První krůček.
Pokud se zamyslíme nad tímto pojmem, pravděpodobně každého z nás napadne něco jiného. Avšak pohled hlouběji pod skořápku těchto pouhých dvou slovíček nám ukáže, že je to v podstatě věc, která nás provádí celým naším životem.
První krůček. Jak silný význam skrývají tyto dvě slova.
Vše začíná u malého miminka, které se do tohoto důležitého okamžiku pouze batolilo, plácalo sebou a mělo za sebou již nespočítatelně mnoho pokusů o postavení se. Jak napínavé to je poprvé vstát a natáhnout naši malou a křehkou nožičku před sebe. Opatrně položit polštářky prstů na zem a přenést váhu. Dovoluji si konstatovat, že asi nikdo z nás si nepamatuje, jak onen první krůček vypadal. Jak se kolem nás dospělí radovali, usmívali se a líbali nás na tváře.
„To je tvůj první krůček, zlatíčko!“ zvolávali.
Jak kouzlené je vidět úsměv na tváři malého děťátka, když dosáhne něčeho, o co se pokoušelo tak dlouho. Ať už je to první samostatný krůček přes pokojíček či první běh, který ne vždy dopadne dobře.
První krůček. Onen pomyslný krok, jež by měl být započat pravou nožkou. Malé děcko je náhle na začátku mateřské školky a kolem něj je tolik nových věcí a kamarádů, že neví, kam dříve skočit.
A je to právě onen první krůček, šlápota, která ho vede do dění světa. Právě tady se staví základy přátelství a povahy.
Ale nic není nekonečné. Přichází první besídka a malé škvrně, které se doteď nemuselo nic učit nazpaměť, je náhle nemilosrdně vyšoupnuto před zástup rodičů a snaží se odříkat básničku a ještě převádět nacvičenou choreografii. Není nic kouzelnějšího, než pohled na tu dětskou tvář, z níž září nadšení, že vše dopadlo tak, jak mělo! Alespoň z jejich pohledu.
První krůček. Ať už ratolest byla hodnou či zlobivou, dostala několikrát na zadek metličkou, stejně to žádného potomka nemine. Ano, je to první vkročení do ruchu základní školy, kde se na dítě začne hrnout tolik vědomostí, až mu z toho jde hlava kolem. Ale ono je šťastné! Poprvé vkročilo do školy a těšilo se! Těšilo se na to, že se bude učit, a co hlavně – bude mít nové kamarády! Někteří se zapíší do jeho života silně, jiní méně. Ale i toto je další krok ve spletité dráze našich životů. a doteď malé, téměř neškodné děťátko, pomyslně stoupá krok po kroku vzhůru a přibližuje se k období, které je v jeho životě nejdůležitější. Ano, puberta.
V této době je tolik prvních krůčků i skoků, až z toho musí jít hlava kolem. Vyjmenovat je by nám jistě zabralo mnoho času, ale přesto bychom se mohli zmínit například o první lásce. To je důležitý okamžik a krok, jež se do života dosud nevinného tvora nepopsatelně podepíše. U některých zůstanou nádherné vzpomínky, ke kterým se bude v těžkých chvílích vracet nebo mu při pouhém pomyšlení na onen románek zbudou pouze oči pro pláč… a nejraději by vše vymazal.
A je tu samozřejmě i závažné rozmýšlení, kam dál?
A opět se dostáváme k prvnímu krůčku, který se však až příliš podepisuje na našem dalším žití. Průmyslová škola? Gymnázium? Maturita nebo stačí pouhé vyučení na nějakém podřadnějším učňáku, jak se říká? Člověk si to pravděpodobně v ten okamžik neuvědomí, ale je to velmi důležitý krok, dokonce skok. Ani mílové boty by nedokázaly srovnat vzdálenost, kterou tímto jediným pohybem a rozhodnutím učiníme.
Mladý človíček, kterým ještě stále tříská puberta a všechny její krásy i hrůzy, se ocitá na novém místě a čeká ho krok do neznáma. Mezi neznámé lidi, učitele a jejich občas podivné metody. A také mezi učivo, na nějž bude celé tři nebo čtyři roky – u gymnázia v raném věku ještě déle – nadávat a poté, v posledním roce, zjistí hrozivý fakt, že nic neumí.
Ano, další mílový krok skrz naše krátké živůtky. Zkouška dospělosti, maturita. Nebo pouze závěrečné zkoušky. Tak jako tak je to velmi namáhavé a nervy drásající.
Učinit onen první krok do školy v den, kdy vás čeká veřejná poprava, přičemž máte ze sebe vydat vše a dokonce i to, co jste za celé ty čtyři roky ani jednou nepotkali, je více než příšerné a zmáhající.
Jak musí být již dospělý člověk vděčný, když se náhle vedle něj zjeví oblíbený či neoblíbený učitel jako anděl a pomůže mu vkročit do místnosti, kde z něj servou vše, jen aby ho poslali domů s papírem.
Před člověkem se otevírá celý život a hlavou mu běhá otázka – co teď? Kterým směrem učiním další krok?
Vysoká škola? Práce? Rodina?
Ať se ona osoba rozhodne jít kamkoliv, vybere si kterýkoli směr… a je jedno, v jakém pořadí vše zvládne. Nakonec se stejně ocitneme opět u onoho prvního dětského krůčku, kde to všechno začíná…
