Zavřené dveře
„Ona sama je dům, ve kterém straší. Ona sama
sebe neovládá: její předkové občas přicházejí
a vyhlížejí z oken jejích očí, a to je děsivé.“
Angela Carter
Pod ošlapanými podpatky nepříjemně křupal drobný štěrk, když s těžkým srdcem pomalu přicházela neudržovanou cestičkou k cíli své cesty. Opíral se do ní silný vítr a ve zkřehlých rukách pevně svírala starý otlučený kufr. Pokusila se přimhouřit citlivé oči a statečně vzdorovala nepřízni protivného počasí. Jenom nepatrný kus za pošmourným městem už začínala úplná říše nikoho. Zapomenutá nudná krajina, kde unavené děvče muselo namáhavě překonat pustou plochu zarostlou pichlavými trsy ošklivé ostřice. Kostnaté stvoly a odolný plevel se vždy dokážou uživit i v té nejvyprahlejší hlíně a to jí mimoděk připomnělo i její vlastní snahu udržet si za každou cenu svou nicotnou existenci…
Pod zamračeným nebem už se rýsovaly odrazující obrysy odlehlého obydlí. Člověk by málem ani nevěřil, že se sem dalo dorazit pěšky. Přidala do kroku a brzy stanula na nízkém schodišti, které vedlo k velikým vstupním dveřím. Bylo na mnoha místech popraskané a ve stinných spárách bujely žahavé kopřivy. Takže žádného zahradníka tady určitě nemají. Nejspíš ani nemají dost peněz na nezbytné opravy. Omšelá stavba jí napohled připadala jako nějaká dlouho opuštěná věc, na které se klikatí spletité sítě nepěkných puklin nebo seschlý příkrov břečťanových úponků…
Ten osamělý dům byl skutečně velmi zvláštní. To by muselo napadnout každého, kdo by k němu s neodůvodnitelnými obavami němě vzhlížel jako nějaký omámený hmyz pod vražednou podrážkou obrovské boty. Tyčil se do úctyhodné výšky nejméně tří pater a potlučená omítka se povážlivě loupala, jako když ze sebe přerostlý plaz pracně svléká starou kůži. Ona bytostně nesnášela všechnu tu hnusnou žoužel…
… a nechtěně ji napadlo, kolik pnoucí plísně a odporných parazitů asi musí skrytě přežívat v takovém zapadlém doupěti, nenápadně přisátí ve slepených tapetách nebo beznadějně zažraní v rozdrolených zdech, kde jistě téměř nepřetržitě kladou svá závadná vejce…
Roztřepené rýhy odhalovaly rudé cihly, které v ní bůhvíproč vyvolávaly mdlý dojem dlouho nezhojené rány. Jako by každá zkáza musela proniknout až do živého masa. Archaický chrlič nad hlavním vchodem na ni potměšile pomrkával, protože jeho kamenná tvář, umně znetvořená sochařským dlátem, neuměla dát najevo žádný jiný výraz. Vstupní vrata byla zřejmě vyrobená z tmavého dubu. Měla ohmatané klepadlo ve tvaru dvou pevně sepjatých andělských ruček.
Odvážila se zabušit.
Přehrávala si v hlavě, co řekne. Věděla, že je pro ni životně důležité, aby udělala dobrý první dojem, jenomže v tomhle deprimujícím prostředí se prostě nedovedla správně soustředit. Pokusila se poupravit si pocuchané vlasy, ale větrné počasí soustavně ničilo všechny její snahy. Pochvíli kdosi milostivě vyslyšel duté volání kovového klepadla a v pootevřených dveřích se zjevil jakýsi muž neodhadnutelného věku a postavení.
„Ano?“ otázal se s nadzdviženým obočím, jako by sám nedokázal pochopit, co proboha může kdokoli pohledávat zrovna u jeho dveří.
„Dobrý den. Přišla jsem kvůli práci. Jsem ta nová pomocnice,“ vysvětlila a doufala, že se jí podařilo vypadat alespoň trochu přijatelně. Vždycky o sobě ráda přemýšlela jako o panské pomocnici. Znělo to mnohem líp než to pejorativní slovo služka.
„Aha. Už jsme na vás čekali. Pojďte dál,“ řekl a ustoupil stranou, aby mohla vejít dovnitř.
„Jak se jmenujete?“ ptal se povinně, když procházeli pochmurnou vstupní halou.
„Magdalena Langerová. Dřív jsem pracovala u paní, která se dostala do poněkud nepříjemného postavení a proto musela propustit spoustu služebnictva. Jinak bych od ní neodešla.“
„Máte doporučení?“
„Mám. Tady!“ podávala mu zapečetěný dopis, který předtím pracně vyhrabala ze svého přecpaného kufru.
„Díky. Prostuduji to později. Doufám, že vaše bývalá zaměstnavatelka byla s vaší prací dostatečně spokojená, aby vás mohla s klidným svědomím předat dál,“ odtušil ne bez jisté dávky despektu, když si prohlížel její trudovitý obličej a plochou chlapeckou postavu, kterou nedokázaly zamaskovat ani bachraté šedé šaty. Ty kdysi podědila po jedné straší kolegyni.
„Kolik je vám vůbec let? Přijdete mi moc mladá. Vy asi s prací teprve začínáte, že?“ vyptával se dál.
„Ne! Mám spoustu zkušeností. Jako služebná už pracuju víc jak čtyři roky. A všichni se mnou byli vždycky moc spokojení!“ dušovala se rozhořčeně a v duchu trnula strachy, že by mohla o nové místo přijít stejně rychle, jako je získala.
„A jak jste stará?“
„Mně je osmnáct. Příští rok v lednu už vlastně devatenáct,“ prohlásila přesvědčivě a ještě si pro jistotu přidala dva roky navíc. Vypadalo to, že jí uvěřil.
„Jste mladá. Pokud budete odvádět dobrou práci, nebudu mít důvod stěžovat si na váš věk. Ostatně staré služky už bývají líné a nepozorné. Ničí nádobí, rozbíjí talíře… a do všeho vlezou. Jsou jako kočičí mor!“ zašklebil se, jako by právě spolknul nějakou hořkou medicínu.
