňte, že v sedm hodin je máme seznámit s tím novým kapitánem.“ Odpověděl starý prošedivělý muž, na první pohled jasný major.
Krugh dovedl mladého kapitána k majorovi. Ten si jej změřil přísným pohledem.
„Četl jsem o vás samou chválu, Donovane. Rychle sem zapadnete. V sedm hodin budete seznámen s vojáky a bude vám přidělena četa.“ Michael nestačil zareagovat ani poděkovat, major mu krátce stiskl ruku a za doprovodu malého úředníka se odebral z auly rychlostí, kterou by mu nikdo vzhledem k jeho postavě nepřisoudil ani omylem.
„Waltere…“
„Ano, pane?“ Krugh byl ochota sama, to Michaela znervózňovalo. Nebyl zvyklý na takový respekt, tam, odkud pocházel, ho podřízení brali jako sobě rovného, a jemu to vyhovovalo.
„Nemohl byste mi, prosím, říkat jménem?“ Waltera to překvapilo, v rychlosti na něj pohlédl, ale pak váhavě přikývl.
„Možné to je, ale tady je normální si říkat hodnostmi. Rychle si na to zvyknete, Michaeli.“ Usmál se.
„Co se bude dít teď?“
„Vojáci by měli být právě na snídani, asi za hodinu vás tam dovedu. Nejprve vám přidělí četu a pak budete mít nějaký čas se tady rozkoukat a seznámit se s ostatními kapitány.“
„Chtěl bych se zeptat na jednoho svého známého… nevím, jestli ho znáte, ale je to taky kapitán. Rudy Kassem.“ Na tváři starého Krugha se mihl rychlý úsměv.
„Jak by ho nemohl znát. Takový vtipálek, že ano?“ Stručný popis Michaela přesvědčil a přitakal:
„Jo, to bude asi on.“
„Ano, ten bude také na snídani. Právě tam míříme.“