Kapitán 2. část

I tento večer jsme seděli u ohně. Vlastně vypadal skoro stejně, až na to, že tým Červených neseděl po mém boku, ale na druhé straně ohniště, co nejdál ode mě.

„Nebudeš zpívat?“ zeptal se mě tiše. Rozpačitě jsem zavrtěl hlavou a zaletěl pohledem ke své četě. Cítil jsem se nějak unavený. Nelíbilo se mi, jak mi moje problémy vyklouzávají z rukou. Byl jsem vlastně tak mimo, že večer, když už šli všichni na kutě, mi došlo, že stále nemám spacák.

„Nějak jsme na něj zapomněli,“ uchechtl se tiše Frank. Prohrábl jsem si rozmrzele vlasy a nakopl do dřevěného obložení stanu; stejně to nepomohlo.

„Nezuř. Můžeš spát zase u mě.“ nabídl se. Pod jeho nabídkou jsem vyměkl. Zkroušeně jsem si k němu zalezl.

Možná, že kdybych byl v téhle situaci s jiným človíčkem, kterého znám teprve dva dny, stejně jako Franka, nedovolil bych, aby tohle rádoby „přátelství“ zašlo takhle daleko. Ale byl to prostě Frank, usměvavý a vonící po šamponu (který půjčil i mně, když jsme se byli sprchovat). A tak jsem se nechal obejmout a sevřel jsem ho v pase stejně tak silně, jako mě on objal kolem krku.

A přesně v té chvíli, zaklesnutí do sebe, jsem najednou věděl, že je to správné, jednoduše dokonalé.

A že se mě Frank už nikdy nezbaví.

 

„Hej, Gee. Máš tu návštěvu. Haloo-“ zacloumal se mnou. Zmateně jsem rozlepil oči a viděl malého Joyeho, jak rozpačitě přešlapuje uprostřed stanu. Na chvilku mě zamrazilo a zadoufal jsem, že je ještě příliš malý na to, aby pochopil, že na dvou mužích v jednom spacáku je něco podezřelého. A nebo, aby byl už velký a chápal, že tady se nic nestalo, protože máme oba dva oblečení.

Frankovi to asi těžkou hlavu nedělalo. Zatímco jsem se vymotával, podepřel si hlavu a s klidem pozoroval nejmenšího benjamínka.

„Stalo se něco, Joye?“ vyhrkl jsem.

„Kapitáne, je mi to hrozně líto, víte, oni se na vás ve skutečnosti už nezlobí, ani já, protože, to znáte, jim přijde trapný odvolat všechno to, jak mlčí. Říkali, že všechno bude v pohodě, až najdete Speckla, že už se s váma bavit budou. Ale mně je to jedno, já vás mám rád i tak.“ vysypal tak rychle ze sebe, že jsem ani nestihl řádně překvapeně zamrkat. Joye nerozhodně postával a díval se na mě se strachem v očích.

„Díky Joey, taky tě mám rád.“ zamumlal jsem tak tiše, že jsem se divil, že mě slyšel. Tak přece jenom na mě nejsou naštvaní, pomyslel jsem si.

„Kapitáne!“ vypískl Joey, sevřel mě kolem krku tak nenadále a prudce, že jsem jen tiše vydechnul. Neobratně jsem ho objal. Chvilku jsem tam jenom tak dřepěl, než se Joey odtáhl a se zasalutováním zmizel tak rychle, jak se objevil.

„Mají tě rádi,“ prohodil a poplácal mě po rameni. Mohl jsem se jen pousmát.

„Jo, už jenom najít Speckla, a všechno bude v pohodě,“ zamrmlal jsem si pod nosem.

 

Brzy odpoledne, hned jak všichni poobědvali, vyrazili jsme směrem k blízkému splavu. Voda byla teplá a ne moc hluboká, takže nehrozilo, že by se někdo utopil. Všichni blbli, cákali se, topili se.

Seděl jsem na břehu, na sobě něco z Frankovy garderóby – delší plavky s bílými a modrými proužky. Frank je sice měl dobré, já jsem se v nich cítil trochu jako sardinka. Moc přiléhavé, moc elastické. Sledoval jsem všechno to dovádění zpoza svých tmavých brýlí a chytal bronz.

„Jsi strašně bledej, Gerarde. Měl by ses trochu opalovat.“ poradila mi Emily a já se její radou neochotně řídil. Ještě nějakou dobu jsem udržoval oči otevřené, sem tam mi hlava spadla, až jsem nakonec usnul.

„Pššt! Na tři.“ někdo se zlomyslně uchechtl a já ucítil nenechavé prstíky, které se zatím jenom pomyslně obepínaly kolem mých rukou a nohou.

