Zpěv mrazivé noci

Na čajové plantáže padla noc. Měsíc byl v novu a mrzlo, ačkoli zem nepokrýval sníh. Většina lidí spala, ukrytá do pavučin snů a teplých dek. Bylo ale i místo, kde se skupinka tří žen, právě chystala začít každoroční rituál.
Jedna z nich byla velice mladá, téměř ještě dítě. Vedle sebe měla svou matku a babičku. Každá z nich měla koš z jasmínového proutí, zevnitř vymazaný včelím voskem a každá čekala, pozorujíc kapátko, ve kterém už téměř veškerá voda zmrzla. Ruce měly holé a oblečeny byly jen v tenkých kimonech.
Konečně. Kapátko se přestalo pohybovat. Veškerá voda se změnila na led. Ženy se rozloučily posunkem a každá se vydala na jinou stranu. Za svým úkolem, sbírat čajové lístky, v nejmrazivější, nejtemnější noc roku.
Mělo to jen jediný, prostý důvod, předávaný z generace na generaci v několika málo rodinách. Tyto lístky měly větší cenu než zlato stejné váhy. Síla, která v nich spočívala totiž nebyla jen nějaká ezoterická pověra. Opravdu přinášely to, co slibovaly, cokoli si člověk mohl přát.
Nejmladší žena trhala lístky, které znamenaly lásku. Ruce měla do krve rozřezané, ale v úsilí nepřestávala. Věděla, že musí splnit svůj úkol. Na hladkém povrchu rostlin se tvořily rudé kapky, které do několika vteřin mrzly. To byly slzy pro lásku vyplakané, krev zlomených srdcí a vášeň, navěky uloupená.
Matčiny ruce už byly na tuto práci zvyklé, ale i tak se jí na dlaních občas objevila drobná ranka. Ona sbírala přátelství. Ten cit, který všechno přetrvá, který nerozdělí ani smrt, který je cennější, než jen poblouznění duše.
A babička měla v koši život, který dokázala ukradnout i dát, neposkvrněný krví mozolnaté ruky a mrazivý tak, že pálil jako žhavé uhlíky.
Aby zahnaly únavu začaly ženy zpívat. Nekonečnou melodii beze slov, která se nesla nocí. Dech se jim srážel u úst.
Najednou se z dálky ozval výkřik. Mladý hlas na okamžik utichl, ale pak se znovu rozezněl, ještě bolestněji než dřív.
„Asi narazila na bodlák, schovaný ve tmě.“ Pomyslela si matka a se slzami v očích si vzpomněla na své první sbírání čaje. Cítila se svou dcerou a chtěla jí ulevit od bolesti, ale věděla, že právě lístky, které trhají mladé ruce jsou nejcennější.

Všechny tři ženy byly služebné, ale protože jejich práce se týkala jen jedné noci v roce, příliš jim to nevadilo. Byly navíc velice důležité. Jen ony mohly vykonávat tuto práci. Jejich ruce byly jemné a dokázaly rozeznat mladé lístky od starých, čerstvé od poškozených.
Muži potom lístky sušili. Na to byla potřeba jejich síla a přesnost, kterou sběračky postrádaly. Museli lístky z košů rozdělit tak, aby se navzájem nepromíchaly a každé sušit v jinou denní dobu. Byli to bratři a manželé sběraček. Ti co líbali jejich tváře a prožívali s nimi radost i utrpení.

