Když trenér zapískal na svoji kovově lesklou píšťalku, oznamoval tím, že to pro dnešek stačilo. Letos dívky musely přidat, protože se probojovaly až na celostátní semifinále, což bylo něco neslýchaného.
„Děvčata,“ přivolal si k sobě dívky trenér svým hlasem, co se velice podobá zvuku, který vydává slepice těsně před tím, než jí uškrtíte. Ale protože to byl trenér, dívky musely dojít těch pár metrů, co pro ně znamenalo skoro vypustit duši. Trenér totiž zase prodloužil hodinu o patnáct minut.
„Dobře tedy,“ začal a něco si přitom zapisoval. „dneska jste nejspíše ukázaly vše, co máte v rukávu. A popravdě, nebylo to nic moc.“ Dívky začaly protestovat tak hlasitě, až to Emily vyrvalo ušní bubínky. Pravda, dneska to byla hrůza, když ona je tak unavená …
„Ale,“ pokračoval trenér a snažil se uklidnit hráčky. „pro dnešek to stačí. Můžete jít do sprch,“ zavelel a znova strčil píšťalku do úst. Emily pomalu uvažovala, že mu tu píšťalku jednou vrazí až do krku. A i kdyby to nepřežil, určitě by to nikomu nevadilo. Spíš by tancovali na jeho hrobu.
Bolely jí všechny svaly v těle a nohy už necítila vůbec. Přesto se ale s převelikým úsilím dopravila do šaten vzdálené asi deset metrů od hřiště a pak dalších šest do sprch, kde ze sebe smyla zcela všechen pot a špínu. Její vlasy začaly smrdět po trenérových doutnících, a tak umyla i vlasy. Což byla pro ni hotova úleva.
Vypnula vodu, osušila lehce vlasy, zabalila se do ručníku a vyšla do šatny. Tam na nic nečekala a začala na sebe házet oblečení. Ostatní dívky ji začaly následovat.
„Pane bože, trenér nás jednou zabije,“ prohlašovala Daniela, útočnice, která to táhla jednu chvíli s kapitánem basketbalového týmu a zároveň i s kapitánem fotbalového týmu. Jednoduše řečeno, pěkná děvka, jak ráda říkávala Emily.
„Ještě, že sezóna končí za dva měsíce, protože déle to nevydržím,“ namítla Tara, sestřenice Daniely, která se jí podobá hodně, tedy povahově.
Emily nad tím nic neříkala. Ano, všechno jí bolelo, ale to klukům taky, nebo ne? A navíc, vybrala si to. Buď to, nebo být roztleskávačka, kde by musela poskakovat jako žába, nebo se přihlásit na vědecký kroužek. A to rozhodně nechtěla, protože stačí, že vědu má doma, i v normální hodině, nechce se jí zabývat ještě víc, než musí. Tak, to by bylo ohledně mimoškolních aktivit.
„Vsadím se, že trenér nás tady držel déle jen proto, že nadržoval Emily,“ namítla Daniela, která zrovna na sebe natahovala sukni. To byla pro Emily novinka. Všichni na škole věděli, že trenér se někdy rád dívá na zpocená trika na holkách, protože jeho bývala manželka si vzala lepšího chlapa a on sám si neumí najít milenku.
„Proč by jí nadržoval?“ zeptala se nějaká jiná holka. Emily si matně na ni vzpomínala a myslela, že se jmenuje Violet.
„Copak já vím? Třeba s ním spí. Zeptej se jí,“ řekla Daniela a ukázala na Emily, která si zrovna zapínala zip u svých oblíbených tmavých džín. Celou tu dobu předstírala, že nic neslyší, ale každý má své meze. A ty její právě přetekly.
„Potřebuješ něco?“ zeptala se Daniely. Snažila se uklidnit, a tak stiskla ruce v pěst.
„Jo. Chci vědět, jestli jsi už s někým spala,“ zeptala se.
„Jasně, a já chci Nobelovu cenu. Hold ne každý dostane to, co chce.“ S těmito slovy popadla tašku a vyrazila z šatny. Po cestě si ještě zapínala knoflíky na své košili.
Jasně, že s nikým ještě nespala. Kluci tady jsou hrozný prasata a chovají se jako ve středověku. Sakra, vždyť ani neví, k čemu se používá kniha, pomyslela si Emily. Cítila, jak jí do očí se hrnou slzy. Ne tady nebude brečet. Tady nikdy nebrečela.
