Ryren – kapitola 11.

Rozeběhla jsem se k bráně, a přestože jsem si poručila neplakat, slzy mi začaly zamlžovat pohled. Brána byla zavřená a stáli u ní dva vojáci. Jakmile mě zahlédli, ztuhli. Ani se nepokusili bránit, když jsem se na jednoho z nich vrhla a s nožem pod krkem jsem na něj zasyčela: „Otevři bránu a nepokoušej se mě zastavit.“

Voják ani nedýchal. Mrknul na svého kamaráda, který stál jako zkamenělý, kývl a k mému překvapení nahmatal levou rukou velký železný klíč. Brána se s cvaknutím pootevřela. Zamračila jsem se a pohled se mi zamlžil, až jsem téměř nic neviděla. Nečekala jsem, že mě pustí, ale zřejmě viděl, co se stalo ostatním, kteří na mě zaútočili, a chtěl si zachránit krk. Odstrčila jsem ho a protáhla se mezerou ven. Otřela jsem si oči hřbetem ruky a uháněla ulicemi k lesu.

Cestu jsem hledala po paměti, neslyšela jsem hlasy vojáků, kteří mi byli v patách, ani jsem nepostřehla vylekané pohledy lidí, kteří zahlédli běžet městem podivné stvoření s ocasem a rozevlátými černými vlasy. Byla jsem v šoku a kolem mě se vytvořila tlustá neviditelná clona, která bránila čemukoliv, aby ohrozilo mou mysl. Věděla jsem, že se musím otevřít, abych měla čisté smysly. Ale také jsem věděla, že jakmile to udělám, dolehne na mě nesnesitelný smutek, na který jsem nebyla připravená. Který jsem nikdy nezažila a v tuto chvíli jsem proklínala osud, protože dovolil, abych ho tvrdě poznala na vlastní kůži.

Klopýtla jsem, málem jsem upadla, ale rukou jsem pád zbrzdila natolik, že jsem byla schopná jen s malým zaváháním pokračovat v útěku. Zabočila jsem mezi domy, vyhnula se překvapené ženě nesoucí koš s čistě vonícím oblečením a zamířila k druhé bráně vedoucí do řemeslnické čtvrti. Byla otevřená a stráže klimbající na hlídce si mě všimli na poslední chvíli. Pokus zastavit mě stál jednoho dva prsty na levé ruce a druhý utržil hluboký šrám po celém stehně. A přede mnou už byla jen volná cesta pryč. Někam, kde mě nenajdou, ale tohle nebyl konec. Vrátím se do Dalanu. Ještě jsem tu musela vyřídit jednu věc. Flaenerius nemohl žít, pokud Yaron zemřel.

Zakopla jsem o kořen vzrostlé pinie a z úst mi unikl krátký vzlyk. Byla jsem na okraji lesa. Stačilo se jen vyškrábat na malý pískovcový převis a křoví se už postará o úkryt…

 

Slunce zrovna zapadlo za mořem. Seděla jsem mezi stromy a z dálky sledovala skupinu lidí stojící mezi kamennými mohylami. Pochodně plály a osvětlovaly jejich pochmurné obličeje. Na dřevěné hranici leželo tělo mladého muže oděné do čistých šatů beze stop po krvi. Dlouhé prameny vlasů splývaly ze stlučených prken k zemi. Postarali se o něj, jak slíbili.

„Opustil nás Yaron, náš přítel, muž, který neváhal pomoci každému, kdo pomoc potřeboval.“ To byla nekonečná pravda. „Stejně jako jeho bratr i on v nás probouzel naději a jeho ztrátu už nikdo nenahradí.“ Nikdo ho nenahradí. „Ať už byl obviněn z jakéhokoliv činu, pamatujme si ho jako silného veselého a čestného člověka.“ Ničím se neprovinil. Byla to moje vina.

Lidé ho měli rádi. Oba bratry měli rádi, a tak jsem se nemohla divit dlouhým proslovům těch, kteří mu přišli vzdát poslední čest. Pak pozvedli pochodně a zapálili hranici. Zatnula jsem ruce v pěst a potlačila nutkání rozeběhnout se k němu a zachránit ho před nelítostnými plameny. Vždy jsem kroutila hlavou nad truchlícími, kteří prolévali slzy nad hroby svých blízkých. Smrt jsem vídala téměř denně, ale až teď jsem chápala, jak se člověk cítí, když opravdu někoho ztratí. Byla jsem přeci také z poloviny člověk. Oheň se rozhořel jasným světlem. Viděla jsem už jen Yaronovu temnou siluetu a pak ho záře celého pohltila. V hrudi jsem ucítila drásající žár a musela jsem odvrátit pohled.

 

Celé dva dny, od svítání do svítání, mě ubíjela touha po pomstě. Krev za krev. Flaenerius si zasloužil zaplatit životem, tak jako vzal on život Yaronovi a spoustě dalším lidem. Přeběhl mi mráz po zádech. To já je zabila. Zasloužila jsem si smrt stejně jako Flaenerius a najednou mi to přišlo jako nejlepší řešení. Co bych teď dělala? Jaký by mělo smysl být naživu?

