Smrtihlav
I vzpomeneme toho, který žertovával.
Ten černý motýl stín vrh rozvlátý.
Stín ušklíb se: Vše podle přání. Žádný nával.
Jen pacholčí dvě mordy. A dvě lopaty.
Fráňa Šrámek
„Dost mrtvo, co? To miluju,“ prohodil ten starší a rádoby znechuceně nad tím zakroutil hlavou. Už nabíral další lopatu hlíny.
„A nejste náhodou nekrofil?“ pokoušel se zavtipkovat ten mladší, ale vyznělo do dost křečovitě. Nervózní úsměv mu stékal z poďobané tváře jako rudá krev ze zbytků něčí rozbité hlavy, rozmašírované těžkou cihlou. Jako na potvoru si představil, že tam někde v márnici za těmi dveřmi leží na oprýskaném pitevním stole, ukryté pod bílou plachtou, nějaké bezkrevné, vychladlé tělo, připravené ke kdovíjakým ohavnostem…
Ale staroch měl pravdu. Na hřbitově nebyla ani noha a oni mohli nerušeně pokračovat v práci. Světlo se pomalu vytrácelo a přízračně planoucí paprsky zapadajícího slunce úkosem osvětlovaly tu malebnou scénu: všechny dobré duše už dávno odlétly do nebe, všude jen ticho, klid a dva muži úmorně zasypávají plnými lopatami čerstvý hrob. Už jsou téměř u konce.
Vtipálek se náhle narovnal a skrz přivřená víčka se zkoumavě zadíval kamsi do dálky. Jako by nad jedním z nejstarších náhrobků ostrou oranžovou září odcházejícího slunce probleskoval jakýsi sivý stín…
„Co je?“ ptal se ten druhý.
„Ale, na chvíli to vypadalo, jakože –
„Že mrtvoly ožívají a hroby se otevírají,“ ošklíbal se ironicky starý hrobník. Za celý život nepoznal nic jiného než truhlu a lopatu a hřbitov mu byl druhým domovem. Nikdy se nebál přímého pohledu do tmavé průrvy nezaházeného hrobu.
„Možná jsem něco viděl chodit tam vzadu. Až u zdi. Ale to je jedno,“ dořekl ten mladší. Nabílená cihlová zídka se za ta léta důkladně drolila a rozpadala, dobrovolně dovolila všem zvědavcům nahlédnout do hnijícího hájemství mrtvých, kde jsou jedinou lovnou zvěří zvětralí lidští nebožtíci…
Hrob byl hotový.
Starší kolega na něm profesionálně uplácal poslední hroudu hlíny. Zcela samozřejmě si po práci zapálil a s radostí si ničil prošlé plíce, zatímco jeho pomocník odnášel lopaty. Ze zcela evidentních důvodů se mu vždycky hrozně líbilo, že cigaretám se říká zrovna „hřebíčky do rakve“.
Poďobanec mezitím poklidil a pod černou košilí mu stékal za krk studený pot. Sám nechápal proč, ale dnešek mu připadal až děsivě divný. Na tuhle práci se prostě opravdu nehodí. Ne, že by nějak vynikal v něčem jiném. Rychle pohodil obě lopaty do kouta a práskl za sebou dveřmi. Byl tak na nervy, že zapomněl zamknout. Ani si nevšiml, že nedovřené dveře té mizerné márnice se (snad vanem vzduchu či něčím jiným) pomalu otvírají… a cokoli může dovnitř…
Nebo ven.
Chladný večerní vánek už jim napověděl, že tu nesmí zbytečně ztrácet čas. Starý hrobník a jeho mladý pomocník půjdou domů. Přestoupí z říše mrtvých do světa živých a druhý den ráno už si ani nevzpomenou na ten svíravý pocit u srdce, když klidným krokem prchají procitající nocí…
Stíny zesílily.