Proč se tady všichni chovají jako paka? Vždyť je jedno dvacáté století. Copak oni neznají nic kromě mobilu, internetu, televize a šatníku? Ježíši, já chci pryč. A to rychle.
…
Ze školy domů to má jen něco přes deset minut pěšky, takže se ani neobtěžovala počkat na autobus. Hněv a adrenalin způsobil, že necítila bolest, která jí švihala do holeň. Bolest se nevrátila ani tehdy, co otevřela dveře od domu a ze sklepa se ozval výbuch.
Emily ihned běžela po schodech dolů a rukou se snažila udržet kouř co nejdále od svého nosu. Ve vzduchu cítila síru. Snad ne další pokus se sírou?
„Bože, co se tady stalo?“ zeptala se Emily, jakmile dokázala normálně dýchat. Rozeznala dvě siluety lidí, jedna vysoká a druhá o hlavu menší. Táta a máma.
„Menším nedopatřením jsme zamíchali vodík s kyslíkem. Výsledek si sama můžeš domyslet,“ řekl táta a začal si brýle otírat o laboratorní plášť. Máma popadla smeták a začala smetávat rozbité kádinky a zkumavky. Emily jí chtěla pomoct, ale máma ji zarazila.
„Je tu hodně skla, můžeš se bez rukavic poranit,“ řekla. Emily se podívala na tátu a ten jen přikyvoval. „Jak chceš,“ řekla a aspoň otevřela okno a zapnula ventilaci, co vždycky nejdříve zaprotestuje, ale nakonec se podvolí.
„Proč jdeš tak pozdě?“ zeptal se táta. Emily lehce kopla do napůl rozbité kádinky.
„Trenér nám prodloužil trénink,“ řekla. Máma něco mumlala, až potom Emily slyšela sloky jedné písničky z osmdesátých let.
„Půjdu si udělat úlohy,“ řekla a vystřelila ze sklepa do haly, a z haly do prvního patra, kde měla vlastní pokoj mezi třemi dalšími, kde nikdo nebydlel. K čemu taky? Její rodiče sice plánovali mít další děti, ale jakmile se narodila Emily, její máma se stala neplodnou. Takže sen o spousty dětí se rozplynul. A vlastně, snad všechny jejich sny se rozplynuly.
Emily otevřela dveře, svého pokoje, který její máma kdysi vymalovala na růžovou. Od té doby se barva nezměnila, jenom kolíbka se vyměnila na postel, přidala se skříň, stůl a knihovnička, kde Emily má všechny knížky, které kdy dostala.
Tašku odhodila na druhý konec pokoje a lehla si na postel. Zírala na strop, kde se na ni usmívaly všechny fotky, které pořídili rodiče, aby zaznamenali její dětství. Několik je z porodnice, další zase ze školky a školy, různé besídky, společné výlety do Evropy, kde kdysi měli jednání a ji nechali s chůvou, a její první fotbalový zápas v devíti letech, kde vyhráli zlatou.
Zvláštní, že její rodiče si jí přestali všímat po jejích desátých narozeninách. Od té doby se snaží najít lék na různé choroby a prokázat i jiné nové objevy, jako je mutace genetiky. Znají snad všechno o lidské a zvířecí genetice, dokážou vám vysvětlit pokus v několika jazycích, ale o vlastní dceři toho moc neví.
Možná, že je ztrácí. Že se rozhodli naučit jí samostatnosti. Dokazují tím, že už není dítě? Že už má žít sama za sebe? Přesně takové otázky jí trápily už šest let. Neví, co si má myslet.
Třeba je čas už se pohnout, napadlo Emily. Třeba už bych si mohla někoho najít, a nechovat se jako ta, co se snaží kluky od sebe odehnat. Třeba by si mohla najít i kamarády. Žiješ přece jenom jednou ne?
Ale je tu háček, ozval se v její hlavě hlas. Kvůli tomu, že jsi jiná oni s tebou nechtějí mít nic společného. Kvůli tomu tě nenávidí dívky, že opovrhuješ klukama, a odmítáš je, i kdyby ti u nohou leželi. Možná, že je ti souzeno zůstat sama, být ta špatná a nikam to nedotáhnout.
„Možná, že tomu tak fakt je,“ řekla si sama pro sebe.
…
Když už za okny byla tma, Emily už dávno spala. Vlastně si ani nevzpomínala, kolik bylo, když se naposledy dívala. Ale právě teď nevnímala nic jiného, nežli kroky. A to pod jejím oknem.
