Sním si svou pravdu nereálnou,
jen mou, vše co srdci odepřeno jest.
Komičností života stávám se bezradnou,
vstříct smutku a výsměchu skrz křížení všech cest.
Po chvíli ale čeká mě ráno,
nikdy nedosním si svůj sen.
Snad hezké v životě mám vybráno,
do mého života výsměch byl dosazen.
Ráno je vždy ranou osudu,
snem není realita dál.
Slast snu v životě mít nebudu,
jsem komik svého života, co mě rozesmál.
Komik, co skrývá se za barvou průhlednou,
schován pod kapkami vosku svíce bez knotu.
V ohni bez světla najednou poblednout,
nasávat nechtěnné, mačkat citron na ostrém srdce hrotu…