„Budete se mnou spokojený. Uvidíte.“
„Tady nezáleží na mně, ale na tom, co řeknou slečny. Doufám, že jste si nemyslela, že patřím k rodině!“ sjel ji káravým pohledem, jako by se hluboce podivoval nad její nebetyčnou zabedněností.
„Ne. Napadlo mě, jestli nemáte dozor nad personálem,“ řekla rychle, protože jej skutečně považovala za jednoho z nich. Ty jeho ulízané vlasy, ten snobský frak, ten namyšlený způsob mluvy…
„Jsem komorník. Pak je tu ještě kuchařka na naše druhá služka Ela. Ta vám všechno vysvětlí a ukáže, co a jak. Budete s ní bydlet v jednom pokoji. Je to nahoře v podkroví. Nějaké otázky?“
„Jak se jmenujete vy?“
„Kašpar,“ odtušil, aniž by vysvětlil, jestli je to jméno nebo příjmení. Magdalena už se dál nevyptávala. Dovedl ji do jedné holé chodby s praskající podlahou pokrytou prošlapaným kobercem a na okamžik se tiše zastavil, jako kdyby se usilovně snažil zaslechnout něco nezřetelného.
„Eliško!“ zavolal komorník zdušeným hlasem. Za moment přiběhla vytáhlá holka v typických černých šatech přepásaných rozměrnou bílou zástěrou.
„Tohle je Langerová. Ukážeš jí dům a vysvětlíš, jako to tady chodí,“ řekl Kašpar.
„Ráda, ale dneska budeme muset chodit po špičkách. Slečny spí. Mám přísný zákaz je budit, i kdyby nevím co. Pořád si stěžovaly na bolesti a musela jsem jim nosit teplé odklady!“ rozmrzele zamrkala na Lenu, i když slova platila především pro ustaraného komorníka.
„Tak buďte ticho. Nerušte je a já půjdu dolů,“ zabrblal Kašpar a zmizel ve stísněných hlubinách ztichlého domu.
„Pomůžu ti s tím kufrem,“ nabídla Ela a společně s novou pomocnicí dostrkaly objemné zavazadlo do menší místnůstky, která tvořila jejich skromné bydlení. U vybílené stěny stály dvě čistě povlečené postele a mezi nimi kulatý noční stolek s malou petrolejovou lampou. Zbytek zařízení tvořila velká skříň a smaltované umyvadlo s křehkou konví. Zavřené okno, umístěné v rovné části zdí, bylo překryté krátkou naškrobenou záclonkou.
Eliška ji okamžitě zahrnula přívalem všetečných otázek, který alespoň trošku otupil ten nepříjemný pocit, co Lena zakoušela při prvním seznámení se svým novým místem. Zbytek večera strávily vybalováním přeházeného kufru a tříděním obnošených šatů. Musely jít brzy spát, protože obě slečny se zpravidla budily ještě před rozbřeskem a třikrát běda, kdyby se jim nikdo hned nevěnoval…
„Řeknu ti, jsem ráda, že už tady nemusím být sama,“ zašeptala Eliška do tmy, když se ospalá Magdalena neklidně převalovala na své nepohodlné posteli, jak se snažila najít na proleželé matraci nějaké měkké místo. „Vím, že je to hloupost, ale občas se bojím. Někdy v noci slyším… zvuky.“
„To nic není. Možná trámy nebo vítr. Spíme přece v podkroví.“
„Já vím. Taky si to pořád říkám… ale stejně nemůžu usnout. Je to tak divné. V žádném domě, kde jsem dřív dělala, to nikdy nebylo.“
„Tenhle barák je děsná barabizna. Divím se, že se dávno nezbořil.“
„To jo. Dobrou noc.“
Lena něco zamumlala a byla v limbu. Nezdály se jí žádné zlé sny, i když několikrát měla opravdu pocit, jako by ji budilo cosi dutého ve zdech. Nedalo se to přičíst žádným povětrnostním vlivům, protože venku vládla jen klidná noc. Ale když se druhý den ráno celá nevyspalá vzbudila, aniž by chápala proč, projela jí ledová vlna přechodné hrůzy. První naříkavé zvuky, které zachytila, zněly jako skřípavý hlas ze záhrobí…
Z nějakého zakázaného pokoje v jednom z vyšších pater osamělého domu se linulo vřískavé volání. Jeho varovná ozvěna se rozléhala v prázdném zdivu skoro jako bolestné sténání. Znamenalo to, že jedna ze slečen se hlasitě domáhá okamžitého příchodu svých líných služebnic.
***
Jedna z prvních věcí, kterou čerstvě přijatá služka bezprostředně po svém příchodu do odlehlého domu udělala, bylo důkladně vyzpovídat sdílnou Elišku ohledně jejích nových zaměstnavatelek.
„Takový dvě starý rašple. Jsou to sestry. Myslím, jestli dokonce nejsou dvojčata,“ vysvětlovala Ela přeochotně, protože si už dlouho potřebovala pořádně postěžovat a v nikdo jiný jaksi nebyl po ruce. Neudržovaný dům stál skoro na samotě a nejbližší sousedé byli dost daleko. Obě dámy se zásadně s nikým nestýkaly.
„A to tady celou dobu žily úplně samy?“ divila se Lena.
„Já nevím. Asi jo. Nikdy se nevdaly a nakonec zkejsly v tom divným baráku. A řeknu ti, že mají dost hluboko do kapsy. Hlavně ta jedna, ta je příšerně lakomá. Ony asi mají někde peníze, protože jsem je vživotě neviděla nic dělat. Ale na všem strašně šetří.“
„No, alespoň toho zahradníka by si najmout mohly,“ šklebila se nová služka. „Vždyť se sem málem ani nedá dostat. Všude je plevel a kopřivy. Kromě toho, ten dům se prostě rozpadá zvenčí!“
„Na co? Ony vůbec nechodí ven. Jenom sedí a nadávají. Co jsem tady začala dělat, ani jednou nevytáhly paty z domu,“ druhá pomocnice protáčela oči v sloup. „Nevím, jestli jsou tak líný, nebo tak starý.“
„A co když něco potřebujou ve městě?“ vyptávala se Lena.
