Prolog
Když někdo mlčí, nemusí to nutně znamenat, že nemá co říci .
Je spousty různých tvorů na zemi. Existují víly, elfové, bludičky, divoženky, draci, jednorožci, upíři, dhampýři, vlkodlaci, démoni, andělé, sfingy, pegasové, skřeti, trollové, skřítci, mágové, čarodějnice a další pro lidi mytická stvoření. Ale nikdo z nich, není jako já. Nikdo z nich neví, že jsem od nich odlišná. Vždycky mě všichni vidí jako jednu z nich. Ale… Co tedy doopravdy jsem? Nejsem nikdo z nich, a zároveň všichni. Jsem jediná svého druhu, nikdo jako já neexistuje.
Anebo ano? A jestli ano, tak kde?
Kapitola 1.
Jmenuji se Serena a je mi 210 let. Asi si říkáte, že si z Vás utahuju, ale není to tak. Je mi doopravdy tolik. Možná si říkáte, jak je to možné? Ale já Vám to bohužel neumím vysvětlit. Narodila jsem se v roce 1800, a po dvaceti letech svého života, jsem zjistila, že přestávám stárnout, jak to? Nevím. Ale kvůli tomuhle nemám žádné přátele, nikde nemůžu zůstat moc dlouho. Nemám žádnou rodinu. Nikdy jsem, co si pamatuju, žádnou neměla. Vyrůstala jsem v dětském domově. Věčné střídání pěstounů, nikde jsem nevydržela moc dlouho. Většinou mě poslali pryč, když zjistili, že jsem jiná. A to nejenom jiná tak, že mé roky se zastavili na dvaceti letech. To by bylo minimum.
Ze začátku, když jsem zjistila, že vlastně nestárnu, měla jsem z toho úžasný pocit. Které holce se splní sen, být navěky mladá a krásná, nikdy nezestárnout? Mně se splnil, až potom mi došlo, že je to prokletí. Věčnost je prostě dlouhá.
„Slyšela jsem, že jsi jela na ten Master of Rock,“ řekla jakoby nic Kirsten, z vedlejší kóje. Dotelefonovala jsem, uzavřela jsem další prodej, poslala objednávku a otočila se na ní hlavou.
„Ano, jela jsem tam. Proč?“ Nadzvedla jsem jedno obočí, abych tím podtrhla svou otázku.
„Jenom tak. Jaké to tam bylo?“ Nedívala se na mě. Koukala do monitoru a hledala další kontakt.
„Super, jako vždycky.“ Taky jsem se otočila a hledala.
„Nevěděla jsem, že posloucháš metal.“ Aha. Tak o tohle ji šlo? Divné…
„No jo. Mám ho ráda. Většina je nezkorumpovaná.“ Jenom přikývla a začala znova telefonovat. Tak jsem vytočila další číslo. Ano, moje práce je telefonistka. Je to docela těžké, ale jakmile na to přijdete, jde to samo.
Nebyla má kamarádka, nikdo tady, jako ostatně všude, kam jsem se přestěhovala. Nedělala jsem si přátele, protože to nemělo absolutně žádný smysl. Proč taky, za pár let se zase přestěhuju.
Vím, co si o mně ostatní povídají.
Podivínka. Uzavřená, chladná podivínka.
Byla jsem tady už tři a půl roku a pořád jsem si udržovala odstup. Je to snazší. Loučení je snazší, absolutně nikomu nechybím.
Možná vás napadlo, chudák holka, je už dvě stě deset let, tak hrozně sama. Ano, jsem osamělá, ale je to jediné řešení, které mi zbývá. Nikdy jsem nepoznala lásku, opravdové přátelství a ani nenávist. A k čemu to, copak se mám dívat, jak všichni kolem mě umírají, mám je vždycky pochovat a jít dál? Ne! To prostě nejde. Jasně, bylo by snazší, kdybych se vrátila mezi upíry… například. Ti žijí věčně, ale já nejsem jedna z nich, i když oni si to myslí. Tak jako všichni ostatní. Lidé ve mně vidí člověka, víly vílu, čarodějky čarodějku, draci draka. Ale já nejsem oni. Musím si dávat pozor na to, abych nebyla se dvěma rozlišnými tvory současně. Nevím, jak bych to potom vysvětlovala, ale co vlastně jsem? Nikdy jsem nepotkala nikoho, jako jsem já.
Zavrtěla jsme energicky hlavou, abych si vytřepala tyhle šílené myšlenky z hlavy. Vytočila jsem další číslo a do zbytku směny jsem všechny myšlenky vyhodila. Žádné další překvapující rozhovory mě nečekaly, takže se z konce šichty stal absolutně stejný den jako ty předchozí.
I když jsem končila v osm, domů jsem dorazila mnohem později, jako pokaždé jsem si totiž sedla do Darkdeath. Darkdeath je malá hospoda kam normální člověk se zdravým rozumem nevstoupí. I když samotný název lidi přitahuje (což mě nejde na rozum), jeho osazenstvo je zase hodně rychle odradí. Zde se totiž scházejí všechny nadpřirozené bytosti z města.