„Raz. Dva.“ odpočítával Bob, hlas podbarvený tichým smíchem. Polekaně jsem otevřel oči. Nade mnou se sklánělo celé hejno hlav. Spousta rukou mě sevřela, jedna za nohu, za ruku, kolem pasu.

„Tři!“ křikl Ray. To už jsem nečekaně letěl vzduchem. Prásk! Nikdy bych si nemyslel, že mi tohle udělají.

Voda byla studená, zvláště po tom, co jsem proležel celý čas na sluníčku. Hloupě jsem se nadechl, jako bych neuměl zavřít ve vodě pusu. Těžce jsem zalovil rukama a konečně se vyhoupl nad hladinu. Kašlal jsem, prskal jsem. Moc jsem nevnímal okolí, slyšel jsem ale veselé hlásky a smích. Někdo se ke mě počal brodit, a já ucítil dvě teplé dlaně na ramenech. Zamžoural jsem a zjistil, že je to Frank. Prsty mi pročísl vlasy nasáklé vodou a uhladil mi je dozadu. Usmíval se a já se musel ksichtit taky, a když jsem se podíval, Ray se řehtal jako blázen. Emily mu vysela kolem krku, vysmátá jak lečo. Nehledě na hloučky uhihňaných vojínů, tedy dětí, kolem.

Jen Bob záludně kroutil očima.

 

„Au!Auuu!“

„Nepišti jak holka,“ zamrmlal Frank, v hlase pobavenou jiskřičku. Na oko uraženě jsem zmlknul. Frank byl vážně opatrný. Jeho dlaně mi přejížděli po zarudlých zádech tak jemně, jak se jen dalo. Roztírali chladivou mast, kterou ni milosrdně půjčila kapitánka Fialových. Vylepená teď ležela na druhé posteli ve stanu a ukusovala něco z mých zásob.

„Chtělo by to jogurt,“ prohodila jen tak mimochodem.

„Jo, ale čistej. Všechny, co máme, jsou s příchutěma.“ namítl Frank.

„Takhle je to dobrý.“ zakňoural jsem. Měl jsem pocit, že mám místo zad jen jednu velkou mokvající ránu. Frank mi stáhl kalhoty nízko na boky a důkladně natřel i všechno to, co předtím skrývaly. Překvapeně jsem se zajíkl, a raději schoval hlavu do polštáře. Ty představy, co mě v tu chvíli napadli, by nejednomu vehnaly krev do tváří.

„Díky,“ vyklopil jsem ze sebe, když jsem si obtížně sedal. Pokýval hlavou, zatím co si ruce utíral do ubrousku.

„V poho. Příště jen neusínej na slunku.“ pokýval hlavou s úsměvem.

 

Večerka výmečně začínala dřív. Všichni padali únavou, hlavy napůl mokré, napůl uschlé. My ( já a Frank) jsme se tiše vypařili a zašli jsme znovu ke splavu. Chvilku jsme si jen tak čvachtali nohy při kraji.

„Jak si se vlastně dostal sem, na tenhle tábor?“ nadhodil jsem jen tak náhodou.

„Kvůli příteli,“ odpověděl mi po chvilce úvah.

„Přítele jako přítele, nebo jako milence?“ zeptal jsem se ze srandy. Co jsem fakt nečekal, byla odpověď.

„Přítele jako milence.“ Překvapeně jsem zamrkal. Frank se uchechtl a zamířil na mě svůj pronikavý pohled. Takže Frank je.. Gay?

Ve své ohromené mysli se ozvalo šustnutí vody. Frank se odrazil od kraje a vstoupil do hlubší vody, která mu dost dobře sahala nad pas. Bezmyšlenkovitě jsem ho následoval, ačkoliv jsme oba dva měli na sobě oblečení. Objal mě příjemný chlad.

„R-Ray nebo Bob?“ vykoktal jsem. Tentokrát ke mě dolehl jeho smích, odrážející se od hladiny.

„Ani jeden. Můj přítel zemřel při zpackané operaci.“ odvětil tiše.

„To je mi líto, nechtěl jsem-“

„Dobrý, už je to dávno.“ zarazil mě. Zvedl jsem hlavu a spatřil, jak blízko jsme u sebe. Tak blízko, až to nebylo slušné. Nemohl jsem se však odtrhnout od Frankových smutných očí, natož udělat nějaký pohyb. Viděl jsem dokonce malou jizvičku u obočí. Téměř jsme se dotýkali nosy. To co se mělo stát, bylo naprosto nevyhnutelné. V hlavě se mi honily všelijaké scénáře, byl jsem zděšený z představy, že bych měl Franka odmítnout. Naposledy jsem se ohlédl kamsi za jeho záda, a uviděl dvě svítící očka, kulatá ouška a dlouhý světlý ocas..

