Šílená vášeň

Nočními ulicemi se v tuhle hodinu většinou nikdo nepotuloval, občas jen nějaká toulavá kočka. Dnes v noci tu právě jedna byla. Avšak tahle se od ostatních velmi lišila – neměla devět životů, nýbrž jen jeden. A i o ten bude brzy okradena.

V koutě slepé ulice se krčila před bezcitným vrahem – přede mnou.

Těkala očima z jednoho místa na druhé, nicméně zcela zbytečně. Útěk byl marný. Nebyla toho schopná. Nebyla schopná ničeho, jen vnímat tu tíhu, jež svazovala její prudce se zvedající hruď. Díval jsem se, jak se bezmocně pokoušela schovat za velkou popelnici. Bylo nádherné pozorovat strach v jejích od pláče narudlých očích. Čím více jsem se přibližoval, tím vypadala zoufaleji. Měl jsem pocit, jako bych se právě nacházel na vrcholu blaha. Šel jsem ještě blíže, abych si to mohl lépe vychutnat.

„Prosím…už mi neubližuj,“ vyřkla z namodralých úst mezi vzlyky. Tvář měla úplně bledou, po které ji teklo pár slz.

Nemohl jsem se toho skvostného pohledu nabažit.

„Udělej to,“ rezonoval mi hlavě známý hlas.

Pomalu jsem vytahoval velký kuchyňský nůž. Nic přijatelnějšího jsem v domě dívky nenašel. Krást v příbytcích mých obětí předměty sloužící k usmrcení byla moje další slabost.

Vytřeštila oči, načež začala hlasitě křičet. Ten líbezný zvuk se linul celým okolím. Mému sluchu to bylo příjemnější než nějaká skladba od kdejakého umělce.

„Pospěš si, na co ještě čekáš,“ zazněl znovu.

Samou nedočkavostí jsem zrychlil krok. Potřeboval jsem nutně ukojit tu touhu, kterou jsem celý měsíc potlačoval. Jen pár sekund mě dělilo od té extáze. Stačil pouze jeden pohyb, aby se její srdce zastavilo a duše se roztříštila na milion kousíčků jako ta nejkřehčí porcelánová panenka. Natáhl jsem ruku a…

„Michaeli, nechal bys toho a pomohl mi, prosím,“ vyrušil mě hlas mé ženy.

„Už jdu,“ zakřičel jsem zpátky. Pozoroval jsem, jak poslední kapka inkoustu zasychala na papíře.

„Nechápu, jak můžeš pořád psát takové deprimující věci. Proč nenapíšeš třeba něco ze svého života?“ domlouvala mi.

Nad její radou jsem se pousmál a zašeptal neslyšně: „Věř mi, já sám vím nejlépe, že nic člověk nedokáže popsat barvitěji než vlastní zkušenost.“