„Posílají nás. Já a kuchařka chodíme nakupovat. Všechno ostatní musí vyřídit Kašpar.“
Eliška nad tím pokrčila rameny, protože se nad tím už dávno nijak nepozastavovala. Všechno se časem stalo samozřejmostí, byť to bylo sebepodivnější. A ona už si ani neuvědomovala, že v tomhle domě všechno pomalu umírá…
„A sekýrujou hodně? Jsou to ty ježibaby, u kterých je vždycky všechno špatně?“
„Uvidíš. Mně už je od jisté doby všechno jedno.“
Dalo se nad tím mávnout rukou. Magdalena byla zezačátku nějak zaražená ze všeho, co jí Eliška prozradila. Ale brzy zjistila, že mladá pomocnice vůbec v ničem nepřeháněla. A později taky tak trochu zalitovala, že si našla místo zrovna v tomhle nepříjemném domě. Plat byl nad očekávání ubohý, celodenní služba často nesnesitelná, stejně jako vrtkavé nálady dvou přestárlých slečen, a chudé stravy, na které se nejspíš šetřilo ze všeho nejvíc, se dokonce i nevybíravá služka rychle přežrala.
Zase scházela dolů do velké přípravny, kde uondaná kuchařka pracně přepočítávala tenčící se zásoby poživatelných potravin. Měla pořád červený nos a Eliška tajně tvrdila, že si občas ráda přihne, ale jinak se s ní celkem dalo vyjít. Pěstovala mourovatého kocoura. Byla to taková obrovitánská chlupatá koule, která se od rána do večera ležérně vyvalovala na tlustém polštáři před roztopenými kamny. Když Lena vešla dovnitř, ospalý Mikeš se líně převalil na záda a vyloudil ze sebe táhlé zamňoukání…
„Čaj máš na stole. Je tam i cukr a mlíko. Dávej pozor, ať nic nepřevrhneš,“ oznamovala kuchařka.
„Díky. Snad budou konečně spokojený,“ odtušila služebná a s nebezpečně vratkým tácem se vydala do dámského salonku.
Nacházel se ve druhém patře a když opatrně stoupala po letitých schodech, zdálo se jí, se dá téměř zaslechnout spěšný pohyb titěrných pavouků, když vysoko pod stropem plavně spřádají své pevné sítě. Z horkého nápoje v porcelánové konvici stoupala úzkou hubicí lehounká pára. Musela být velmi pozorná, zejména když pomalu pokládala těžký tác před nespokojené zaměstnavatelky. Staré slečny seděly v čalouněných křeslech a vyměňovaly si mezi sebou nasupené pohledy.
Anežka a Alžběta.
Lena nerozeznávala v jejich vrásčitých tvářích žádnou usvědčující podobu, protože všechny ženské rysy už dávno zahladily ošklivé nánosy povislé kůže a jejich vybledlé obličeje se začaly jakoby vsakovat samy do sebe. Ale klidně to mohla být i dvojčata. Obě si oblékly stejné šaty, staromódní výtvory ušité z nehezké tmavé látky se stojatým límečkem a krajkovým krejzlíkem. Vyhlížely v nich poněkud směšně, protože bylo na první pohled jasně patrné, že je to přeživší pozůstatek z uplynulých dob před mnoha dekádami. Jediná věc, která rušila usedlé ticho, bylo hlasité tikání starodávných stojacích hodin…
„Trvalo to moc dlouho. Chtěly jsme ten čaj vypít hned!“ durdila se ta ze sester, která se hrbila dál od vyhaslého krbu. „A je tady hrozná zima. Jdi zavřít to okno!“
Nemělo žádnou cenu namítat, že je tu zkažený vzduch. Služebná mlčky poslechla a vysloužila si další pohrdavé frknutí od druhé sestry. Ono neblahé okno představovalo jediný dostupný únik z přecpaného pokoje, který v Leně pokaždé vyvolával děsivý dojem, že se začíná pomalu dusit. Téměř každý kus kýčovitého nábytku se topil pod nepotřebnými nánosy zašedlých deček a všechny volné plochy byly beznadějně obloženy různým nepoužitelným porcelánem nebo okrasnými soškami, které měly s dobrým vkusem máloco společného. Obě dámy zvláštním způsobem skvěle ladily s přeplácaným zařízením svého oblíbeného salonku, protože v něm všechno působilo tak zoufale zastarale, notoricky nevkusně a přitom až směšně.
„Nalej mi čaj. A hodně cukru!“ poručilo panovačné dvojče. Lena jí neprodleně podala křehký šálek s maličkou lžičkou.
„Prosím, slečno Anežko.“
„Já jsem Alžběta, ty tupče!“ osopila se na ni vzteklá stařena.
Služebná už se chtěla poníženě omluvit, ale zapšklý vzduch prořízlo ječivé hýkání. Skutečná Anežka se bez sebe svíjela ve velikém křesle a zkoprnělou Lenu v první chvíli napadlo, že dostala nějaký chorobný záchvat. Kymácela se, zakláněla šedivou hlavu a vyrážela ze sebe ty tristní zvuky.
Smála se.
„Řekla Anežko! Ty jsi já. Přesně jako Ludvík! Ludvík!!!“
„Mlč! To jméno přede mnou nikdy nevyslovuj!“ vřískla šokovaná Alžběta.
„Ludvík to věděl! Věděl to a stejně to udělal! On to poznal, ty můro!!!“ zalykalo se šíleným smíchem drzé dvojče.
„Ty… ty tupá děvko! Ludvík… kdyby se někdo dozvěděl, že Ludvík…“ Alžběta vysíleně lapala po dechu a zároveň se nechtěně otočila na zděšenou služku, která se mimoděk stáhla stranou. „Buď zticha! Co když…“
„Proboha, máš pravdu… já… promiň, zapomněla jsem!“ vyrazila ze sebe Anežka. „Já… neuvědomila jsem si…“
„Byla to tvoje vina! Za všechno můžeš ty!!!“ zařvala rozzuřená Alžběta. Znělo to jako chraptivá výzva ke krutému boji od nějakého pravěkého tvora, který právě vyplaval z druhohorních bažin…
„Já!? Jak můžeš obviňovat mě?“ bránila se Anežka.