Plánovala jsem, jak proniknout zpět do města a do Flaeneriova domu. Bude hlídán víc, než kdy dřív, protože se bojí. Vždycky se mě bál, ale teď mě neměl sešněrovanou pod dohledem.

Všechny mé plány byly zbytečné. Stalo se to, čeho se lidé nejvíc obávali, a co díky nediplomatickému jednání mocnářům bylo nevyhnutelné. Pozorovala jsem muže, který na rezavém koni uháněl k branám Dalanu. Byl celý v černém a nesl Lorcsulskou standartu. Byl to posel a tohle měla být poslední nabídka na nenásilné řešení a zároveň výhružka otevřeným bojem. Vzdá se král údolí kolem řeky Imbek? Opravdu měl tento kus země takovou cenu, aby za něj obětoval životy svých lidí, svůj vlastní život a navíc možnost mnohem drtivější porážky? Zřejmě ano, protože posel se už z města nevrátil a Dalanská armáda vyšla vstříc té Lorcsulské v plné zbroji. Rozestavěla opevněný tábor nedaleko od hradeb, aby vytvořila první obrannou linii, připravenou držet nepřítele co nejdéle. Zákon války mluvil jasně. Obě armády se střetnou v jedné krvavé bitvě a přeživší získá nejen úrodné údolí, ale má možnost zmocnit se všeho, na co jí stačí síly. Totiž: pokud dalaňané padnou, nebude nikdo, kdo by chránil město.

Mohla jsem je litovat, vojáky na obou stranách, ale to nebyla má starost. Jen jejich vůle je mohla zachránit, stejně jako vůle jejich pánů mohla zabránit válce. Ale neudělali to.

Důležitější bylo, že král i se svými rádci, měli stany v bezpečí tábora. Než zítra začne bitva, Flaenerius jako první rádce, který doprovází krále, bude muset odjet z tábora. A to bude má příležitost.

 

Celou noc jsem nespala. Měsíc možná svítil moc jasně, nebo cvrčkové broukali hlasitěji než jindy. Les kolem mě jako by žil a sršil nesmírnou silou. Nejspíš to byl jen adrenalin, který mi stoupl do hlavy v předvečer bitvy… Velké bitvy úplně odlišných zemí a mého soukromého souboje s vlastní minulostí.

Ještě před svítáním se v táboře začal ozývat čilý ruch. Napětí sálalo z každého šustnutí, každého kroku a já ho pociťovala i na tak velkou vzdálenost. Po větru se ke mně donášelo nervózní přešlapování spolu s roztřesenými hlasy mužů. V prvních slunečních paprscích se zaleskla zbroj a na opačné straně se zatřepetaly žlutočerné prapory. Dalanský tábor začaly opouštět malé skupinky lidí, povětšinou ženy, a s nimi tři jezdci na koních. Zlatě vyšívaný zelený plášť jsem dobře znala – Flaenerius opouštěl svého krále.

Rozeběhla jsem se po okraji lesa, špinavá košile vlála v chladném jarním větru a já mířila k místu, kde se cesta k Dalanu nejvíce přibližovala lesu. Jezdci hnali zpěněné koně tak rychle, až jsem pochybovala, že je dokážu zastavit. Na poslední možnou chvíli jsem vyskočila z lesa a dopadla přímo před kopyta koní. Ti se poplašeně vzepjali, jeden z členů Flaeneriovy gardy se málem neudržel, když jeho kůň vyrazil s vylekaným zaržáním vpřed. Neváhala jsem, vyhnula se kopytům, a přestože mě píchalo pod žebry, chytila jsem Flaeneriova koně za uzdu a přinutila ho shodit jezdce na zem.

Flaenerius přistál tvrdě na zádech, a zatímco se jeho zbylý gardista snažil sesednout, vrhla jsem se na něj, strhla mu zaprášený plášť z tváře a vrazila mu dýku pod čelist. Strážci se konečně podařilo sesednout, a když mě jeho silné ruce popadly za ramena, vrazila jsem mu druhou dýku zespod pod žebra. Překvapeně se podíval na krvácející ránu… nevšiml si, že mám dvě dýky. Strčila jsem do něj a vytáhla zakrvácenou dýku. Zavrávoral a snažil se zůstat na nohou. Když jsem znovu skočila po jeho pánovi, který se snažil utéct, nemohl už nic dělat.

Přirazila jsem Flaeneriovi ramena k zemi a sledovala hrůzu v jeho bledých očích. „Ryren… zlatíčko… nedělej to… víš, že spolu můžeme dostat všechno, co budeme chtít. Odpouštím ti,… tak se vrať ke mně…“ Nevěřila jsem, že něco takového vůbec mohl vypustit z úst. Zuřivě jsem mu zaryla ostří do krku, až zalapal po dechu.