Z jejího okna nebylo moc dobře vidět, protože výhled stínil mohutný javor. I když její rodiče kdysi prohlašovali, že až s ní budou problémy, tak ten strom nechají odstranit. To se nikdy nestalo a Emily se už několik let dívá ven na ulici přes javorové listy, které na podzim mění barvu na rudou.
Emily se rychle posadila a potichu jako myška se vplížila k oknu. Závěsy ještě nebyly zatáhnuté, takže mohla nádherně vidět na toho, kdo postával před jejím oknem. A jakmile ho poprvé uviděla, nemohla od něho pustit oči.
Neznala ho, to bylo jasné, protože na škole si pamatuje snad každého kluka (bohužel). A i kdyby ho znala, tak by se na něho dívala pořád stejně. Z jeho postoje bylo něco nepřirozeného a přitom vážně nádherného.
I když byla tma, Emily poznala, že je oblečený do fialové flanelové košile, kterou měl rozepnutou, pod ní černé tričko s nějakým logem, džíny černé barvy a nohavice zastrčené do motorkářských bot, o číslo větší než je jeho normální velikost bot. Vlasy měl hnědé, tmavě kaštanové hnědé.Délka mu sahala asi centimetr pod ušima.
Tvář mu neviděla, protože buď stál zády k ní, nebo stranou, ale byla tma, že ho neviděla. Ale když se on otočil směrem k ní, vyděsila se natolik, že se ani nepohla. Jeho oči byly tmavé. Opravdu tmavé. A tvář podobná nějakému mafiánovi. Mafiánovi ve věku šestnácti let.
„Čekáš tu na někoho?“ zeptala se Emily dřív, než se mohla zastavit. Měla by jít, zatáhnout závěsy a zapomenout na něho. Ale ona tam jen tak stala a rukama se držela parapetu.
„Ne,“ odpověděl ten kluk. „Proč se ptáš?“
„Že tě neznám,“ odpověděla Emily. Měla by si ihned vrazit několik pohlavků. Možná, že je tady na návštěvě někoho a v noci si jen tak prochází. Nic jí do toho není.
„Teprve dneska jsem se přistěhoval,“ odpověděl a popošel na trávník, směrem k ní blíž. Je zatraceně blízko.
„Sem? Do tohohle zapadákova? Divím se, že je to na mapě,“ řekla Emily. Do háje holka, řekla si v duchu, měla by jsi jít si vymydlit pusu mýdlem. NIC TI DO TOHO NENÍ.
„O to právě jde,“ řekl ten kluk a usmál se. “ Můj strýc má rád soukromí blízko lesa. A navíc, je tu bezpečně.“
Kluk se opřel o kmen javoru a nespustil zrak z Emily. Je jasné, že ten kluk flirtuje s každou, kterou potká, i kdyby to byla nejhnusnější psychopatka. Což je celkem možné, že on sám je psychopat.
„Jak se jmenuješ?“ zeptal se a zkřížil ruce před sebe. Emily na zátylku naběhl studený pot. Má mu říct pravé jméno, nebo ne?
„Tak jako tak, si ho zítra ve škole zjistím. Takže bylo by lepší, kdyby jsi nelhala,“ řekl. Emily by se vsadila, že ten kluk je všehoschopný, když si něco usmyslí.
„Emily. Jmenuju se Emily,“ řekla narychlo. Bože Emily, zařvala v duchu, ty ses dočista zbláznila?
Kluk se uklonil, a přitom ani na malý okamžik nespustil z ní oči. „Těší mě, Emily,“ řekla a narovnal se. „Já jsem Dorian.“ Při tomhle jméně se musela Emily v duchu smát. Ve skutečnosti se na něho jen usmála.
„Ještě řekni, že se příjmením jmenuješ Gray,“ řekla a skoro se smála. Co to dělá? Ale Dorian se jenom smál spolu s ní. „To sice ne, ale jsem Black.“
V tu chvíli zazněl nějaký zvuk. Hudba. Emily nepoznala skupinu, jenom to, že je to metalica. Dorian zalovil ve své kapse, a vytáhl zdroj zvuku. Mobil. Podíval se na displej a ihned ho zase schoval.
„Bohužel, už budu muset jít,“ řekl a odlepil se od kmene. „Tak zatím, Emily.“ A pak byl pryč, protože začal běžet. Emily přemýšlela, jak tak rychle může běžet v těch botách, když jsou těžké a navíc o číslo větší.
Ale jednu věc věděla jasně, že ho znova uvidí, a že s ním budou problémy.