A odkudsi zezdola se ozývaly zvuky. Slabé a vzdálené, ztlumené zvuky. Doléhaly odněkud ze země. Ze hřbitovní hlíny. Šoupání, bušení a škrábání jako od krátkých krysích drápků. Jako by se něco hluboko, hluboko dole úporně snažilo vydrápat ven z temnot…
***
Na druhé straně pohřebiště u zaplevelené zdi, kam pečliví pozůstalí už skoro vůbec nechodí, se bázlivě krčila bledá bytost. Pod jedním zborceným náhrobkem, co se už pět století kácí k zemi. Bezvládně ležela ve vlhkém lůžku upleteném z pichlavé trávy natažená na zádech a zakrývala si oči před bodavými slunečními paprsky.
Čekala, až všechnu tu vedrem ožehlou zeleň zalije tma, až obrovský bělostný měsíc ozáří vznosné vrcholky žulových křížů a někde v dálce sborově zavyjí zdivočelí potulní psi. Chtěla nehybně ležet v chladivé trávě mezi opuštěnými hroby, sledovat stoupající lunu a každou potlučenou částí své bezvýznamné bytosti cítit trpkou přítomnost přicházející smrti…
Tak, jak vypadala, stejně nemohla mezi lidi. Pořád ji ještě při každém pohybu bolelo celé tělo a na světlém svetru se rudě skvěly zaschlé skvrny od krve. Měla krásně vybarvené modřiny do delikátního odstínu temně fialových švestek a do krve rozbitý ret. Na hlavě si pod krátkými kaštanovými vlasy nahmatala velikou vypouklou bouli.
Neměla po ruce žádné zrcátko, ale i tak měla dojem, že by nepoznala vlastní obličej. Jako by na svět hleděly jen její oči, uvězněné ve velikánské voskové panně. V tu chvíli měla chuť zatnout nehty do masa a prostě to ze sebe celé… strhnout. Všechnu tu špínu a všechny ty rány. Možná by tak neměla uvažovat. Tak… nelidsky.
Ale kdo chce být člověkem?
Zvlášť, když se lidé chovají jako zvířata. Třeba on. Máma byla v práci a ona zůstala sama doma. Všechno bylo v pořádku, dokud nezaslechla ty tupé rány a dveře. Zase byl v takovém stavu, že si ani nebyl schopný sám odemknout.
Nechtěla ho pustit dovnitř. Ale nemohla ani předstírat, že nic neslyší. Ty rány by probudily i mrtvolu. S krajní nechutí pomalu pootevřela vstupní dveře. Opíral se o zeď jakoby nedokázal stát rovně, krví podlitá prasečí očka nezaostřeně hleděla kamsi do neznáma.
„Seš hnusný prase!“ zavrčela jako vzteklý pes. „Máma chodí do práce a ty se ožíráš za její peníze!“
„Kdo si myslíš že seš, ty mizerná čubko? Na mě držkovat nebudeš, ty malá mrcho!!!“
Jazyk se mu pletl v hubě a lacinej chlast z něj táhl na kilometry daleko. Chtělo se jí z toho zvracet. Udělal pár vratkých kroků a vzápětí se zapotácel.
„Máma tě měla už dávno vyhodit! Stejně seš na nic!!!“
Pokusil se projít dveřmi, ale ona mu zastoupila cestu.
„Ty hajzle!!! Dovnitř nejdeš! Ani náhodou!“
Pokusila se mu přibouchnout dveře před nosem, ale byl na ni noc silný. A těžký. Ohnal se po ní nejistou rukou a nemotorně ji udeřil rovnou do obličeje. Upadla na zem a vzápětí vyvřískla, když ji nakopla do zad jeho těžká pracovní bota. Měla pocit, jako by jí naráz zlomil všechna žebra.
Chrlil na ni nesrozumitelné nadávky a přitom se ji pokusil hrubě popadnout za vlasy. Nešlo to, měla je moc krátké. Znova zaklel a pro změnu ji nakopl do zadku. Na zádech plandavého svetru měla otištěný špinavý otisk jeho sprosté podrážky.
Brečela a křičela. Zoufale se snažila odplazit pryč, ale dostávala jen další rány.
„Neřvi!!! Drž hubu nebo –
Ale ona řvala. Přímo vřeštěla, přesto, že si to její opilý otčím výslovně nepřál. Zuřivě sebou trhala, až se jí podařilo postavit se na nohy. Vyřítila se ven ze dveří tak rychle, že ani nestačila zaregistrovat zvědavou hlavu v natáčkách, která se vykláněla ze dveří sousedního bytu.