„Speckle!“ vyjekl jsem a jako poslední záchranu jsem se za ním brodil. Čapl jsem potkana do mokrých rukou. Ani se mi nesnažil vykroutit, jen mě sledoval očima jako korálky.

„Konec všech trablů,“ ozval se za mnou Frankův hlas a jeho ruka se jen jako tiché volání po minulosti svezla po zádech. A já nemohl jinak, než souhlasit.

 

Ještě ten večer jsem zašel za mým týmem a donesl jim ztraceného člena. Sam brečel štěstím, všichni mě objímali a omlouvali se. Malý Joey mě zatahal za kalhoty. Zvedl jsem ho, abych ho lépe slyšel, co říká: „Jste hrdina, kapitáne.“

Tentokrát s ním souhlasili všichni do jednoho. Vyvolávali moje jméno a já se cítil.. Šťastný. Ještě dlouho do noci jsem s nimi seděl na pokoji a doháněl všechno to, co jsme zameškali; vyprávěl jsem jim desítky dobrodružství, trochu přiostřené pro malé posluchače, a opravdu s každým si popovídal. Když jsem odcházel, znal jsem už všechny.

Když jsem opouštěl stan, malý Joey si vynutil pusu. Připadal jsem si hrozně otcovsky a staře, ale zahřálo mě to u srdce.

„Dobrou Joye,“ rozloučil jsem se.

„Dobrou noc, kapitáne.“ zabrumlal napůl ze spánku. „Jsem rád, že jste zpátky.“

Když jsem přišel do svého stanu, sedl jsem si rozpačitě na kraj své postele a sledoval, jak Frank tiše oddychuje ze spánku, spacák rozepnutý od z hora až dolů. Jedna noha mu vysela z postele. Uvažoval jsem nad tím, jestli mu bylo teplo nebo jen chtěl vědět, zda-li za ním pořád stojím, i když vím, co vím.

Kolíbavě jsem vstal, jak se ve mě všechno přelo: Doufal jsem, že pochopí, že mi nevadí, že je gay, ale že já jím nejsem. Že s ním chci být pořád kamarád, třeba ten nejlepší. Že ho mám prostě rád, jaký je.

Tiše jsem nadzvedl cíp spacáku a jemně, abych ho neprobudil, jsem mu dovnitř schoval nožku, studenou jak žába. A pak jednoduše vlezl za ním dovnitř. Chvilku panovalo děsivé ticho. Trochu jsem se zašil, než jsem zavřel oči.

„Nic se tím pro mě nemění, Frankie.“ zašeptal jsem, i když jsem věděl, že mě nevnímá.

 

Vzbudil jsem se úplně sám. Chvilku jsem se rozvaloval, než jsem se zvedl a trochu se zlidštil. I přesto jsem stále vypadal jako někdo z řad nemrtvých. Černé vlasy, bílá pleť, tmavé kruhy pod očima.

Odvrávoral jsem se následně k hlavnímu stanu. U našeho stolu seděli všichni z vedoucích- Emily zaujatě vyprávěla Bobovi a novém krému, Ray dřepěl na zemi a nějaká copatá holčina mu rozčesávala jeho hřívu. Krčil nosem a sem tam zanaříkal.

„Drž,“ rozkázala mu netrpělivě, když obzvlášť hlasitě zakňučel a cuknul hlavou. Frank seděl sám na druhé straně stolu než ostatní a zamyšleně upíjel ze svého hrnku se žirafou.

Nerozhodně jsem postával u vchodu, než mě Frank zpozoroval.

„Dobré ráno,“ vyhrkl jsem a usmál se. Přesunul jsem se rychlým krokem ke stolu, přímo k mojí porci nachystané naproti Bobovi. Sedl jsem si ale čelem k Frankovi, a jen talířek s hrnkem přetáhl.

„Dobré,“ ozvala se sborově odpověď.

„Tak co se dneska podniknem?“ zeptala se Emily.

„Řekl bych nějaké bojovky. Co třeba hrad?“ nadhodil Ray.

„Hrad. Tak fajn. Do toho jdu.“ odkývl to Bob.