Samotní barmani i šéf téhle hospody, jsou nadpřirozené bytosti. Šéf je skřet. Jak by se taky dalo čekat, skřeti jsou vynikající finanční hospodáři. Nepředstavujte si je však stejně, jak je popsala Rowlingová ve svoji knize Harry Potter. Lépe je vystihl Tolkien v Pánovi prstenů, i když on taky nikdy opravdového skřeta neviděl. Nejsou tak vysocí, jsou středních postav, světlé pleti a nemají tak špičaté uši. Ale jinak jsou doopravdy tak škaredí.
Barmani jsou zde tři. Dave, ten je upír. Krásný, hnědovlasý upír s černýma očima a velice krvelačnou povahou. Ne jako vegetariáni od Mayerové. Touhle knihou upíři opovrhují.
Většinu času samozřejmě dělá v noci a o víkendech, protože to sem chodí nejvíce lidí a on svým metalovo-rokovo-krvelačným vzhledem všechny odrazuje.
Dalším barmanem je vlkodlak Radek. Není nijak hezký, ale jeho hrdé držení těla a hlavy máněco do sebe. Byl jeden z těch mála, co se jako vlkodlak už narodil a je pyšný na to, čím je.
A nakonec zde byla barmanka. Velice krásná a jemná víla jménem Lia. Teda jemná do chvíle, než otevřela pusu nebo na JEDNOM PRSTĚ nepřinesla ze sklepa plnou bečku krve.
Všechny stoly už v tuhle pozdní hodinu byly obsazené, jako vždycky, a tak jsem si sedla k baru.
„Ahoj Sereno, to co vždycky?“ zeptal se mě Dave. Dneska byl pátek a tak dělal on. Jenom jsem přikývla. Sundala jsem si bundu a dala ji přes opěradlo barové židle, za okamžik u mě byla sklenice s čerstvě načepovanou krví.
Nesnášela jsem tyhle proměny své bytosti. Ještě před chvílí jsem byla člověk a teď už mi rostly špičáky a odkapávaly mi z nich sliny. Na tu krev jsem doopravdy měla chuť. Strčila jsem své špičáky do sklenky a potom až jsem začala pít. Vypila jsem sklenku na ex. Okamžitě jsem měla další před sebou. Tady mi bylo dobře, hodně dobře. Byla jsem tzv. mezi svými. Bylo mi zde lépe, než v jakémkoliv jiném městě, a že jich bylo. Už teď mě mrzelo, že brzo odsaď také odejdu. Rozhlédla jsem se po všech stvořeních okolo sebe. U jednoho stolu vlkodlaci u dalšího víly, pak elfové, trpaslíci, upíři. Všichni byly rozdělení po skupinkách a já seděla mimo ně. Opět jsem nepatřila nikam. Nikdo se už po mě nedíval. Pamatuji si, jakoby to bylo včera, když jsem sem vešla poprvé před třemi lety. I když já si takhle pamatuji absolutně všechno. Vynikající paměť je občas neobtíž, občas má svůj účel.
Otevřela jsem dveře jako člověk, bylo jich kolem mě totiž pět. Mé tělo na ně reagovalo automaticky. Oni si šli sednout k poslednímu volnému stolu. Já stála u dveří a rozhlížela se, okamžitě jsem rozeznala, kdo je kdo. A mé tělo se z toho mohlo zbláznit, netušilo, v koho se má změnit. Byla jsem všem až moc blízko. Udělala jsem pár kroků k baru, cítila jsem pohledy všech a byla z toho nervózní, dokud jsem neseděla na barové židli a mé tělo se nestalo upírem. Za barem stál tenkrát Dave. Chvíli na mě mrkal, na tuhle reakci jsem si zvykla už dávno. Vždycky jim trvalo, než přesvědčili samy sebe, že ty proměny, co viděli, nebyly možné a že je jednoduše šálí zrak. Potom ke mně zvedl jeden prst a odešel k těm lidem, co přišli semnou. Cítila jsem energii, kterou ze sebe vydoloval, byla pro mě stejně hmatatelná, jako barová deska, na které jsem měla ruce. Pouštěl ze sebe hrůzu, chvíli jsem se na ty lidi dívala a viděla jejich nejistotu. Zavřela jsem oči a vypnula zábrany ve svém mozku, uslyšela jsem jejich myšlenky, ale nejen lidí! Nýbrž všech v místnosti! Zaměřila jsem se na lidi. Jediné, co byli schopní vnímat, byl strach. Zvedli se bez jediného slova ze židle a odešli. Musela jsem se pousmát. Dave se vrátil k baru. Znovu jsem zapnula svou mentální obranu a podívala se na Dave.