Slyšela za sebou křik a nadávky, ale nezastavila se ani na vteřinu. Div se nepřerazila při pádu ze schodů, z obličeje jí tekla krev, z očí slzy a ona běžela dál. Prohnala se celým panelákem a už uháněla po ulici. Po znečištěné dlažbě směšně plácaly její prošlapané papuče, nazuté na legračních prstových ponožkách.
Běžela jako by za ní hořelo. Běžela jako bečící ovce, za kterou se žene vyhladovělý vlk. Běžela, jako by chtěla utéct z vlastního života…
Ale to se jí nikdy nepodaří. Je jen hnané zvíře, které dřív či později vysílené padne pod špičatým kopím krutého lovce.
Dech jí došel o pár bloků dál na rohu u křižovatky. Svezla se na zem u zdi a přitom s námahou přerývaně dýchala. Snažila se nevšímat si posměšných pohledů ostatních chodců. Věděla, jak musí vypadat. Pomlácená, špinavá, uřvaná…
Možná by ji někteří i litovali, ale ona nestála o falešný soucit. Nestála o společnost lidí. Už nestála ani o vlastní slzy. Nepotřebovala, aby se jí někdo ptal, co se jí stalo. Co jí kdo udělal. Potřebovala nějaké opuštěné místo, kam by mohla nepozorovaně pohřbít svůj žal. Možná právě proto si vybrala zrovna hřbitov.
Byl tak lákavě blízkou, blizoučko…
Stačilo jen přelézt rozbořenou zídku a okamžitě ji konejšivě objala ta dokonale dekadentní náruč smrti a neměnné věčnosti. Prokleté pole mrtvých jí v tu chvíli připomnělo nějaké ztracené starověké město… všechny ty tvrdé náhrobní kameny, honosné hrobky, smutné sochy… Nádherná nekropole, kterou po mnoha, mnoha letech uctivě prochází jedna jediná přecitlivělá cizinka…
Zalíbilo se jí to místečko u zdi až úplně vzadu, kde byly ty nejstarší hroby. Bylo tam ticho, klid a samota. Nikdo by ji tam nikdy nehledal. A ani nenašel. Tam mohla pomyslně odpočívat v Pánu a plakat nad nesmyslným násilím. Byla tak ubohá, malá, maličká dušička mezi mrtvými…
Možná se chtěla stát jednou z nich. Schoulená v prochladlé trávě nízko nad neklidnými nebožtíky, tam mezi štíhlými stébly obalenými brouky a šneky, tam to zhrzené, zapuzené zvíře…
Jasné slunce už dávno zapadlo a hřbitov se skryl pod závojem nenadálé noci. Už si nemusela zakrývat oči. Nijak ji to neděsilo, protože vášnivě milovala temnotu úměrně k tomu, jak zběsile nenáviděla svůj zkažený život. Ne, nebála se být v noci sama na hřbitově.
Mnohem víc se bála vrátit se domů.
Po dlouhé době si protáhla zdřevěnělé ruce a nohy. Bolest už ustoupila. Mohla by i skákat, ale táhla se a klátila jako chodící mrtvola. Zoufalá zombie. Mrtvolné svíce v závěji vadnoucích věnců a kýčovitých kytic. Do očí bijící umělost plastových květů, vyčnívajících z vlhké hlíny jako okousané klouby skrytých kostlivců. Požehnaný hřbitovní háj v železobetonové džungli, popraskaná prastará kůra na zkornatělých tělech propletených půlnočních dubů…
Černá mše za mrtvé.
Stíny ševelí ve větvích. Vítr jí pod nohy přivál nějaký stržený cár čehosi. Býval to bílý papír s černě obkrouženými okraji, jakousi srdceryvnou básní a jednoduchým křížem. Parte. Ztrhaná tvář na černobílé fotografii připomíná spíš tenkou kůží obalenou lebku. Ale nemusí se bát, mrtví jí nemohou nijak ublížit. Je tu jen ta mizerná barabizna, ta prázdná místnost, které musíme říkat márnice. Průvan si hraje s nezavřenými dveřmi a už je zase roztáčí v pantech. Asi budou bouchat celou dlouhou noc.