 

Odpoledne jsme si zablbli jak malí. Všichni jsme si nejdříve zahráli rozbíhačku; každý kapitán měl nachytat co nejvíce cvrčků, těch nejmladších dětí z týmu. Ti mu začali patřit až po tom, co jim kapitán dal pusu a čelo. Když to Bob vysvětloval, přišlo mi to jako hloupost, ale když ale hra začala, dost jsem se nasmál. Malý Joey se ani neobtěžoval. Stoupl si jako jediný ke mně hned, aby mohl být se mnou. Kupodivu hru vyhrál Frank. Byl jsem totiž diskvalifikován po tom, co jsem se snažil odchytit i jeho.

Hráli jsme spoustu jiných her, o kterých jsem nikdy v životě neslyšel a neznal jsem je. Ačkoliv už mám věk na to, abych se sám ničeho takového neúčastnil, bavil jsem se. Užíval jsem si to tak, jak v poslední době nikdy. Cítil jsem se skvěle, jen si tak bezstarostně lítat, ať už na divoký západ nebo za temným středověkem. Zdálo se, že to nemůže nic zkazit. Ale najednou to přišlo, ve chvíli, kdy jsem na to nebyl připravený.

Když jsme se za večera vraceli, vykecávali jsme se s Frankam vesele o oblíbených kapelách, malého Joyeho přehozeného přes rameno. Brodili jsme se, můj tým Červených a Frankův Modrých, skrz vysokou trávu směrem k táboru.

„Domluvím, ať už otevřou bránu,“ prohodil. Překvapeně jsem zamrkal. Tábor byl ještě hodně daleko, takže to téměř nedávalo smysl.

„A večeři.“ dodal náhle, jako by si vzpomněl, a vyrazil mírným poklusem směrem k hranici lesa. Vzdálil se od nás skoro na celý kopec, viděli jsme ho jen jako malinký modrý flíček.

„Kapitáne? Co jsou ti lidi zač?“ zeptal se Joey, načež Chloe s Debbie začaly vřískat. Zmateně jsem se otočil a na poslední chvíli spatřil, jak tři temné stíny lidí, proti kterým vypadal Frank jako dítě, popadli jeho malou osůbku a zatáhli ho hrubě do lesa. A najednou byl pryč.

Mrkal jsem, dech rychlý a přerývavý. Cítil jsem, jak mi malý Joye zatíná prstíčky do vlasů. Kdosi se vedle mě usedavě rozplakal. Hypnotizoval jsem linku lesa a čekal, kdy se tam objeví, malý človíček v azurové mikině a nesmělým úsměvem. Čekal jsem dlouho. Ale nic se nestalo.

A čím déle jsem tak jen tak stál ztuhlý a zděšený, tím víc dětí kolem vzlykalo. Mátožně jsem se ohlédl a viděl, jak se je ti nejstarší snaží uklidnit. Nějak se mi to vymyká z rukou, pomyslel jsem si.

„Anthony? Jacku. Wille?“ zavolal jsem je, můj hlas zněl tak vzdáleně. Vzhlédli ke mě.

„Pohlídejte je. Jdu se tam podívat.“ zavelel jsem, a postavil malého Joeyho na zem. I on se rozbrečel, a já si opožděně vzpomněl, že měl o mně tehdy nejspíš strach.

Bojoval jsem s vlastním strachem. Starost o Franka byla však větší. Vlezl jsem do lesa a rozhlížel jsem se. Volal, hledal, prozkoumával každý kousek a nenašel ho.

 

Než jsme se všichni dostali do tábora, můj i Frankův tým byl vyděšený a unavený. Sám jsem byl tak mimo, že jsem nic z toho nevnímal. Někdo mi poklepal na rameno. Ohlédl jsem se na Raye.

„Pojď se mnou do stanu, všechno ti vysvětlím,“ zašeptal tak, aby to nikdo jiný neslyšel.

 

„Kamufláž? Kvůli stezce odvahy? Ne, tohle nezvládnu. Málem jsem se podělal strachy!“ mračil jsem se Raye. Bob vedle něho se tiše pochechtkával; i jeho jsem nezapomněl zpražit pohledem.

„Mohli jste mi to přece říct!“ odsekl jsem nakvašeně. Prohrábl jsem si vlasy, frustrovaný a zničený.

„To by nebyla taková zábava.“ podotkl Bob a skryl se za Emilyinými zády, aby unikl mým smrtícím očím.

„Aha,“ odměřeně jsem odfrkl. Za tichého vrzání jsem se zvedl z Rayovy postele a vyrazil ven. Noc byla chladná a temná. Mraky na obloze zakryly jak měsíc, tak hvězdy. Působilo to strašně depresivně. V té chvíli mě napadlo, co asi Frank dělá právě teď. Jak někde sám uprostřed lesa staví stan a zakládá malinký ohníček, prochladlý na kost. Ten náš se pro dnešek nepořádal. Táborem panoval neklid; všichni už slyšeli, co se stalo, ale jen málokdo věděl, že to nebylo opravdové.

