Vstupuji do kostela. Při pohledu na monumentálnost této stavby se mě okamžitě zmocní pocit malosti. Svírá se mi srdce v hrudi. Cítím, jak se mi pod nohami vlní zem. Udělám několik kroků kupředu. Celý ten obraz je nehybný, ale přesto mám pocit, že mě celý ten prostor svírá. Vše má šedozelený nádech. Místy prostupují paprsky světla skrz barevné vitráže.
Oprýskané lavice. Usednu. Někde uprostřed. Pohltil mě. Ten kostel. Ta atmosféra. Ten chlad. Šero. Po zádech mi běhá mráz. Cítím, jak mi po těle přechází vlna chladu, která mi staví každičký chloupek. Ani nemrkám.
Náhle kostel zaplavila tma. Šílený hluk parní lokomotivy. Zdi se začínají otřásat. Obrazy se na zdech rozhoupaly. Lavice poskakují všude okolo. Hluk stále sílí v doprovodu přibližujících se světel. Vlak? Držím se lavice, která se mnou tančí po podlaze. Najednou se přímo kostelem prožene nákladní vlak. Lavice poskakují do rytmu. Oslňuje mě silná záře. Nejsem schopna cokoli pochopit, uchopit jakoukoli myšlenku. Vagóny míjí jeden druhý. Celé to trvá několik vteřin.
Ticho. Vše je veveřině na svém místě. Lavice stojí jedna vedle druhé. Svícny na oltáři. Ani jeden obraz není na křivo. Nevím, co si myslet dřív. Zešílela jsem? Vlak? V kostele? Asi se mnou není něco v pořádku.
Zaujme mne jeden obraz. Přistoupím k němu. Nevidím postavu, která je na něm vyobrazena. Nemohu ji zaostřit. Snažím se. Měním úhly. Jediné, co jsem z obrazu schopna vnímat je černá labuť v jeho levém rohu. Černá labuť?
Ticho jako skalpel prořízne krátké, ale intenzivní hýknutí. Labuť? Pomalu se otáčím. Vitráží se náhle protáhne oslnivý zlatý paprsek slunečního svitu. Stejně jako hýknutí přerušilo ticho, paprsek rozsekl šeď chrámového interiéru.
Jakoby se zastavil čas. Čas? Co to vlastně je? Mám pocit, že se zastavila země, čas přestal existovat.
V paprsku světla se lesknou částečky prachu. Vydechnu. Pozoruji jak si pomalé prodění vzduchu vycházejícího z mých plic pohrává se třpytícími částečkami prachu. Hejno stříbřitých motýlků třepetajících křídli. Nádhera.
Pomalu mně opouští pocit temnoty a chladu. Střídá ho štěstí, nebojácnost. Má chodidla zaplavuje závan teplého letního větříku.
Stříbřití maličcí motýlci se shlukují. Rýsuje se silueta. Hýknutí. Motýlci se rozletí do všech stran a přímo proti mně stojí bílá labuť. Je vznešená, krásná. Obklopuje ji modrá záře. Je to nádherné. Jako bych stála proti samotnému Bohu. Ne proti něčemu mnohem krásnějšímu. Právě se přede mnou zhmotnila sama Láska. Labuť pomalu začíná ševelit křídli. Svistot labutích křídel. Všude po těle cítím dotyky jednotlivých peříček. Jsem šťastná. Jsem milovaná a miluji. Mé tělo jakoby se právě teď rozpínalo po celém prostoru kostela. I labuť je mou součástí. Mizí ve mně.
Stojí před dveřmi. Obrovské staré dubové dveře. Nevím, jestli ve mně vyvolávají repot samotné dveře nebo to, co se za nimi skrývá. Otevírám. Vcházím do světla. Očím chvíli trvá, než se přizpůsobí. Jsem na cestě, není vidět, odkud jsem přišla ani co je přede mnou. Jdu. Jdu už značnou chvíli, světla pomalu ubývá. Najednou v dálce vidím siluetu. Tomu člověku nevidím do tváře, ale znám ho. Je mi blízký. Je mi příliš blízký. Rozeběhnu se k němu. Běžím, jak nejrychleji mohu. Vzdálenost siluety je však stále stejná. Volám. Bez odpovědi.
Najednou si všimnu, že napravo ode mne stojí nádherná vrba. Jak je možné, že jsem si jí nevšimla. Snad na každé její větvi sedí bílá hrdlička. Jsou jich stovky. Bíle hrdličky pozorují každičký můj sebemenší pohyb. Pohled je to zároveň nádherný, ale i děsivý. Hrůzný zážitek z Hitchcockova hororu ve mně zanechal opravdu silnou stopu.
Po těle opět cítím dotyky labutích per. Zapomínám na hrdličky. Podívám se ke svým nohám. Na mých nártech leží ta nádherná, vznešená labuť celá zkrvavělá. Bíla pera jsou zbarvena temně rudou životodárnou tekutinou. Je tak temně rudá. Nabývám dojmu, že labuť postupně mění barvu peří. Krev barví čistou bělobu pera do černa. Chci labuti pomoc. Umírá! Cítím, jak mi teplé slzy kanou po tvářích.
Je po všem!
Probouzím se…
Za oknem je ještě tma. Snažím se vší silou tisknout oční víčka k sobě. Chci zpět! Chci zpět za každou cenu! Chci se vrátit!
Je pryč. Je nadobro pryč!
Za oknem už je u moci podzim. Dneska bude chladno.