Zastavila se a sebrala z jednoho hrobu velkou hořící svíčku. Skrz červené sklo vyhlížel její jasný obyvatel v louži loje jako malá rusá víla. Tančící panenka Plaménka. Když ji držela v ruce, rázem jí začalo být příjemné teplo. Ničeho se nebála. Už se nemusí vracet domů.
Důkladně za sebou zabouchla nezamčené dveře. Pro jistotu je ještě zevnitř zajistila západkou. Předpokládala, že hrobník to tam vždycky zamyká. Ale dnes ne. Proto dnes může přespat pod střechou.
Nebylo to tu zas tak hrozné, jak by si většina lidí myslela. Nikde nebyla narovnaná žádná těla, jen v rohu stál starý otlučený stůl a podezřele proleželé kanape, ze kterého místy už lezla i polyesterová vycpávka. Byl to spíš sklad na nářadí než místnost mrtvých.
Postavila svíčku na stůl a natáhla se na své nové lůžko. Složila ruce pod hlavu a skrčila nohy. Neměla hlad, neměla strach a neměla ani nejmenší nárok na spokojený spánek. Němě zírala přímo do plamene, až se jí začaly samy od sebe zavírat znavené oči…
Ve snu existovalo jen jemné, načervenalé světlo svic…
Vysoko na nebi plál ledový kotouč dorůstajícího měsíce. Neklidně se převalovala na pohovce. Slyšela tlukot hmyzích křídel o sklo, možná i někdo bouchal na dveře, těžko říct, jestli se jí to jenom zdálo, nebo ne. Jistě ji sem přilákalo světlo svíčky, byla to masivní můra s charakteristickou nažloutlou kresbou na hřbetě. Ohromný Lišaj Smrtihlav, latinsky Acherontia Lachesis.
Lachesis.
Jedna ze tří sudiček, která v pravý čas přestřihuje nekonečnou nit našeho života.
Čas plynul a jí postupně ubývalo sil, snad už ani nedýchala. Jako by z ní noc vysávala veškerý život. Na zpocených tvářích ji hladí hebce srstnaté hmyzí nožky. Nad ránem noc zmizí ve stínech maličké místnůstky. Zamilovaná můra, co shoří v palčivých plamenech, aniž by ukojila svou trýznivou touhu po světle…
Svíce v márnici už dohořela.
***
Probudila se s podivně vyvráceným krkem, tak vyčerpaná, jako by celou noc nezamhouřila oka. K nevysvětlitelné únavě se přidala i silná bolest hlavy a dlouho potlačovaný hlad. Posadila se, celá pokroucená a ztuhlá. Teď už ale opravdu bude muset jít domů. Tedy jestli se dokáže pohnout.
Na hřbitov se snesla mlha.
Citelně se ochladilo a bílý bavlněný svetr byl náhle méně než nedostatečný. Zmateně se rozhlížela kolem, dezorientovaná a neschopná najít správnou cestu ven. Její zrak zachytil jen nezřetelný náznak pohybu v husté, mdlé mlžině…
Byla to jenom bledá skvrna těkající mléčné mlhy? Chomáč vychladlého chýru unášený vanoucím vzduchem? Vznášely se snad nad tou toulavou travou nějaké bílé, smrtící stíny?
Nějaký netělesný vampýr vysávající vaši vzácnou auru, nebo v horším případě jen hrozná hnijící mrtvola, kterou zničehonic posedl příšerný hlad a tak se sama prohrabala ven z rakve k ostatním tělům, aby je mohla zvrhle žrát a lačně vysávat výživný morek z přepečlivě obraných, dočista ohryzaných lidských kostí…
Plesnivý přízrak dnů dávno minulých.
Nakonec se vydala jen tak nazdařbůh, kam ji nohy nesly. Jestli bude branka zamčená (a jako že tak brzo ráno asi bude), může přelézt ven přes rozbořenou zídku. Jen jestli znovu najde to samé místo jako včera večer. Přidala do kroku. Do nosu ji zničehonic vniknul podivný zápach, odporný odér smrdutý a sladký jako sama smrt…
Div o tu věc nezakopla. Málem by do ní narazila a dost možná by na ni i spadla. Zběsile jí bouchalo srdce a veškerý racionální rozum jí říkal, že je to totální nesmysl. Ona ale nemohla od té věci odtrhnout zrak. Nemohla na to přestat zírat. Bylo to naprosto neuvěřitelné.
