Zaklínač – Štěstí v neštěstí

 

Štěstí v neštěstí

 

I.

„Je to pravda,“ opakoval Munrael a sám sobě přikyvoval, „opravdu se to stalo tak, jak jsem vyprávěl.“

Jeho čtyři kumpáni na něho nedůvěřivě hleděli, ale v očích jim přesto svítila zvědavost.

„Tak nám to pověz ještě jednou,“ řekl jeden z nich, „ať řeč nestojí. Jestli je to pravda, určitě to stojí za zopakování. Sedíme tu v krčmě sami jako zbojníci na popravišti, tak potěš naše uši tím příběhem, ať už je skutečný či vybájený. Jen mluv.“

Munrael se opřel lokty o stůl a ztišil hlas:

„Stalo se to tak,“ začal. „Byl jsem v Rakverelinu na jarmarku. Celé dopoledne jsem procházel kolem stánků kupců ze všech možných a nemožných zemí. Říkám vám, tolik řvoucích individuí pohromadě jsem snad ještě neviděl. Lidé, trpaslíci, gnómové…všichni se snažili všemi způsoby upozornit na své zboží. Řvali jeden přes druhého a domáhali se piva. Nejzdatněji si v tom počínal jistý trpaslík Mouwogg, který přijel až z Mahakamu. Prodával nějaké kotlíky, hrnce, a také jiné železné nářadí, kterým o sebe každou chvíli třískal, až hlukem padala omítka. A tuplák s pivem byl do sebe schopný hodit na ex a málokdy mu při tom nateklo do uší. K poledni jsem ten všudypřítomný lomoz už nevydržel a šel se podívat k jižní bráně města, jestli náhodou nepotkám nějakého známého, přijíždějícího na jarmark. Ale to, co se tam stalo, bylo vyobrazením mých nejčernějších nočních můr.“

Munrael se na chvilku odmlčel, napil se piva a pohlédl na své přátele. Ti, ačkoli ten příběh již dvakrát slyšeli, poslouchali s nejvyšším zaujetím.

„Došel jsem k bráně,“ pokračoval a pročísl si vlasy. „Nikde nebylo ani živáčka. Ale pak jsem uslyšel dupot koňských podkov. Otočil jsem hlavu a zjistil, že proti mně jede člověk na hnědém koni. Neviděl jsem mu do tváře, měl ji zahalenou šedou kápí, jakoby to byl nějaký potulný mnich. Ale mnich to nebyl. Musel to být…“ zarazil se.

Jeho posluchači zatajili dech, zaskočeni nedokončenou větou.

„…musel to být sám Ďábel, zhmotněný do toho muže,“ dokončil po chvilce přemýšlení.

 

 

II.

Jezdec k němu přijel, sesedl z koně a rychlým pohybem sňal kápi. Munrael se zachvěl a mimoděk zkřivil tvář do grimasy strachu. Ten muž měl nepřirozeně bledý obličej, černé, neproniknutelné oči a dlouhé, sněhově bílé vlasy. Na zádech mu visel meč.

„Neber mi život…“ zaskučel Munrael, „prosím, pane…“

Muž neodpověděl, stál na místě bez pohybu a bez náznaku reakce. Munrael náhle pochopil – neznámý se nedíval na něj, nýbrž přes něj. Otočil se a žaludek mu stoupl až do krku. Přímo proti němu se pomalým, obezřetným krokem blížili tři muži s obnaženými meči v rukou. Munrael ovládl strach a dal se na útěk. Skočil pod stojící vůz na druhém konci cesty a ukryl se pod ním. Trojice mužů však nešla za ním, ale k bělovlasému.

„Konečně tě máme, Geralte z Rivie. Konečně, ty prašivý zaklínači!“ vyštěkl první z nich, vysoký a ramenatý hromotluk s postavou dřevorubce a pokračoval: „Z Rakverelinu živý neodejdeš, nakrmíme tvým masem psy, proměněnče!“

„Kdo jste,“ pronesl pomalu ten, koho nazvali zaklínačem.

„Ha! Vidíš Borthvare? Slyšíš to, Grettire? On nás nezná,“ řekl ramenatý svým společníkům.