„Mohlas za to ty! Neměla ses vůbec narodit!“
„Už nejsi moje setra!!!“ vřískala Anežka.
„Špinavá poběhlice!“
„Flundro!“
„Nechápu, jak jsem s tebou mohla vydržet celý život v jednom domě! Už abys konečně chcípla a byl od tebe pokoj!“ zasyčela Alžběta a v tu chvíli byl její zlý pohled tak studený a nesmiřitelný jako jedovaté zraky vzteklé zmije…
„To samé platí i o tobě, drahá sestro,“ opáčila ledovým tónem Anežka a ztěžka se zvedla ze svého prosezeného křesla. Třásly se jí kostnaté ruce a dlouhé šaty nápadně připomínaly pohřební rubáš. Na nepatrný okamžik vypadala, jako by vylezla z nějaké hrobové propasti…
Růžový porcelánový servis se chvěl neosobním strachem. Lena nevěděla, co má dělat. Nevypitý čaj postupně vychladl a rozzlobená Anežka se pomalu odbelhala někam pryč. Naproti tomu Alžběta zůstala zatvrzele sedět namístě a upřeně zírala kamsi do neznáma. Služebná napjatě vyčkávala, co se bude dít.
„Odnes to. A řekni laskavě té osobě, ať mi už nikdy nechodí na oči, nebo ji vlastníma rukama zaškrtím!“ zasýpala Alžběta.
„Ano, slečno,“ vykoktala Lena a hned popadla zdobný tác.
Snad není potřeba dodávat, že sestřin vzkaz druhé dámě nikdy nevyřídila. A ani nemusela, protože po tomhle hysterickém výstupu spolu obě slečny nejmíň týden ani slovo nepromluvily. Pro služebnictvo to znamenalo spoustu práce navíc, protože obě jedly a pily zvlášť. A každá chtěla jak natruc něco jiného. Obě si pořád vyžadovaly neustálou pozornost přepracovaných podřízených. Jejich kňouravé nářky a malicherné stížnosti se navzájem úplně překřikovaly…
***
„Nic si z toho nedělej. Já taky nikdy nepoznám, která je která. Říkám jim prostě slečny a hotovo!“ ošklíbala se Eliška.
„No jo, ale proto se nepohádaly,“ brblala Lena. „Ona vyletěla, až když uslyšela jméno Ludvík. Ty náhodou nevíš, kdo to je?“
„Tak to nevím. Možná její tajný ctitel!“
Obě vyprskly smíchy a útlý plamen petrolejové lucerny, kterou Ela držela v rozkolébané ruce, se zlověstně zakymácel. Scházely po zrádných schodech a přitom svorně pomlouvaly obě ty extrémně rozmazlené vykopávky. Slečna Anežka si usmyslela zařídit pro sebe prázdnou místnost vedle nepoužívaného pokoje pro hosty a úkolem přetažených služek bylo vynosit ze sklepa nějaký odložený nábytek. Lenu celý den příšerně bolela záda a pochybovala, jestli to vůbec zvládne. Možná bude muset požádat o pomoc neochotného Kašpara. V první komoře objevila několik prázdných sudů a zpuchřelý stojan plný zapečetěných skleněných lahví.
„To je víno?“
„Můžeme se klidně napít. Nikdo si toho nevšimne, kuchařka sem taky občas chodí. Chceš ochutnat?“ navrhovala Eliška.
„Aby na nás nikdo nepřišel.“
„Neboj. Nikdo nás nenačapá.“
Magdalena si opatrně přihla ze zaprášené lahve, labužnicky zamlaskala a pak ji podala žíznivé Elišce. Archivní láhev opsala ještě dvě dlouhé zastávky, než opět putovala na své místo.
„Dobrý to je, to se musí nechat. Jenom nechápu, proč to tady tak leží kolik let,“ zhodnotila nadšeně.
„Protože ty dvě si neumí užívat,“ objasnila zardělá Ela a obě služky se uličnicky zakřenily.
Humor je ale rychle přešel, když se prodraly z vinného sklípku a Ela odemkla odrazující vstup do odporného království zpuchřelého haraburdí, které se vysoko vršilo jedno na druhé, až si v něm připadaly jako v nějakém příšerném bludišti. Tam dole určitě hnízdily ty nejhorší nemoci, protože první věc, která je praštila přes nos, byl všeprostupující, pronikavý zápach. Eliška se z toho hrčivě rozkašlala. Slabé světlo mizelo v neprodyšných nánosech nahromaděných krámů…
„Tady toho moc nepobereme,“ předestřela Lena pesimisticky. „Vidíš? Ty věci úplně shnily.“
„Kriste! To je… To ty krysy!“ chrčela málem udušená Eliška. „Musely pochcípat v tom nábytku. To se nedá vydržet!“
„Musíš zadržet dech. Čím dřív to budeme mít z krku, tím líp,“ radila jí druhá služka.
Ela s ní musela chtě nechtě souhlasit. Ani jedné z nich se do tak špinavé práce vůbec nechtělo. Štítivě se pokoušely pohnout s neskladným haraburdím, které se jim doslova drolilo pod rukama. Když nechtěně nahmátly mrtvého hlodavce s nafouklým břichem, nastal čas sprostých nadávek. Největší nechuť v nich ale vyvolávala valná hromada ztrouchnivělých prken, pod kterou objevily divnou černou díru v udusané hlíně. Vycházel z ní silný jedovatý odér…
„Co to je!?“ zhrozila se Magdalena s umouněným šátkem přes ústa.
„To musí být ta stará studna,“ vysvětlovala překvapená Eliška. „Slečny ji asi daly zakrýt, protože v ní byla otrávená voda. Jednou to říkal Kašpar.“
„Myslíš, že by tam mohli být zalezlí hadi?“ děsila se Lena s nepříjemným pocitem ve staženém žaludku. Odjakživa si spojovala všechny šupinaté plazy jedině s něčím tmavým a studeným…
„Klidně. Tady mají vždycky co žrát, když je tady kolik krys a potkanů!“ otřásla se poloudušená Ela.
„Fuj! Necháme být!“ Lena už se radši nad ničím nehloubala.
