Lhát ženě se nesluší,
když srdce se jí rozbuší,
když ji líbáš do dlaně,
a přitom nutíš k obraně,
Něžně ji hladíš po krku,
a přesto nutíš k útěku,
cítí hřmění ve tvém zraku,
snad proto narození v raku.
Snaží se vzít si trochu lásky,
ale ty taháš za provázky,
jak se jí boříš do očí
srdce se skoro rozskočí,
pro tu jemnost brutality,
pro to pokušení s city.
Však ženě se lhát nesluší,
když zašeptáš ji do uší,
těžká jsou potom pro ni rána,
když se cítí obelhána,
ještě večer ti předla v klíně
a ráno ztratí ve vteřině,
všechnu tvoji oddanost
a ví, že za ní pálíš most,
přivírá oči zkrocením
a pro to příště ocením,
když budeš mlčet ty lháři
ať mám navždy jiskru v tváři,
když vzpomenu si na ten mráz,
jež mě hřál z té spousty krás.
A tak si pamatuj ty zvíře,
že dámy čekaj na rytíře
a když jsou šrámy na duši,
tak ženě se lhát nesluší.