„Nevadí, Amarre. Alespoň se mu bude lépe umírat,“ odpověděl druhý, světlovlasý muž s nepřirozeně lesklýma očima a třetí se zachechtal.

„Nuže, zaklínači,“ promluvil nenuceně ten třetí, podsaditý chlap s obrovskýma rukama a tmavými vlasy staženými do výstředního ohonu, „ukojím tvou zvědavost. Každému je přeci dovoleno splnit poslední přání před smrtí. Já jsem Grettir, zvaný Kovadlina. Tohle je Amarr, řečený Hromválec a toto Borthvar, známý jako Vlčí oko. Říká se nám Smrtopravci. Tak co, už víš?“

Geralt věděl. Slyšel povídačky o trojici nájemných vrahů a lovců lidí, kteří si říkali Smrtopravci. Věděl také, že jsou to opravdoví odborníci ve svém řemesle. Že je často využívají všelijací zbohatlíci k vyřizování účtů ze svých špinavých obchodů. Dokonce se mluvilo i o tom, že si je několikrát najal i sám Sigismund Dijkstra, šedá eminence Redanského království a faktický vládce této země, jelikož král Vizimir před časem zemřel a jeho synovi Radovidovi bylo teprve sedm roků. Geralt také slyšel zvěsti o podivné smrti Nilfgaardského emisara Viaderta de Latille, která byla dávána za vinu právě Smrtopravcům. Podle oficiální zprávy zahynul Viadert „při práci a věrné službě Nilfgaardskému císařství“, ale podle očitých svědků bylo jeho tělo nalezeno v nějaké zapáchající stoce. Respektive jen to, co z jeho těla zbylo – po odborné práci řemeslných vrahů. Zbývala jen jediná otázka, a to, kdo si je najal právě na Geralta.

„Rozestavte se!“ křikl Amarr.

Muži obstoupili zaklínače v půlkruhu a pomalu se k němu s meči v rukou přibližovali. Geralt učinil dva rychlé kroky vzad a nacvičeným pohybem vytasil meč, který se mu houpal na zádech. Borthvar a Grettir zpomalili a pohlédli na Amarra.

„Je čas učinit to, za co jsme dostali zaplaceno,“ procedil skrze zaťaté zuby Hromválec a plivl na čepel svého meče.

„Bij! Zabij!“ zařval Kovadlina a vrhl se na Geralta.

Munrael stále schovaný pod vozem třeštil oči na bojovou vřavu před ním. Strachy drkotal zuby a měl pocit, že mu srdce snad vylétne z hrudníku. Chtěl odvrátit pohled, ale nedokázal to. Jakoby zbaven vlastní vůle sledoval to, co by nikdy žádný člověk z vlastní vůle vidět nechtěl. Pohyby tak rychlé, až se rozmazávaly před očima. Údery mečů, třesk oceli, dupot, klení…a zoufalý, nepředstavitelnou bolestí vyvolaný řev.

Geralt se vyhnul Grettirovi úsporným půlobratem a ustrnul v postoji přímo proti trojici mužů.

„Zůstat na místě!“ zavelel Amarr.

Zabijáci byli dobří, sehraní, skvěle vycvičení, ale neměli žádnou šanci. Zaklínač učinil krok k nim, pak druhý, třetí a náhle s lehkostí změnil směr pohybu a skočil nalevo tak, že poněkud stranou stojící Borthvar zůstal na okamžik nekrytý svými druhy. To stačilo. Stihl se sice krýt před Geraltovým seknutím našikmo svým mečem a odrazit tak úder, ale rána ho vychýlila z tempa, musel porušit rytmus, své nacvičené kroky. Zaváhal. Geralt nezaváhal ani na okamžik. Strašlivým úderem mu přesekl krční tepnu a pokračoval do vířivé piruety, aby unikl před úderem Amarra nebo Grettira. To se mu povedlo, ostří zabijáků pročíslo pouze vzduch. Borthvar padl na zem, z rány na krku se mu valila krev a vyplňovala červenou barvou prohlubně v dlážděné zemi.