Eliška na to nic nenamítala. Skoro všechno podlehlo nepříznivému působení rozlezlých plísní a prosakujícího mokra, takže potencionální počet použitelného nábytku se drasticky snížil. Mladé pomocnice společně vynesly ven šest židlí, jeden stůl, dva menší stolky, malou skříňku, oprýskaný stojan na cosi a obstarožní lenošku. Šlo to špatně, protože některé věci byly příliš velké a ony je musely se spoustou sakrování složitě otáčet, aby vůbec prošly ven. A pak samozřejmě důkladně umýt, vyleštit a vypucovat…
„Pospěšte si! Slečna to chce mít hotové ještě dnes,“ pobízel je škodolibý Kašpar, který na ně celou dobu dohlížel. „A ne, že odřete zdi, až to budete přenášet. Na jednom místě jsem našel šmouhu!“
„Já ho nesnáším! Už když jsem ho prvně viděla, lezl mi na nervy. Snob!“ nadávala rozbolavělá Lena, když se po mnoha hodinách úmorné práce převlékala do dlouhé noční košile.
„Já skoro necítím ruce. Všude jsem si zadřela třísky!“ stěžovala si Eliška, když lezla pod duchnu. „On je takový pořád. Myslí si o sobě, že je kdovíco, a přitom nedostává o moc víc než my.“
„Oni jsou všichni takoví, ti komorníci. Povyšujou se nad ostatní a pak tak akorát –
Když člověk kleje, uklidňuje tak strhané nervy. Té studené noci spaly obzvlášť tvrdě, protože byly celé zničené z předchozího dne. Když se brzo ráno pootočila v nepohodlné posteli, ucítila zneklidněná Lena na vysušených rtech jakousi nedobrou pachuť. Nepřipomínalo jí to nic z toho, co by kdy ochutnala. Ospale zamžourala a vzápětí se prudce odsunula ke zdi, až narazila rozdrbanou hlavou do šikmého podkrovního stropu. Na splasklém polštáři trpně spočívala mrtvá myš. Něco cele oddělilo od těla její ušatou hlavu a ve vzniklé mezeře se táhly roztrhané vnitřnosti. Ubohý hlodavec bezmocně tonul v malé louži zastydlé krve, kterou mladá služka nyní shledávala i na svých poskvrněných ústech…
***
Malá mrtvolka opsala ladnou parabolu z otevřeného okna a znechucená Magdalena si protentokrát odpustila svůj nepatrný příděl žmolkovité ovesné kaše. Zvedal se jí žaludek, i když si během mytí a oblékání několikrát vypláchla ústa studenou vodou. Krátce po snídani zastihla dole ve vstupní hale nastydlou kuchařku s vlněným šálem kolem zimomřivého krku a nedočkavou Elu, která protentokrát odložila svou obnošenou pracovní uniformu a oblékla si docela hezké bledě modré šaty, které ladily s tmavým kabátkem. Obě měly na ruce zavěšený velký proutěný koš.
„Jdeme do města nakupovat,“ oznamovala Eliška.
„Ztratil se mi Mikeš. Už od včerejška jsem ho neviděla. Nepodívala by ses po něm, když ti zbude čas?“ dodávala prosebně kuchařka.
„To bych mohla. Však mně ten tvůj mazánek nechal moc pěknej dáreček!“ odfrkla si Lena. Napadlo ji, kolikrát už se asi sama kuchařka rozplývala nad novou kočičí trofejí.
„Mikeš to tak nemyslel. On se chudák jenom chtěl někomu pochlubit,“ mávla rukou předpojatá kuchařka.
„Jenomže ta krev teď nejde vyprat. Povlak na polštář je úplně zničený!“
„No a co. Vem si další. My už musíme jít,“ uzavřela kuchařka a společně se služebnou vykročily směrem ven.
„Nezapomněly jste vzít seznam?“ ujišťovala se Magdalena, která je doprovázela až ke dveřím.
„Ne, mám ho já. Budeme pryč celý den. Už teď tě upřímně lituju,“ popíchla ji Ela.
„Však počkej zítra. To budeme vyklízet celý třetí patro!“
Když odešly, odebrala se Lena zjistit, jestli některá ze slečen náhodou něco nepotřebuje. Ale Anežka, ostentativně zabarikádovaná ve své vlastní místnosti, usnula na oné pohodlné lenošce a špatně naložená Alžběta ochotnou pomocnici hrubě okřikla, že má hrozné bolesti hlavy a nikdo jí nesmí přijít na oči, nebo uvidí.
Nakyslost sama.
Napadlo ji to, když vynášela včerejší odpadky a zametala zadní dvorek. Lemovaly jej červené cihly pokryté houževnatým břečťanem, který milosrdně zakrýval mnoho ošklivých nedostatků sešlého zdiva. Byl to stísněný plácek obehnaný nízkými stěnami, odkud jako jediný východ vedla zaplevelená pěšinka do zarostlé zahrady, dalšího uzavřeného a odříznutého prostoru, která jí připomínala spíš opuštěnou polní stezku k nějaké obávané kapličce, kde se mají zjevovat neusmířené duše přepadených pocestných…
Lena si uvědomila, že taková místa často vyhledávají toulavé kočky a dokonce i líný Mikeš by někdy mohl zatoužit po pikantním dobrodružství a dočasně se připojit k nějakému mňoukavému sboru. Přerostlá zeleň neustále útočila na cokoli lidského a zbujelá změť žahavých kopřiv, trnitých šípků a špičatých čepelí dlouhé trávy jako by byla naplněna jakousi němou předzvěstí…
Lena v ní byla zároveň volná i zavřená. Míjela temné stromoví a dávné pozůstatky zničených venkovních dekorací. Oprýskané sochy se povážlivě drolily a chybějící kousky porušeného kamene jim dodávaly značně diskutabilní zjev zpola rozložených mrtvol. Vypadaly podle, záludně a některé až vyloženě zvráceně…
Nahá Venuše mezi mrtvými růžovými keři se zlomyslně změnila v nestvůrnou trosku, která své zohavené tělo pouze velmi spoře oděla vlhkým hávem z vodnatých hub. Rozrůstající se roucho vyvolávalo odporný dojem rozlezlé rakoviny. Byla obrovský zhoubný nádor, který u každého nechápavého pozorovatele způsoboval estetický zákal v ohromeném oku.
