Jsi srdce, které nehoří,
jsi jako tulák na moři.
Máš vůni jako andělé,
však příliš vrásek na čele.
Tvůj úsměv křísí smutné dámy,
i duše, jež jsou rozervány.
Jsi vášeň, která nežije,
jsi bolest, co se nevpije.
Máš oči princů, co poraní
tak proč se budíš ze spaní?
Lovíš snad hvězdy, anebo naděje,
pravda je blízko a až se usměje,
uvidíš srdce, které, je bez dechu,
uvidíš lásku, která je ve spěchu.
Snad podíváš se zpátky,
jak-s dával hlavu do oprátky.
A vzpomeneš si na tu chvíli,
jak jsme si hrály na motýly.
Pak se to srdce rozhoří,
a smutný tulák na moři,
usuší slzy nesmělé
a půjde do své postele,
kde najde svoje sílu,
tu kterou dostal od motýlů.