Mátohy na dětském hřišti

Trochu jsem se zdržela u kamarádky a venku se mezitím setmělo. Nemám ráda tmu. Za každým rohem, za každým stromem tuším děsivé strašidlo, které se najednou vyloupne ze stínu a půjde mi naproti. Zavolala jsem domů, že už jsem na cestě a spěchala jsem liduprázdnou ulicí.  Měla jsem to jen kousek, za dva rohy a kolem dětského hřiště před naším domem. Vidím na něj z balkonu nebo z kuchyňského okna.

Jenže ve dne všechno vypadá úplně jinak. Dokonce i večer je to jiné, když jdu kolem s mámou nebo s bráchou. Teď jsem ale byla sama, na ulici nikde nikdo. Dokonce ani paní Marečková nevenčila toho jejich protivného psa, ani David od sousedů se nemuchloval pod stříškou u vchodu s Leonou.  Občas se u houpaček schází parta kluků ze sídliště, ale ani ti tam dnes neseděli.

Utíkala jsem, jako by mi za patama hořelo. Najednou jsem letmo zahlédla mezi větvemi akátu na kraji hřiště záblesk světla. Otočila jsem hlavu tím směrem a krve by se ve mně nedořezal! Po hřišti se pohybovaly mátožné postavy. Jejich poloprůhledná těla se klouzavě vznášela kousek nad zemí a světélkovala, ale tak nějak matně, jako když v baterce docházejí baterie. Od houpaček přicházel přidušený, šepotavý zvuk. Jedna z mátoh se pohupovala na sedátku sem a tam, jen tak zlehka a zvolna.  Hrůza mi zježila vlasy i chloupky na rukou. Najednou jsem měla v nohách metráková závaží a nedokázala jsem udělat ani krok. Hlas mi vypověděl poslušnost. Stejně bych ho asi nebyla schopná použít. Děs mi bránil v jakékoli činnosti. Stála jsem tam s rozšířenými zorničkami a cítila jsem, jak mi po zádech stékají čůrky ledového potu. Najednou se ozvalo příšerné zachechtání a něco se pohnulo v keři u skluzavky. Ve stejném okamžiku se na chodníku zpoza rohu vyloupla vysoká postava s rukama v kapsách a s kapucí na hlavě.

Přesto, že jsem poslouchala vzteklé nadávání, že musel kvůli mně odejít od počítače právě ve chvíli, kdy se mu parádně dařilo likvidovat zákeřné příšery, milovala jsem v té chvíli svého brášku nejvíc ze všech lidí na světě. Držela jsem se ho jako klíště a po očku jsem pozorovala, jak pan Veselý vytahuje z křoví za ucho jejich Kamila s cigaretou v ruce a jeho kamarádi se loudají ze hřiště s přesvědčením, že je doma čeká nemilá dohra.

Šedavé mátohy zmizely. Jak by také ne, když kluci museli zhasnout a zahodit cigarety. Ale stejně jsem kolem hřiště dál chodila po tmě nerada.