Zkáza má odnepaměti tolik všemožných podob, že je nikdy nelze lidským jazykem vůbec vypočíst. Jedním z nejzákladnějších symbolů nevyhnutelného konce jsou holé kosti. Mladá služebná se rychle zarazila, když uviděla vzdušný tanec maličkých mušek a roztahané ostatky ve zváleném dolíku uprostřed záhadné zeleně. Něco je tam hbitě ohlodávalo…
Rezavá liška rázem výstražně ztuhla, ale její hubené pracky dál majetnicky drápaly zažloutlou kost. Nedokázala rozeznat, z čeho pochází, ale bylo zřejmé, že lstivá liška by tak velké zvíře nikdy zabít nedokázala. Jen se lačně živila na kdovíjak staré mršině. Lenu přitom napadlo, jestli i divoké kočky někdy žerou shnilé maso…
Samotářská šelma psovitá náhle výhružně zavrčela a zneklidněná Lena začala pomalu ustupovat. Ale plaché zvíře se zřejmě nebálo jí, protože ona slyšela, jak kdesi praskají suché větve a cosi se hlasitě prodírá přerostlým pýrem. Postupovalo to směrem sem. Vyrušená liška se prozíravě rozběhla pryč. Lenu zničehonic přepadla bezdůvodná úzkost. Přesto vykročila zpátky k opuštěnému domu.
„Co tam děláš!“ křiknul nazlobený Kašpar. Štítivými prsty si smetával zvadlé lísky z nevábného livreje. „Pokud vím, nejsi placená za to, abys ses zbůhdarma potulovala po takovém smetišti!“
„Hledala jsem Mikeše,“ odvětila Lena.
„Tu kočku? O to se nemáš vůbec starat. Hleď si své práce a příště neztrácej čas!“ napomenul ji komorník.
„Promiňte. Ale slečny zrovna nic nepotřebovaly. Jedna spí a druhá mě poslala pryč,“ ospravedlňovala se služebná.
„Napadlo mě, že když nemáš co dělat, můžeš už dneska začít s úklidem třetího patra,“ zašklebil se Kašpar. „Podotýkám, že nepoužívané části domu se udržují tak jednou za měsíc. Budeš mít tolik práce, že tě ani nenapadne honit nějakou zatracenou kočku!“
„Jak se přejete,“ odtušila Magdalena zdvořile, i když by mu nejraději na místě vrazila pořádných pár facek.
„Tak běž,“ poručil komorník, navýsost spokojený, že se mu opět podařilo prosadit svou nezaslouženou autoritu výše postaveného služebníka. Leně nezbylo nic jiného, než popadnout těžký kýbl s mýdlovou vodou, hrubý hadr, rozježený smeták a opelichanou prachovku. Všechny ty věci byly příšerně neskladné a než je dostrkala až do třetího patra, byla celá zchvácená. A to ještě ani nezačala pořádně poklízet.
Nejvyšší podlaží zůstalo neobydlené a prázdné snad víc jak půl století. Stanula v dlouhé, neosvětlené chodbě, která se táhla napříč kolem mnoha uzavřených místností. Začala tím, že pečlivě otírala šedavý prach z vybledlých obrazů. Očistila oválný portrét nějaké mladé komtesy. Kus za ní, cele potopená v zapšklém příšeří, visela veliká podobizna nepřátelského starého muže, snad jejího prapradědečka. Jeho zapadlé oči, vyvedené v poněkud nepřirozených barvách, zapůsobily na Lenu velmi vědoucím dojmem, jako by na ni skrz vystříhané díry v tenkém plátně samolibě hleděla skutečná hlava. Palčivé odstíny v dravčích duhovkách planuly podivným ohněm, jako kdyby měl samotný obraz magickou moc uhranout pouhým upřeným pohledem…
Služka rychle odvrátila zrak.
Když dokončila zatuchlou chodbu, přesunula se k údržbě neuklizených místností. Většinou byly buď úplně prázdné, nebo bez ladu a skladu zaplněné nejrůznějším nepotřebným nábytkem. Jen ve dvou případech narazila na strohou ložnici s holým lůžkem či vyrabovanými zásuvkami. Strávila nad tím celičký den a nyní již padal chladný večer.
Lena byla celá rozbolavělá a měla velký hlad, protože ráno odmítla pozřít malou snídani a od té doby nejedla vůbec nic. A mezitím musela ještě několikrát sbíhat dolů, ohřívat náročným slečnám předem připravené jídlo a přistrkovat jim malé podnožky. To vše samozřejmě za neustálých komentářů od namyšleného komorníka. Zbývala jí poslední štace.
Zavřené dveře.
Všimla si, že v zašlém zámku vězí klíč. Trochu ji to překvapilo, protože nikdo se neodtěžoval zavírat žádnou z předchozích místností. Opatrně odemkla a když odhodlaně vstoupila dovnitř, málem zakopla o rozbité hračky, které zůstaly rozházené po květovaném koberci. Byly to většinou polámané panenky ve špinavých šatičkách a v rohu tiše tlel dřevěný houpací kůň potažený oleštěným plyšem.
Dětský pokoj.
Bylo jasné, že se mu musel předchozí úklid z nevysvětlitelných důvodů nějak vyhnout. Vprostřed pokoje stály vedle sebe dvě malé postele se světlými přehozy, které dnes vypadaly spíš jako rozpárané pytle od uhlí. U vysokého šatníku se krčil subtilní toaletní stolek s velkým zrcadlem. Nad zabedněným krbem se legračně ksichtil naivistický obrázek rozkošného pokojového psíčka s tuhou taftovou mašlí kolem titěrného krčku. Všechno pokrýval nehezký nános letitého prachu, ve kterém Lena rozeznávala nezřetelné stopy pobíhajících hlodavců…
Pokračovala v načaté práci. Ale když oprašovala ten hloupoučký obrázek, cosi z něj vypadlo k jejím nohám. Překvapeně zvedla útlý sešitek v pevné vazbě, který snad celou věčnost spočíval zapasovaný za ozdobným rámem směšného obrazu. Lena jej zvědavě prolistovala a shledala, že je psán velice úhledným, až pedantským písmem natěsnaným tak hustě na sebe, až to vypadalo, jako by krátké zápisky úplně postrádaly nezbytné mezery.