„V první chvíli jsem si myslel, že jsi jedna z těch krevních bank. Ale pak jsem tě rozeznal. Já jsem Dave.“ A podával mi ruku přes bar. Docela mě to překvapilo, upíři si většinou ruku nepodávají. Mohli by o ni hodně rychle přijít. Ucítila jsem na sobě pohledy ostatních, do teď tu vládla přátelská atmosféra, teď však byla napjatá, všichni čekali, jak zareaguju. A v té chvíli mi došlo, co se děje. I když byli rozdělení na skupinky, byli pro sebe rodinou, zřejmě to byli jediné nadpřirozené bytosti ve městě. A tak jsem přijala nabízené přátelství, teda aspoň takové jaké je v tomhle společenství možné.
„Serena.“ Zářivě jsem se na něj usmála. Cítila jsem své povytáhnuté špičáky. Dave se na mě usmál taky a začal čepovat krev. V té chvíli jsem byla docela nervózní, byla jsem poprvé v takovémhle baru a nebyla jsem si jistá, jak mě vnímají ostatní, jestli mě víly uvidí pít krev, tak to bude velice podivné, ony totiž pijí nektar. Tenkrát za mnou jedna dokonce přišla, byla jsem vyděšená k smrti.
„Tak, jak ti chutná náš nektar?“ překvapeně jsem se dívala na ni a pak na sklenku z krví. Nerozuměla jsem tomu.
„Jo je skvělý.“ Tajně jsem začala pokukovat po Davevovi. Ten se však pouze usmíval.
„Já jsem Elena.“ A podala mi ruku.
„Serena, ahoj.“ Přijala jsem ji a potřásla si s ní.
„Nechceš si k nám přisednout?“ a hlavou hodí směrem dozadu, abych pochopila přesně, kam si mám jít sednout.
„No víš, jsem trošku jiná, než ostatní, jsem docela samotářská, ale vážím si tvé nabídky. Děkuji.“ Nerozuměla jsem vůbec ničemu.
„Dobře, tak kdyby sis to rozmyslela, kdykoliv můžeš přijít. A nejenom dnes, platí to napořád.“ Překvapeně jsem na ni vykulila oči.
„Jo, díky.“ Pak se odporoučela. Víly byly a vždycky budou přátelské.
„Co ti chtěla?“ zeptal se mě Dave. Docela divné, upíři mají skvělý sluch, musel slyšet všechno, ale zase, když ona místo krve viděla nektar, proč by on nemohl na tu dobu neslyšet? A pak se mi v hlavě doslova rozsvítilo. Ať už jsem cokoliv, tak mám skvělý obranný systém, aby na mě nikdo nepřišel.
„Seznámit se. Vždyť znáš víly, jsou přátelské.“ A usmála jsem se na jejich omluvu.
„Jo, to jsou.“ Také se usmál. Hrozně mu ten úsměv slušel. A odešel ke stolu s vlkodlaky.
Vrátila jsem se zpátky do přítomnosti. Zjistila jsem, že na mě Dave mluví.
„Cože? Promiň, zamyslela jsem se.“ Jenom se usmál.
„Ptám se, jestli ti chutná, dnes máme novou krev. Nulu negativní, tak jestli ti chutná.“
„Jo, je skvělá. Ostatně jako všechny negativní. Jsou tak hrozně vzácné, zvlášť nuly, kde jste ji sehnali tolik?“ věděla jsem však, že nedostanu odpověď.
„Vždyť víš. Nesmím to prozradit.“ Jenom jsem se usmála a přikývla. Znova jsem sklenku vypila na ex.
„Už zase jdeš? Vždyť je tak brzo a zítra máš volno?“ otázal se mě Dave, když jsem platila. Teď to už však nebyl překvapený tón, jako kdysi, teď byl kontroverzní, smířený. Už si na to prostě zvykl, nikdy jsem tam nezůstávala dlouho.
Vadilo mi, že nejsem sama sebou, že mám na sobě zase převlek. Brala jsem se jako bych byla herec, který celý život věčně jenom hraje hru a pokaždé, na každé scéně, je někým jiným.
„To víš, doma mám ještě práci.“ A s tím jsem odešla.
Vyšla jsem ven a nevnímala jsem krajinu kolem sebe, jako vždy jsem šla po paměti, skoro nikoho jsem nepotkala. Najednou mě však z téhle letargie vytrhl velice podivný pocit. Nebyla to přeměna mého bytí, tu už jsem se naučila nevnímat. Bylo to něco jiného. Pocit sounáležitosti, touhy, podivného chvění uvnitř břicha, které prostupovalo do celého těla. Zastavila jsem se, rozhlédla a hledala příčinu toho všeho, až se můj pohled zastavil na člověku, který stál na konci uličky u mých dveří do domu. A díval se přímo na mě! K němu mě to táhlo. Netušila jsem proč, nevěděla jsem, jak to. Byla jsem zmatená, tyhle pocity jsem nikdy necítila. Chtěla jsem utéct, ale nakonec jsem se donutila ke kroku vpřed.