„Hej! Jménem královské gardy, nařizuji vám: odstupte!“ Druhý gardista konečně uklidnil svého koně. Vypadal silný, ale přesto to byl ještě mladíček. Při pohledu na mrtvého kamaráda se mu zadrhl vzduch v hrdle. Ohlédla jsem se. Cítila jsem, jak mi žhnou oči a podle jeho strnulé tváře jsem musela opravdu vypadat jako démon.

„Nepřibližuj se,“ řekla jsem a můj hlas získal zlostí zvláštně syčivý tón. „Nemusím ti ublížit, ale tohle není tvoje věc.“ Mladík ztuhl a já obrátila pohled zpět k Flaeneriovi, který se už neodvážil vydat ani hlásku. „Jediné, co jsem chtěla, jsi mi vzal,“ Zachrčela jsem. Nikdy jsem pro něj nic neznamenala a až teď jsem poznala, jaké je mít blízkého člověka. Jak řekl Osud, to bylo to, co jsem měla v životě poznat, než odejdu do zapomnění. A ON mi to vzal.

Krev mi vřela v žilách a prsty se mi chvěly, jak jsem pevně  svírala rukojeť. Zbývala poslední věc, co jsem musela udělat a tak jsem procedila mezi zuby: „Jsi můj otec?“

Strach v jeho očích rázem vystřídalo škodolibé pobavení. Nemusel odpovídat. Tohle stačilo. Sekla jsem a rázem mě polil proud krve. Flaenerius byl mrtvý. I v poslední vteřině svého života měl radost z toho, že jsem si myslela, že pocházím z jeho krve. Teď jsem nevěděla, odkud jsem přišla, ale věděla jsem, kam odejdu. Jak řekl Osud: „„Tvůj čas nenadešel a tvé bytí ještě nebylo završeno. Musíš poznat to, co jsi doposud nepoznala.“ Byla jsem si jistá, že můj čas tady skončil. A tak jsem se vydala vstříc bitevní vřavě.

Vrhali se na mě vojáci, jak se znakem medvěda, tak ti dalanští. Napůl člověk napůl ještěr, beze zbroje, se zakrvácenou košilí… Jako ve snu jsem se vyhýbala ranám, na košili přibyly další krvavé stříkance a dýky ukončily nejeden život. Nevnímala jsem utržené rány, jen jsem mířila přímo k místu, kde leželo nejvíce mrtvých. Nevím, co mě tam vedlo, ale jsem věděla, že právě tam najdu, co hledám.

Řinčení zbraní se stále vzdalovalo a já vstoupila na místo poseté bezvládnými těly. Rozhlédla jsem se, v rukou jsem stále držela obě dýky s odkapávající rudou tekutinou. Nad mrtvolištěm jsem náhle zahlédla jakýsi mlhavý opar, pomalu klouzající ve vzduchu aniž by ho odvál vítr. Šla jsem za ním. Po chvíli jsem v oparu rozeznala obrys lidské postavy se záhyby šedého roucha. Překročila jsem kovaný kyrys a sledovala, jak se mlhavá postava shýbá k mrtvému a dotýká se jeho čela. V šedé dlani na okamžik cosi zajiskřilo a hned na to zmizelo. Postava se otočila ke mně. Spatřila jsem známou mírnou tvář Osudu. Ale na jménu nezáleží.

Jedním jemným závanem větru se najednou ocitl přímo přede mnou a šedé nekonečně hluboké oči mi prohlédli až do duše. „Jsi volná…“ uslyšela jsem, aniž by otevřel ústa. Jedna věta a obsáhla všechno, co jsem doteď prožila. Flaeneria, Yarona, celý můj život. „Přesto chceš odejít z tohoto světa.“ Jeho bledá tvář protkaná dějinami byla tak nadpřirozená, že jsem si připadala jako malá myš proti velkému bílému orlovi.

„Nemám tu nikoho,“ pomyslela jsem si a věděla, že mi bude rozumět. „V TOMTO světě nemám nikoho.“

V zářivých očích se mihl náznak úsměvu. Jen náznak a konejšivý hlas mi pošeptal: „Poznala jsi pochopení blízkého člověka. Už víš, že každý může najít spřízněnou duši.“ Na to se mlžný opar zachvěl a po šedavé tváři se mihl stín. Rázem jsem se dívala do Yaronových hřejivých očí. Stál přede mnou jako přízrak, nestálý a neskutečný. Byl to skutečně on, nebo jen mámení Osudu?

Natáhl ke mně ruku a stejný nadpřirozený hlas jako před tím mi řekl: „Hodně jsi zkusila, Ryren. Možná lidé nepochopí tvou cestu, ale ty si zasloužíš přijít do lepšího světa. Tam, kde se neumírá.“

Najednou jsem netoužila po ničem jiném než se nechat vést do míst bez zabíjení a smrti. Tam, kde budu žít bez předsudků, zloby… tam, kam odešel Yaron. Podívala jsem se na zakrvácené dýky a vrazila je do země. Hluk bitvy ke mě znovu dolehl, ale neohlédla jsem se. Jak spory skončí a jak se lidé vypořádají se sebou samými, to nebyla má starost. A tak jsem se napřímila a podala ruku Osudu…

 KONEC

 

 

Napsat komentář