Našla něčí deník
Napřed se posmívala sama sobě, že tady maří čas nad nějakým malicherným dětským tajemstvím. Ale čím víc četla, tím výš jí stoupala do hrdla železitá pachuť vlastního hnusu a tím více se jí vytrácela veškerá barva z vyjeveného obličeje. Promlčený příběh začínal na nevinných naschválech protivným chůvám, pokračoval malomyslnou lítostí a poté končil v černé nicotě. Bylo by zcela zbytečné jej zde celý věrně reprodukovat, protože bohatě postačí pouze letmý náčrt jeho hrozného obsahu:
Autorkou tajných zápisků byla slečna Alžběta a pořizovala je pravděpodobně někdy v dívčím věku. Přesné datum neznáme, neboť jednotlivé kapitoly nejdou opatřeny označením dne, měsíce a roku. Mladé sestry musely společně se svým straším bratrem Ludvíkem čelit rodinné tragédii. Alžběta neurčitě uvádí, že otec zbankrotoval a zastřelil se ve své kanceláři. Matka krátce poté podlehla neléčené plicní chorobě a hlavou rodiny se náhle stal Alžbětin sotva zletilý bratr.
Dále se dočteme, že Ludvík žil jako typický zhýralec, který holdoval alkoholu, hazardním hrám, nepřetržitým návštěvám různých nepříliš solidních podniků a v neposlední řadě také co nejmladším metresám. Alžběta se o tom záhy přesvědčila na vlastní kůži, protože když došly všechny peníze na návštěvy vykřičených domů a bylo nutné soustředit se holé udržení samotného domu bez pomoci jakéhokoli služebnictva, vybral si bezohledný Ludvík jako objekt obveselení právě ji…
Alžběta mu ze začátku vyhrožovala, že to všem řekne, ale on ji svatosvatě zapřísahal, že už to nikdy neudělá a nikdo se o tom nedozví. Kromě toho jí také hrozil, že jestli na to někdo přijde, tak se nikdy výhodně nevdá a zkazí celé rodině šanci na možné zbohatnutí. Nicméně ve svém zavrženíhodném jednání i nadále pokračoval a začal stahovat svou mladší sestru s sebou do kalného bahniště…
Zdálo by se, že nic horšího už přijít nemůže, ale lidská nenávist je bezmezná a člověk až příliš často sklouzává zpátky ke zvířeti. Anežka je nejspíš musela skrytě špehovat a na druhou sestru zvrhle žárlila. Protože byly dvojčata, nikdo je od sebe nerozeznal. Anežka se rozhodla vydávat se za svou nešťastnou sestru. Oblékla si její šaty a lehla si do její postele. Ludvík se téměř do němoty zpil na nějakém příšerném večírku a když se pavoučími pohyby připlížil k Alžbětině posteli, vůbec nic nepoznal. Vtom vtrhla do ložnice její sestra a v návalu divého hněvu mu rozbila hlavu rozžhaveným pohrabáčem. Bratr byl na místě mrtvý, jen jeho hříšná krev tiše žalovala viníkům rychlé vraždy…
Obě sestry by se snad byly vrhly i jedna na druhou, ale při pohledu na mrtvého Ludvíka se tak zděsily, že si konečně plně uvědomily příšernou zvrácenost svého vědomého jednání. Poslední stránka končila dvěma krátkými větami, že se zapřísáhly nikdy nevyjít se svým strašným činem na světlo. Daly rozhlásit, že bratr odjel do ciziny a nepočetné příbuzenstvo jim rádo uvěřilo.
Nikdo po ničem nepátral.
Lena zhnuseně upustila odhalený deník. Třásly se jí mozolnaté ruce a podle jejího prázdného pohledu by každý okamžitě pochopil, na co myslí. Zapasovala tenký sešitek zpátky za kýčovitý obraz a toporně vypotácela ven z dětského pokoje, který se jí teď zdál neskonale horší než kdykoli dřív. Práskla za sebou lakovanými dveřmi tak prudce, až se všechny stěny zatřásly a usvědčující důkaz opět vypadl se své staré skrýše. Zůstal ležet rozevřený právě na té osudové stránce, která obviňovala šílenou Alžbětu z chladnokrevné vraždy…
***
Plynuly kolem ní nekonečně dlouhé podzimní dny, kdy ledový vítr čeřil kostlivé větve opadaných stromů, pozdní květiny unyle vadly na zamrzlých loučkách a ponurou oblohou se do všech stran rozléhal smutné volání táhnoucích vran s půlnočními křídly…
Konec v nedohlednu.
