Po té, co jsem si dvakrát zopákla maturitu, neboť jsem proletěla z 2. světové války, protože tatínek, pamětník, co mě zkoušel z učiva, vždycky hodil učebnici do kouta a řval: „ Co vás to, proboha, učí, vždyť to bylo tak a tak“ a začal vyprávět skutečné historky z 2. světové, které ale vůbec nebyly podobny textu v učebnici, takže jsem na tuto psanou „učebnicovou“ historii házela „bobek“. No a pak jsem si to vytáhla k matuře. Nemohla jsem jim přeci vyprávět historky, které zažil tatínek, no to by nás všechny asi zavřeli; máma učitelka, tatínek právník, oba sourozenci na vejšce, no jéje, to by bylo veliký. A tak jsem mlčela, protože to z těch knih mi tatínek dovolil ignorovat. A taky mi řekli: „Ahoj v září!“
Mezitím jsem byla vyhozena z domova díky vzdělávacímu neúspěchu a taky díky tomu, že náš „rollo club“ konal prázdninovou cestu napříč (nebo nadél?) republikou Kladno – Košice včetně všech všech stohů na cestě. Já si umínila, že pojedu, ale tatínek řekl – buď koloběžka nebo domov, a já si vybrala koloběžku.
Taky jsem si mezitím sehnala podnájem a práci a ukecala jsem třídní premiantky, aby mě vedly výukou. V září jsem si nakonec vybrala prvobytní pospolnou společnost, kterou jsem již dávno milovala, neboť tak nějak jsem si představovala možné partnerství a manželství. Tu jsem spustila kafemlejnek a po chvíli mě paní zástupkyně přerušila slovy: „No vidíš, jak ti to jde, ONO by ti to šlo i před tím, ale TYS nechtěla mluvit, protože ses k tomu postavila negativně. Ale děvenko, takhle to v životě daleko nedotáhneš!“
Maturita byla OK a já měla radost, že mě nepovažovali za „blba“, alébržto za chytrého člověka, který „jen“ nesouhlasil s tehdejší politikou.
Jak jsem se již zmínila, hopla jsem rovnýma nohama do pracovního cyklu dělníka v Poldi Kladno, kde jsem zpočátku také neměla na růžích ustláno, ale vydržela jsem a nakonec jsem se vypracovala na experta v profesi, které nikdo nerozuměl, takže jsem si mohla i sem tam diktovat.
Ale to bylo až pak…
V další studentské sezoně jsem se přihlásila na pajdák a chtěla jsem studovat na učitelku s aprobací 1. – 5. třída s vyhozenou hudební výchovou na druhý stupeň.
Zkoušky byly úžasný, čeština – paráda, matika – dost dobrý, tělocvik – gymnastika, atletika, plavání – perfektní časy, výtvarka – taky umím.
Pak přišly pohovory, zjistili, že jsem vedla středoškolský časopis, tak mě přemlouvali, abych vedla ten jejich, a já slíbila; zjistili, že jsme měli „rollo club“, tak mě přesvědčovali, abych ho u nich založila. Z Brandýsa nad Labem, kde je škola, do Houštky, kde byly koleje, nic nejezdilo. Slíbila jsem. Potom mě vyzkoušeli hudebně, všechny možné i nemožné akordy jsem jim dovedla zazpívat a tak mě chtěli do sboru – i to jsem slíbila.
Z těch zkoušek jsem přijela nadšená a domnívala jsem se, že to mám v kapse. Ale pak přišel dopis, že bohužel.
Bylo nám to s mamkou divný, protože na daný obor bylo 55 uchazečů a přijímali 53 uchazeče – to teda bylo moooc divný. A tak se v tom mamka začala šťourat a nakonec zjistila až na ministerstvu školství, že mi můj vlastní okres nedal doporučení ke studiu. Chytrá „soudružka“ na školském odboru totiž od jiné paní slyšela, že jsem uteklá od rodičů, a na to konto mi nedala doporučení ke studiu, neboť tato skutečnost se prý nehodí pro budoucího pedagoga. Když se jí mamča ptala, zda má o tom nějaké písemné důkazy, na kterých TOTO zamítnutí mohla stavět, tak přiznala, že to slyšela „z davu“… joooo, já byla totiž už tenkrát tak dobrá, že se o mě zajímal dav!
Milá paní soudružka přiznala svůj omyl a sdělila, ať se tedy přihlásím za rok, že mi to doporučení dá. Na milou paní „soudružku“ jsem ale už nebyla zvědavá, neboť nejsem zvyklá lézt po kolenou a ani dnes se to nemíním učit.
No a tady pokračuje moje dělnická pracovní profese, ve které jsem se natolik vyšvihla, že jsem ji vyučovala 20 let celou republiku a jak jsem se již zmínila, nikdo jí nerozuměl (z vedení), takže jsem si mohla občas diktovat i podmínky, a navíc jsem měla možnost i zachraňovat své kolegy od různých peněžitých pokut, neboť u nás tržní ekonomika byla již dávno před revolucí. Takže nakonec stejně pedagog, ale jinak.
Se svými žáky jsem pak po zkouškách chodila po restauracích oslavovat úspěšné zakončení kurzu, což bych asi s těmi dětmi nemohla…hihi!
No a z „profesní republikové jedničky“ jsem spadla na davovou kancelářskou myš a dodnes se s tím psychicky špatně vyrovnávám, protože republiková jednička je republiková jednička – a myš je jen myš…
I když – i myši mají svoje pré!