Amarr a Grettir zaútočili najednou. Hromválec širokým úderem na úrovni pasu, Kovadlina prodlouženým bodnutím na hrudník. Účel útoku byl jasný – bylo možné odrazit pouze jeden, druhý musel nevyhnutelně zasáhnout. Alespoň tak by reagoval každý člověk. Každý by reflexivně odrazil jeden úder a druhý by vykonal smrtící dílo. Tak to Smrtopravci znali. Tím získali svou slávu a proslulost. Tím, s jakým umem zabíjeli lidi. Onoho dne však nenarazili na člověka, ale na zaklínače. A uvědomili si to až příliš pozdě.

Geralta ani nenapadlo odrážet úder, zatočil se a neuvěřitelně rychlým únikem se vyhnul oběma mečům. Kovadlina zaklel, když uviděl, že jej zaklínač pružně obíhá zprava. Pokusil si krýt bok šikmým úderem do strany. Doufal, že jej odrazí a následně srovná krok a připraví si tak pozici k rychlému výpadu. Grettir byl skvělý šermíř, určitě by to stihl proti každému člověku. Ale ne proti zaklínači.

Rána byla rychlejší, než blesk. Zaklínač využil výhodné pozice, do níž se dostal únikem před předcházejícím útokem. Zasáhl Grettira přesně do boku. Ostří zajelo hluboko, velmi hluboko. Kovadlina pronikavě zařval a sesunul se na dlažbu. Ozvěna jeho řevu ještě notnou chvíli rezonovala v povětří. Z jeho rány se vyvalila střeva.

Geralt se otočil k poslednímu Smrtopravci. Amarr pochopil, ale příliš pozdě. Už nebylo žádné cesty zpět. Sevřel v rukou svůj meč a vrhl se vstříc zaklínači. Vstříc Osudu. Vstříc Smrti. Zaútočil jednou, podruhé, potřetí. Všechny rány kovově zařinčely a byly odraženy. Hromválec se náhle rozhodl změnit styl, přikrčil se a bodl z naprosto nečekaného úhlu – od zdola na břicho. Geralt neriskoval sklouznutí mečů při pokusu o odraz, hbitě se úderu vyhnul a přešel do útoku. Amarr na to byl dobře připraven. Byl v dobrém postavení. Ale nebylo mu to nic platné. Zaklínač jej rozsekl do krvavého X – dvěma drtivými údery křížem přes prsa. Amarr upustil meč a padl naznak, kolem něj se začala zvětšovat rudá louže. Byl však stále naživu. Geralt k němu poklekl.

„Kdo si vás najal,“ řekl chraptivým hlasem. „Řekni mi to a já ukončím tvé trápení.“

Munrael, který stále ležel ukrytý pod vozem, neslyšel, co ležící Hromválec Geraltovi řekl, ale zaklínač poté vstal a probodl smrtelně zraněného Smrtopravce skrz naskrz. Pak zvedl hlavu směrem ke stojícímu vozu. Munrael se divoce roztřásl a jen s největší námahou potlačil zvracení. Bělovlasý přišel blíže.

„Vylez ven,“ řekl hlasem, který by sám o sobě mohl krájet těla.

Poslechl. Nedíval se na muže, ale na jeho meč, ze kterého odkapávala krev.

„Tohle byli Smrtopravci,“ promluvil zaklínač. „Na jejich hlavy je jistě vypsaná odměna. Já jsem zaklínač, nesmím brát peníze za zabíjení lidí. Ani když je to v sebeobraně, je to proti našemu kodexu. Ta odměna je tvoje. Učiň s ní, co uznáš za vhodné.“

 

 

III.

„Tak se to stalo!“ zvolal Munrael a vstal.

Čtveřici jeho kumpánů nahradili noví a noví posluchači, dychtiví po jeho vypravování. Dokonce i jindy rozmrzelý a nerudný krčmář se zaujetím naslouchal.

„Tomu se říká mít štěstí v neštěstí. Mám pravdu?“ pronesl krčmář zamyšleně.

Munrael se usmál, ale neodpověděl. Znal pravdu.

VN:R_U [1.9.22_1171]
Rating: 0.0/10 (0 votes cast)

Napsat komentář