Magdalena prožívala přetrvávající úzkost, kterou pečlivě skrývala, i když našlapovala doslova po špičkách a dusila v sobě svůj děsivý objev. Už se jim ani nedokázala podívat do očí, pokorně klopila pohled a přecházel ji odpor pokaždé, když musela posloužit těm dvěma šeredným monstrům, která se neduživě choulila lezavou zimou v samém srdci toho tmavého, nehostinného domu…
Pokaždé ji až umanutě upoutaly všechny pádné předměty, které jim jakoby připravené spočívaly na dosah vrásčité ruky: železné kleště, dlouhé pohrabáče, tlustá polena… dokonce i všechno nádobí, broušené poháry, zašlá zrcadla, porcelánové ozdoby, všechny ty křehké věci, které se daly jednou ranou rozbít na nebezpečné střepy…
Všechno najednou viděla v totálně odlišném světle. Staly se z nich ostré zbraně, prostřednictvím kterých dokázala lidská surovost vážně ublížit… až zabít…
Děsila se sama sebe v nevlídné místnosti, která sousedila se zimní zahradou. V té se ale žádné zelené rostliny nenacházely, protože vždycky hned zvadly. Už čtvrtý den vytrvale pršelo a do mnoha místností zatékalo. Někdy se snažila vší silou uvěřit, že ten tajný deník byl jen falešný podvrh. Amatérské dílo podlé představivosti. A přece…
„Leno! Leno!!!“
Udýchaná Eliška ji pevně popadla za ruku a táhla zmatenou pomocnici jako hadrovou panenku: „Ve sklepě je úplná potopa! Přišla jsem na to až teď, když jsem šla pro brambory. Slečna chce dát vynosit všechny věci, než se zničí!“
„To si děláš srandu! To všechno? A kam –
„Mě se neptej!“ odsekla Ela. „Prostě se zbláznila. Ale nechceš se dát vyhodit, ne?“
Lena už by málem řekla, že stejně uvažovala nad tím odsud bez vysvětlení odejít, ale velká opatrnost jí znovu zamkla prostořeká ústa. Bála se jakéhokoli podezření. Svět mylně věřil, že chyba je přece vždy na straně těch nižších. Právě proto celý život zůstávala tak zatvrzelá, uzavřená a až vadná ke každému způsobenému příkoří. Jako říční škeble, která se celý život vaří na pomalé páře…
Tančila kolem ní záhadná hra slabých světel a hlubokých stínů za zataženými okny, ze kterých mnohem spíž než vy ven naopak cosi hladového lačně zírá dovnitř. Když proklopýtala kolem naprasklé skleněné tabulky, blesklo jí utrápenou hlavou, že ta zohyzděná tvář, kterou na mizivý moment útržkovitě zachytila jen koutkem oka, ta zmrzačená hmota, co celá rozšklebená hledí z každé lesklé plochy, opravdu není žádný zákeřný tvor z křišťálové říše za lživým zrcadlem. Musel to být jen její vlastní pokřivený odraz…
Ve vytopeném sklepě bylo hotové boží dopuštění. Všichni se brodili až po kotníky v kalné vodě a pokoušeli se zachránit co nejvíc poničeného majetku. Dokonce i útlocitný Kašpar se musel na příkaz nahněvané slečny Alžběty připojit k ostatním a právě se lopotil s obrovským dubovým příborníkem. Kuchařka odnášela nějakou velkou bednu. Eliška jí hned přispěchala pomoct. Lena popadla srolovaný koberec. Stará dáma všemu nezúčastněně přihlížela a netrpělivě poklepávala nohou na ošlapaný schod, kam se bezpečně usídlila z dosahu špinavé povodně. V uších zaléhalo z chrčivého chropotu, jak bahnitá voda padala do odhaleného jícnu staré studny…
Všude vládl chaos.
Osamělý dům se uprostřed toho hlasitého zmatku bázlivě krčil jako nějaká raněná kořist, která jen čeká na smrtící ránu z milosti. Lenu už kolikrát napadlo, že jej celý od shora až dolů prorůstá nějaké stínové stvoření, které se sice nikdy nezjevuje v jakékoli konkrétní podobě, ale přesto je jeho podvědomá přítomnost na mnoha místech doslova hmatatelná…
A měla nepříjemný pocit, jako by právě odporně páchnoucí sklepy byly všude prolezlé nějakou nevyléčitelnou chorobou, protože vlhké zdi, zatopené podlahy i všechno uvězněné v nich postupně sousto za soustem rozežírala nějaká nakažlivá infekce…
Stařecký rituál počítání kostí.
Přecitlivělý komorník hlasitě zaklel, když nedokázal pohnout s jednou bytelnou almarou, svalil se na záda a málem spadl do vyschlé studny. Porazil přitom vratkou pyramidu ztrouchnivělých polic a vzápětí se ozval táhlý jekot, který stoupal k drásavým tónům zvířecího řevu. Odkudsi jako kulový blesk vyskočil vřeštící kocour a závratnou rychlostí přeskákal po vršku naskládaných krámů. Překvapený Kašpar se zoufale zachytil zaprášené rukojeti staré skříně. Vyrval z ní celá vrata, která bůhvíjak dlouho věznila jakousi kožnatou kostru. Visela na silném věšáku pevně přivázaná za zbytky zetlelého kabátce…
„Ludvík! Ludvík!!! Ty ses… vrátil!!!“
Alžběta vykřikla pronikavým hlasem a zuřivě se hnala k téměř mumifikované mrtvole. Komorník, jat tím nejzvrácenějším hnusem, rázem vyskočil na nohy a prchal pryč, jako by se před ním vilně svíjelo jedovaté hnízdo hladkých hadů. Při pohledu na svou šílenou paní, která se mu snad nikdy dřív nezdála tak nepříčetná a perverzní jako v tuto chvíli, začínal sám přicházet o rozum…
Tři ženy ztuhle sledovaly, jak pomatená stařena zatíná své vysláblé ruce do bratrova kostlivého krku a vyráží se sebe pronikavý vřískot, ve kterém jen místy rozeznávaly hrubé nadávky a zkomolené výhružky smrtí. Nikdo se k ní neodvážil přiblížit, až na její rozzuřenou sestru, kterou nepochybně přilákaly zvuky ze sklepa a která se po ní vztekle vrhla –
„Je můj! Můj!!!“ řvala Anežka. „Nemáš právo! Zabiju ho sama!!!“
Aby tenkrát přežily, musely společně dobře ukrýt bratrovo tělo na nějaké tajné místo v samém domě a předstírat, že se nic nestalo. Alžbětina povislá tvář se rudě rozhořela a div zlostí nepukla, když se vší silou pokoušela vyrvat Ludvíkovy zbytky z moci své pomstychtivé sestry. I pomatenou Anežku začal krutě znetvořovat prudký příval vzbouřených vášní, zuřivě zatínala pařátovité pěsti a rozhryzla si do krvava své seschlé stařecké rty…
A pak, nemilosrdně bojujíc o bratrovo hnijící tělo, obě nesnesitelné sestry navždy zmizely v nenávratném víru kalné vody. Všichni tři se zřítili do temného jícnu hluboké studny. Stala se jejich zkázonosnou kryptou, která beze stopy pozřela zpřelámané mrchy, skoro jako by tam dole dlouhá léta skrytě přežívalo cosi světloplachého a plovoucího, co si labužnicky libovalo v červivé hlíně a rozteklém morku…