Volání matky země
Marně tu sama čekám a volám hlasitě na bohy,
jsem ta co všem denně jíst i pít dává,
žaluji vám, že člověk i já potřebujem obnovy,
má duše mě krutě pálí jak rozžhavená láva.
Jsem strašně usoužená bolestí a věčným žalem,
jako to zvíře co surově lapené je do želez,
kde jsi ty bože co bývals tu kdysi moudrým králem?
ach kéž člověka bys do lůna mého nikdy nezanes.
Táži se člověka „kde bere se v tobě tolik zlosti ?“,
„a proč zloba tvá za matku svou závist má ?“,
„proč cváláš si tak klidně v sedle na podlosti ?“,
„táži se tě člověče“, tak zní otázka má nebohá.
Proč ve zlobě své sis mne podmanil i svůj svět,
jsem tvá matka co ti život bere a opět dává,
proč zahodils z Adamova ráje onen nevinnosti květ,
co ti denně o lásce na harfě svou píseň hrával.
A tak vás sama volám navraťte se zpátky bohové,
nalezněte pro člověka onen, jím zahozený z ráje květ,
i dejte mu napít vína ze své číše láskou proslulé,
pak zhyne zlo, nenávist a mě očistí se má jedovatá krev.