Na místě, kde včera na vlastní oči viděla dva hrobníky zahazovat nový hrob, totiž trůnila truhla. Jako by ta nečistá věc pošpinila posvěcenou půdu a mohla přivolat nezrušitelnou kletbu i po smrti. Černá lakovaná rakev na hromadě hlíny, neboť zem nikdy nepřijme nic nesvatého a vše závadné vyvrhne zpět na povrch…
Napadla vás někdy náplň rakví?
Násilně slisováni jako v maso v masomlýnku, ne nemrtví a přece zapomenutí, zaživa pohřbení v přetěsných prostorách, snažíte se napůl udušení vyhrabat ven, zdlouhavá agonie pomalu odcházejícího kyslíku…
A milosrdná tma, ve které živoucí mrtvola nevidí, pouze celým svým tělem cítí, jak se jí pomalu, ale jistě zmocňuje amorfní armáda milionů muších červů, jak se ty slizké slepence seřazené do neladných legií drze dobývají do všech dutin…
Bílá v černé, živé sémě v mrtvém těle.
Sémě smrti.
A co teprve hromadný hrob? Až úplně na dně, zavaleni a záházeni valnou hromadou tlejících těl, za kterých vám do očí kape mozkomíšní mok, zastydlá krev a zkyslý tuk… A vy se snažíte vyhrabat ven, prodrat se na povrch, snažíte se ze všech sil ale není to možné, jste moc slabí. A nikdo vás v té morové jámě neslyší křičet…
Ale ona se bát nemusí. Ne nyní. Žádné zetlelé paže se nenatáhly z měkkého polstrování a neuchopily do dlaní roztřesené ruce své váhavé vyrušovatelky. Žádná roztřesená, sulcovitá postava se nepokusila vylézt z rakve ven a následně si pochutnat na mladistvém mozečku vyděšené dívky.
Rakev byla prázdná. Rozbitá a rozbouchaná s vyvaleným víkem, všude kolem se válí třísky a ona vidí vnitřek truhly vystlaný zbytky zasviněného bílého polstrování…
Nedokázala od toho odporného objevu odtrhnout zrak. Věděla, že zvrhle zírá, ale jednoduše nemohla jinak. Takže tu někdo byl. Někdo vykopal rakev, vypáčil víko a ukradl tělo. Dnes v noci hřbitov hostil neviditelné narušitele a ona jen spala, jako když ji do vody hodí, slepá a hluchá k hororu tam veku…
A mohlo to být horší. Mnohem horší. Roztřásla se jako suchý list, když jí zjitřená fantasie pyšně předkládala jeden příběh horší než druhý. Co když se něco samo vyvalilo ven? Co když tu něco mrtvého znovu ožilo? To je totální nesmysl! Anebo ne? Anebo…
Anebo tam tenkrát leželo jen úplně nové stvoření, zapečetěné uvnitř hlíny a štěrku jako hmyz v kamenné kukle, vzkříšené stvoření, které ze sebe v bolestech svlékalo starou kůži a svíjelo se v křeči přerodu v novou, zcela odlišnou formu bytí? Pustá fantasmagorie…
Z rozevřené rakve ladně vylétl noční motýl.
Zatřepetal se jí přímo před očima s delikátními křídly jako jemné okvětní plátky černé růže zavinuté v hedvábí. Prožíral se snad zplesnivělým polstrováním jako mol? Ne, na to byl příliš krásný. A až podezřele dokonalý. Kroužil jako roztřesený stín kolem rozžehnuté svíce. Vznášel se ve vzduchu a vábil ji dál…
Podvědomě vždy věděla, že jednou se prostě musí vydat dál. Přestoupit na druhý břeh… potřebovala jen spolehlivého průvodce, sama od sebe by se nikdy neodvážila přeplout prudkou řeku Styx. Následovala motýlí let spletitým labyrintem nečitelných nápisů, oprýskaných epitafů a stereotypně šedivých náhrobních desek…
Možná je to bludiště jen v její hloupé hlavě.
