Nevěra

Pouze s ním stala se člověkem,

když lásku opravdu poznala,

odvděčila se však nevděkem

a jinému muži se prodala.

Jej v  srdci zrada bodala

a mysl zatemnil mu žal,

který v životě nepoznal.

Dělal, co moh, aby zapomněl,

bol hlásil se ke slovu dál,

on v očích smutek světa měl.

 

Teď ne v dobrém, ale zlém,

měl myšlenky pro tu jedinou,

v kabátě trochu omšelém,

přemítal, jak pod cizí peřinou

rajtuje a cítí se být nevinnou.

Představy ničily jej čím dál více,

když vzpomněl na ty rudé líce,

jež před nedávnem líbat směl.

Jej nehřálo už světlo svíce

a v srdci bolest světa měl.

 

Jednou po odplatě zatoužil,

jež by mu vyrovnáním byla,

za to, že světem se jen ploužil.

Co by si asi tak zasloužila,

aby se děvka konečně poučila?

Jak splatit jí ten hnusný dluh,

věděl pouze on a Bůh,

jenž ani na protest nezahřměl.

Vztek byl již jediný jeho druh

a v pěstích zlobu světa měl.

 

Počkal ji jednoho chladného večera

a dívka ani trochu netušila,

kam dostane ji její nevěra,

co si tím vlastně způsobila.

Že vražednou zlost v muži podnítila,

on v plánu měl dívčinu usmrtit,

zbraň neměl, musel ji uškrtit,

za to, že kvůli ní osaměl,

chtěl její hrdlo rozdrtit

a ve tváři krutost světa měl.

 

Konečně dokonal, to, co měl v plánu,

dívka, či děvka již nehybně leží,

v rudém makovém poli lánu,

zde někdo známý najde ji stěží.

Jenom těm kytkám bude přítěží,

jež láme jejich křehké stonky,

ač dělá to vlastně nevědomky,

muž na ni krátce jen pohleděl,

pak za chvilku ztratil se mezi domky

a na rtech úsměv světa měl.

Napsat komentář