Na motivy příběhu, který se nikdy nestal…
Nikdy jsem nebyl hrdina, nanejvýš ve svých přiblblých snech, pokud jsem měl zrovna
tu šťastnější noc, dokázal usnout a neviděl Vietnamce vyskakující z podzemě a útrob džungle
s hysterickým křikem provádějící bajonetem antemortální thanatopraxi mejm klukům z jednotky.
Všechno se to vracelo jako by mě to mělo rádo. Řev, hvízdání kulek, výbuchy granátů,
létající končetiny po neopatrném našlapování v semeništi min, hromady střev, stříkající krev,
kupy morfia a sběr psích známek. Válka samotná se nezmění, ale lidé, ty ano. Zvlášť
nešťastníci, co ji zažili. Nic ale není tak hrozný jako když držíte za ruku přítele, který už
to má jistý. Skrze valící se krev z úst se snaží procedit něco o vzkazu svojí milé, dopisu, který
máte poslat a vy naivně řvete: „Franku, řekneš jí to sám, že ji miluješ, uvidíš, Johne neboj
ten dopis pošleš sám, budeš OK“, a přitom víte, že jste zkurvenej lhář a slzy na tvářích to jen
potvrzují. Život z parťáka uniká a vy máte chuť na všechno se vysrat a do toho vlaku nastoupit s ním.
Pak se to protrhne, touha po životě zvítězí a vy necháte svýho kamaráda na pospas už jasnému osudu.
Zdrháte sprchou kulek, beznadějně čekáte, která si vás vybere a sami se snažíte jich co nejvíce rozdat a
každý zásah vás neskutečně těší.
Jednou jsem manikoj na hlídce vystřelil voko na dobrý půl míle, když jsme s Eddiem kryli úderku snažící se
infiltrovat jeden tábor. Eddie zahlásil: „Bullseye“ a nato sejmul druhýho zkurvence na hlídce.
A pak jen dodal: „Asi na to voko už neuvidí, viď?“ Váleli jsme se tam smíchy a nedbali na nebezpečí
prozrazení. Bylo nám jako když jsme v mládí sestřelovali květináče z okna ty starý jedovatý babky u nás
v ulici. Až jsme si uvědomili, že ty květináče neměly doma možná ženu a děti a nějak nám ten smích uvadl.
Já se pak z armády dostal. Přišel jsem skoro o půl ksichtu. Doktoři to nějak zafixovali, ale krasavce už
ze mě vykouzlit nedokázali a tech zžíravých myšlenek mě tuplem nikdo nezbaví. Pomoct jsem si musel sám.
Jak říkám, hrdina nejsem. To, že jsem přežil válku je spíš štěstí než umění a dost možná prokletí.
Já,Isaac Milles, pojem z encyklopedie odstrašujících případů a navždy ztracených duší.
Sny o ženě a dětech jsem zmačkal a hodil do koše. Novodobá kráska a zvíře. Asi hovno s mákem.
A tak si kráčím po týhle nedbale vydlážděný cestě, kde se o pohodlí chůze nedá vést řeč.
Kráčím sám se svým prokletím a občasným výletem do nebeských výšin-hlavu schovat do oblak pomocí
drog či své ještě zřídkakdy fungující představivosti. Plivu na obraz v zrcadlech, občas ho s chutí rozbiji,
vyhazuji a pálím věci, které mi připomínají, že jsem býval kdysi člověkem.
Drogy. To jest má berle na pouti malomocného žebráka. Dávaj mi volnost, potlačují chmury a berou vzpomínky
na pravou osobu Isaaca Millese. Teď už zbylo jen moje mrtvé já. Představy a realita se slily v jeden
neoddělitelný celek, tudíž ani nevím v jaké sféře se nacházím.
Jednou takhle sedím na chodníku a doufám, že už je to ten onen den, který si říká poslední.
Náhle se ke mně přitočí chlápek a namíří mi to mezi voči. Spasitel, napadne mě. Náhle mě však naplní
nespoutaná touha po životě. Vězte, pohled na pětačtyřicítku mířící vám na mozek není z tech nejpříjemnějších
a dost lidí už to obměkčilo. Začnu škemrat a možná i brečím, že nic nemám, co by si ode mě mohl vzít a byla by
to zbytečná vražda, za kterou by život jednoho zoufalce nestál.Muž sklopil zbraň. Jakoby čekal na reakci,
podle níž posoudí vývoj mého osudu. „Pojď něco ti ukážu. Svět potřebuje hrdiny, kteří se nebojí
vydat se cestou prokletí na úkor všeobecného blaha. Já jsem hrdina pro ty, co mě potřebují.