Tohle místo si ji snad dávno vzalo za svou a zároveň přetvořilo její vnímání víc než tvárný vosk. Cítila neurčitý neklid, jako by do ní s každým dalším krokem pořád víc a víc vstupovala duše samotného hřbitova a ona už brzy uslyší hlasy… ty samé hlasy, které k vám promlouvají v zasutých vzpomínkách a které žádná normální mysl ani nezaregistruje…
Mrtví vidí živé. Jen nedokáží pochopit, proč je živí nikdy neslyší.
Těsně před úsvitem byla od hlavy až k patě zahalená do konejšivé temnoty dosud zšeřelého hřbitova a kochala se pohledem na nejmíň dvě stě let starou hrobku, která jí jako zázrakem vykouzlila křivý úsměv na věčně zachmuřené tváři.
Není náhodou, že tyto mnohdy velice výstavné stavby mají tak nejednoznačné využití. Jen si vzpomeňte na starověké hrobky, které byly i přes svůj značně zavádějící název spíše obytné „domy pro mrtvé“ než prachmizerná pohřební místa, zavátá vyprahlým pískem na nepřístupných půlnočních pouštích. Vzácnými oleji nabalzamovaná mumie má totiž kromě svého v zteřelých obvazech uvězněného těla také vlastní okřídlené Ka, které může každou noc polibosti opouštět honosnou hrobku a přivlastňovat si předem připravené loutkové dvojníky k různým nepředloženým činům…
Když si pozorně prohlížela na mnoha místech prohnutá tepaná vrata pokrytá lehce nazelenalou patinou, byla téměř ochotná opravdu uvěřit, že na takových místech by mohli dodnes ožívat odpudiví obyvatelé zapadlé nekropole. Bylo na tom něco částečně pravdivého i děsivého zároveň.
Špičatý plůtek, ohraničující plochu kolem hrobky, už dávno zrezavěl a branku někdo buď odvezl nebo ukradl. Nic jí nemohlo zabránit v tom, aby se opatrně posadila na první studený schod vedoucí k dvěma mramorovým deskám, položeným přímo přede dveřmi. Hrobka samotná musela mít minimálně dvě patra a nacházela se až v nejzažším rohu rozlehlého pohřebiště, který měl být podle zachovalých záznamů tou úplně nejstarší, dodnes přetrvávající částí celého města.
Nezúčastněně sledovala, jak se mizející tma táhne starobylým hřbitovem. Ráda by tu tak sklíčeně sedávala třeba každou noc a v tichém šepotu vyschlých listů přemítala o dosud nikým nevyřešených tajemstvích života a smrti. Palčivé pouliční osvětlení k ní na tomto místě nemohlo proniknout a tak jen matně zářilo kdesi v dálce jako slaboučké světýlko nezemřelé naděje pro dosud živé, vystrašené duše.
Motýl zmizel.
Vlétl do temné průrvy mezi vyvrácenými dveřmi. Hedvábná křídla se lehce otřela o těžký kov. Smutně přitiskla hlavu k pootevřeným dveřím. A pochopila, že najednou není sama. Nevidí nic než zatuchlou tmu, ale slyší vemlouvavý hlas. Hlas znějící ze shnilých útrob otevřené hrobky, zvuk zhola nezemský a přesto slyšitelný pro ty, kteří mu navždy odpřísáhli věrnost. Hlas hladu, žízně a trýzně:
„Ulehni do rakve. Ještě nejsi mrtvá a můžeš se vrátit, ale tohle je odteď tvůj nový svět. Nový život. Můžeš se změnit.“
Neodvážila se nahlas odpovědět. Ale hlas pokračoval:
„Můžu ti dát tolik životů, kolik jen budeš chtít. Můžu ti dát nespočet tvorů, na kterých ukojíš svůj hlad. Můžu ti dát nespočet hrdel, která můžeš rozervat… “ hlas se na chvíli odmlčel.