Vyšlo slunce. Sběračky ustaly v práci a vydaly se ke kapátku, ve kterém se pomalu začal rozpouštět led. Tam od nich také muži převzali naplněné koše a začali vykládat lístky na plata a sušit je.
Nejmladší sběračka se dívala na své dlaně. Včera večer byly jemné, neporušené a teď… pot a krev se na nich mísily v jedno. Bolely. Babička jí položila ruku na rameno.
„Zvykneš si na to. Po mnoha letech už neucítíš bolest.“ Dovedla ji k vědru naplněném průhlednou kapalinou.
„Dej si ruce dovnitř, podržím ti je pod hladinou.“ Řekla šeptem. V nádobě byla desinfekce. Myly si v něm ruce večer, než začaly s prací. Dívka věděla, co ji teď čeká, ale také věděla, že to musí udělat. Strčila dlaně do vědra.
Chvíli se nedělo nic, ale pak ji začaly ruce tak pálit, jako by v nich držela ohnivou kouli.
Z očí jí tekly slzy a neuvědomovala si, že ji po zádech hladí její bratr, že jí babička objímá. Nic, kromě té bolesti.
Někdo ji od vědra odtáhl, ale pálení v rukou ustupovalo jen pomalu. Někdo jí dlaně obvázal jemnou látkou, někdo ji uložil do postele. Plakala, až ji rozbolela hlava, až nakonec usnula únavou.
Probudila se teprve odpoledne. Posadila se na posteli a dívala se z okna, na čajové plantáže, které až do minulé noci tolik milovala. Už věděla, proč všechny ženy čaj tak milují a nenávidí zároveň. Dával jim obživu, ale zároveň v něm viděly utrpení svých dcer, ze kterého nebylo úniku. Zavřela oči a představovala si, jaké by to bylo, nechat tohle všechno za sebou a odejít jinam, někam do velkého města, nebo do jiné vesnice, kde se čaj sbírá v rukavicích a kde se pasou krávy.
Za papírovou zástěnou se objevil stín.
„Bratře?“ Otázala se a její o něco starší bratr skutečně vstoupil do pokoje. Na podnose měl misku rýže a konvičku se dvěma hrnky.
„Musíš být hladová.“ Promluvil na ni. Místo odpovědi se ozvalo zakručení žaludku. Usmála se na něj. Její bratr přistoupil blíž, odložil tác na stoleček a podal jí misku. Pokusila se ji udržet, ale nedokázala to. Porcelánové střepy se rozlétly po podlaze.
„Promiň.“ Řekla mu. Věděla, že měl tuhle misku rád. On se ale nehněval.
„Byla to moje chyba. Měl jsem vědět, že ji neudržíš. Počkej, donesu novou.“ Otočil se a odešel, aniž by uklidil ten nepořádek. To počká. Jeho sestra teď byla přednější.
Vůně rýže se mísila z vůní čaje. Oboje bylo pro zdejší obyvatele stejně důležité. Rýži ale nepěstovali. Dováželi ji z nížin, kde mohla růst. I pěstování této potraviny muselo být namáhavé. Lidé se celé dny brodili v bahně, nosili těžké pytle… Ale to nebylo starostí zdejších lidí.
Bratr se vrátil, v ruce novou misku a lžíci, aby mohl sestru nakrmit.
„Jak to, že nepomáháš sušit čaj?“ Zeptala se ho dívka. Usmál se „Pomáhal jsem, když jsi spala, ale pak mě poslali za tebou. Máme dost mužů, abychom vše stihli.“
„Kdy sem přijde?“ Otázala se dívka znovu.
„Kdo?“ zeptal se, i když dobře věděl, koho myslí.
„Ten muž, co vždy odnáší čaj.“
„Až bude čaj usušen.“
„Nechci, aby viděl moje rány.“ Dívka sklopila hlavu.
„Nestyď se za ně. Jsou důkazem, že jsi svou práci odvedla dobře.“ Usmál se, a ona mu úsměv oplatila. Pak se napila čaje z obyčejných lístků, které trhali v průběhu roku, muži i ženy.
„Půjdeš dnes večer na oslavu?“ Zeptal se chlapec své sestry.
„Ne, jsem unavená.“ Naklonila hlavu na stranu jako baletka.
„Musíš. Víš, že je to pravidlo.“
„Pravidla! Pořád samá pravidla! Nebudu je dodržovat. Nebudu tančit!“
„Budeš muset odejít, když je nebudeš dodržovat.“ Ozvalo se autoritativně, naštvaně.
„Pak odejdu!“ Zakřičela na něj, jako by jí chtěl ublížit.
„Přemůžeš únavu a bolest. Je to oslava pro tebe. Na tom teď všechno záleží.“ Řekl už o něco tišeji a odešel, aby se mohla převléknout.
Nechápala to. Všechna ta pravidla, která svazovala jejich vesnici. Copak se něco takového děje ve městech, o kterých jim jednou vyprávěl strýček? Ve městech, která jsou plná barevných aut a nespoutanosti?
Ruce ji pálily a hlava bolela. Rozhodla se. Odejde. Teď. Do města za tím mužem, co každý rok přichází pro čaj. Počkala, až bude v domě ticho, a vyplížila se ven. Ukryla se v čajovnících a přikrčená utíkala pryč. Pryč ode všeho.

Najednou zakopla. Už neměla sílu běžet dál. V hrdle měla sucho a nové kimono bylo umazané. Rozplakala se. Před sebou najednou uviděla bodlák, o který se v noci poranila. Došlo jí, že do města se stejně nikdy nedostane. Že nikdy nepozná ta auta, tu svobodu. Neměla na výběr. Vstala, oprášila si kimono a vydala se zpátky do vesnice.
Jejím posláním bylo vyrábět čaj. Čaj plný krve a bolesti a přesto, nejcennější ze všech.

Napsat komentář