Zatracení pro ty, co se vrhli na tak špatnou cestu, z které není úniku. Kam patříš ty? Co si zasloužíš?
U tebe si sám nejsem jistý a že čtu lidi jako noviny. Zkus jít se mnou a uvidíš.“
Šli jsme spolu a bylo to fajn. Od války se se mnou nikdo nebavil, nepočítaje nezbytné úřední záležitosti.
A teď jsem si vyslýchal přednášku na téma hrdinství. Cítil jsem se parádně, asi jako tenkrát,když mě s prostřelenou
nohou hodili do vrtulníku a pláchli jsme těm dotěrnejm parchantům. Jako by mi někdo
umazal moje znamení smrti a zrovna tak teď.
Došli jsme ke skupince chlápků, který zrovna šacovali postarší ženu, který to evidentně nebylo příjemný.
Můj společník se choval jako by to očekával, jako by měl radar na parchanty. S úplnou samozřejmostí se vydal mezi skupinku
tech pouličních vyvrhelů. Rychlým kopem prošlápl jednomu nohu, chytil ho pod krkem a zlomil mu vaz.
Všechno to probíhalo tak ladně a s takovou jemností, až mi připadlo, že jsme na plese a můj průvodce nocí předvádí
obdivuhodné taneční kreace. Avšak jeho tanečníci to odnášeli smrtí. „Nepomůžeš mi?“
Ani jsem nezaváhal. Tohle se nezapomíná. Je to jako jezdit na kole, jen s tím rozdílem, že jízdou na kole nikoho
většinou nepřipravíte o život.Vykryl jsem útok nožem, útočníkovi zkroutil ruku a loktem ji přerazil.
Seržant Isaac Milles zpět v akci. „Chytej“, hodil mi nůž můj společník. Nechtěl jsem, ale asi síla zvyku.
Přesně jak jsem se to naučil v armádě. Zakrýt ústa, dva rychlé řezy na stehnech a vpich do ledvin.
A bylo to. Tohle by nepřežil nikdo, natož votrhanej floutek z ulice.
Polil mě pocit štěstí. Tenhle už nikomu neublíží a rozhodně tu chybět taky nebude, pomyslel jsem si.
Můj průvodce hrdinskou nocí se zasmál: „A jsi v tom kamaráde.“
Dnešní probuzení nebylo z tech nejhorších. Měl jsem dokonce chuť vstát, dát si voňavou kávu a usmažit vajíčka.
Měl jsem zajímavý sen, z trosky hrdinou. Na stole ležel nedbale otřený nůž s jasnými stopami po krvi.
„Doprdele, to nebyl sen“, pomyslím si, čtouc vyrytý nápis na čepeli. „Bože nezatracuj ty, co sešli z cesty“
Otevřel jsem okno a nůž vyhodil. Blbost, někdo si ze mě udělal prdel a dal jsem dementní kudlu vod marmelády.
Asi výstraha, dlužím za ten posranej herák.
Zazvonil telefon. „Seržante Millesi, být Vámi ten nůž jdu sebrat, bude se Vám ještě hodit a možná už dneska. A
pamatuj jsem hrdina i prokletí, což se vztahuje i na tebe. Pokud sejdeš z cesty…
Bouchnul jsem sluchátkem…“Já už z ní kurva sešel a dávno“ roznesl se výkřik po prázdném bytě.
„Ty jsi hrdina a zatracení, co jsem já. Mistr světa v braní drog, troska s prokletím hrdiny, hrdina s vizitkou feťáka,
bídák s hlavou v oblacích, toužící býti hrdinou?“
Blbost. Hrdinové nejsou. Je to umělej pojem, vytvořenej autory a strachem
před realitou. Seru na to i něj, ale venku mě potřebujou a já potřebuju ty, co potřeba nejsou.
Je to jako droga a máte to tu znovu. Jak se kolotoč točí, člověk už neseskočí.
V duchu jsem pronesl modlitbu. Bože, nezatracuj mě i ty, co sešli z cesty a se vzrušením nadrženého turisty zvěčnujícího
si obdivované pamětihodnosti, jsem šel sebrat ten nůž.