Krve by se v ní nedořezal, i kdyby ji na místě nějaký zuřivý maniak rozporcoval příruční motorovou pilou. A nedokázala neposlouchat. Ten hlas ji očaroval. Nepoznaná noc je tak opojná…
„Ale musíš mě pozvat,“ dořekl a ona konečně otevřela ústa.
„Kdo jsi? Chci tě vidět!!!“
„Viděla jsi ten prázdný hrob? To byla jenom plazivá larva. Z tebe může být mnohem víc. Chceš být stejná jako já?“
„Chci tě vidět. Ukaž se!!!“
„Pojď blíž a uvidíš.“
Ohebná jako úhoř a tenká jako nitka se s námahou protáhla pootevřenými dveřmi. Nahlédla do hlubin pod hřbitovem.
V mazlavé hlíně mezi rozevřenými rakvemi její oči objeví ohavnou trhlinu hluboko v zemi… a vidí nesouladnou siluetu čehosi odporně obrovského… šeredný stín, ze kterého běhá mráz po zádech… ztuhlá hrůzou zatím naštěstí vůbec nevidí, co to je… ale až se to konečně vynoří…
„Jsem jenom ta tma, která tě vždy fascinovala v sobě samé. Oživila jsi mě,“ zašeptala ta věc a ona jí bezvládně padla do náruče. Naráz se k ní natáhlo nejmíň šest srstnatých rukou, které mohly být docela dobře i chápavýma nohama. Do kluzkého klubka svinutý sosák. Stříbřitě šedivé břitvy ostrých chitinových šupinek. Gigantická černá křídla, která svým kolosálním rozpětím zaclání veškeré světlo světa.
Podmořský pavouk nebo písečný štír?
Smrtonosný had nebo rohatá housenka?
Masožravá moucha nebo monstrózní motýl?
„Celá staletí se nedokážu vymanit ze své kletby. Pozvi mě ven a já tě proměním.“
„Zvu tě ven do světa! Všechno bude tvoje. Ale musíš si to vzít!!!“ vykřikla jen pár slov ze zoufalství a ta záhrobní věc měla rázem volnou cestu k tekoucí krvi a příšerné pomstě.
Dobrovolně vstoupila do nestvůrné náruče nepopsatelné noční můry a ta věc ji jedním jediným kousnutím celou otrávila a pozřela. Když se jí jedovatá hmyzí kusadla lačně zahryzla do krku, možná pronikavě vřískala. Možná se smála. Ale na tom už vůbec nezáleží, na takovém místě ji stejně nikdo nemohl slyšet. Skutečnost přestala existovat. Mlha nad hřbitovem ještě zhoustla…
Konečně zazářil rozbřesk.
První ranní paprsky osvítily vyvrácená vrata prastaré, nemilosrdným časem zvětralé hrobky. Světlo si našlo cestu i do dlouho neotevřené komnaty plné zaprášených výklenků pokrytých dávno zapomenutým popelem. Nikdo s nářkem neoplakával zhanobené nebožtíky pohřbené v roztlučených rakvích. Do chodbiček pod pobořenou kryptou nikdy nepronikne žádný jas…
Tam v té tajemné jeskyni právě pučí cosi nového, nevídaného… obrovská kulatá kukla, nalepená na pavoučích lanech, visí ze stropu jinak prázdného podzemního prostoru. Hmyzí metamorfóza, králem ukutá kobka ve které kvasí nevídané šťávy, ztemnělé těžkou příměsí karmínové krve…
Kdo ví, kdy se proklube ven ze své staré slupky, kdy se sebe snadno svlékne oloupanou kůži a s šelestem roztáhne svá nová mnohobarevná můří křídla? Kdo ví, kdy si pečlivě pročistí ta dlouhá, ohebná tykadla a odletí vstříc nekonečné noci?
Jen velmi málo lidí je schopných spolknout jed a všechnu svou špínu, šerednost, hnus a utrpení proměnit v něco krásného. Pravá podstata umění metamorfózy je vytěžit zlato i ze ztuchlého bahna. Dovolím si citovat Josepha Sheridana Le Fanu:
„Dívky jsou jen housenky, které žijí v tomto světě, ale stanou se z nich motýli, jakmile přijde léto. Do té doby jsou jen ponravami a larvami…“