Zalehl jsem brzy, schoulený ve Frankově spacáku. Najednou byl až moc velký, až moc chladný. Cítil jsem ho z polštáře, tu jeho osobitou vůni mýdla a oblečení. Najednou jsem to zase věděl, jako v té chvíli, když mě Frank objal. Bez něj jako by vyhaslo slunce.

 

Ráno jsem vstal pozdě, podrážděný a rozladěný. Nad čtvrtou ráno se začalo nejdříve blýskat a potom se spustil hrozný liják. Každou chvíli jsem musel vylévat vodu, která se zachycovala na střeše stanu. Taky jsem musel jít za malým Joeyim a zbytkem celé mojí čety, abych je zkontroloval. Příšerně jsem přitom zmokl, a ačkoliv jsem se převlékl, do rána jsem dokázal jen drkotat zubama a popotahovat, jak se ke mně blížila budoucí chřipka.

Samozřejmě, že jsem ještě dostal spršku po cestě do jídelny, která byla docela vylidněná. Sám jsem posnídal a ke všemu tomu neštěstí vypil už studený čaj. Mizerně. Bídně. Tak bych právě teď popsal svou situaci.

Kdosi vkročil do stanu. Podle těžkých kroků jsem poznal, že je to Ray. Neotočil jsem se až do té doby, než přisedl ke mě.

„Hned jak přestane pršet, vyrazíme. Dojdeme na nějaký pěkný temný místo. Budeme dělat, jakože bojujem a pak přineseš Franka, jasňačka?“ energeticky zahlaholil a s plnou pusou mého koláče. Pokýval jsem nezaujatě hlavou a pokračoval, kde jsem skončil.

 

Vyrazily jsme pozdě dopoledne. Krajina byla pod stínem, všechno působilo mělce a tajemně. Vítr o sobě za celou dobu nedal znát, takže nás doprovázel jen tichý dupot desítek nohou. Procházeli jsme lesem, všichni vyděšeně mžourali do jeho skrytých koutů a ohlíželi se po Frankovi. Panovala tady divná, divná atmosféra.

„Támhle!“ křikl náhle Roddy a napřaženou rukou pročísl děsem naplněný vzduch. Na malém kopečku proti nám stáli dva muži, oba dva statní jak hora. Otočili naším směrem; jen nás zahlédli, rozběhli se. Jak jinak, Bob se rozběhl za tím vpravo, Ray za tím vlevo. Brzy se ztratili z dohledu.

Konečně jsem se rozhoupal, abych udělal svoji práci. Vyrazil jsem mírným poklusem, abych našel našeho uneseného kapitána.

„Franku! Franku!“ zavolal jsem a jako ozvěna za mnou zahlaholil dav dětí. Prolezl jsem trnitým křovím a poškrábal si lýtka a předloktí. Stálo to za to – přímo přede mnou seděl Frank, hlavu tázavě zvednutou. Vypadal jako mokrá myš, černou mikinu nasáklou vodou, na obou nohou dvě velké díry v kalhotách. Kolena měl sedřené, takže jsem si domyslel, že musel nejspíš spadnout při tom divadélku. Když si mě všiml, usmál se tím svým lišáckým úsměvem a natáhl ke mně dlaně plné šrámů a ran.

„Ahoj Gee,“ pozdravil mě tichounce. Oplatil jsem mu úsměv. Záměrně jsem se vyhnul jeho bolavým rukám a obmotal mu ruce kolem pasu, abych ho zvedl.

„Spadl jsi?“

„Marson mi omylem podkop nohu,“ vysvětlil mi, když už stál na nohou.

„Marson?“

„Jeden z těch týpků v černým.“ chvilku na mě prozíravě koukal, než mě konečně objal kolem krku. Ruce svíral pečlivě do pěstiček, aby rozedranými dlaněmi o něco nezavadil.

„Chyběl jsi mi, parťáku.“ zahlaholil jsem kdesi mezi jeho krkem a ramenem a sevřel ho.

„Ty mě taky, Gee.“ zamumlal a já cítil jeho rty lehce se otírajíc o kůži. Opatrně jsem nás od sebe odtrhl a rozpačitě zakašlal. Chvilku mezi námi nastalo napjaté ticho.

„Sundej si tu mikinu,“ napadlo mě po chvíli. Chvilku na mě neochotně mžoural, než si ji svlékl. Na holých pažích mu naskákala husí kůže. Nějak jsem však podvědomě cítil, že už tam byla i předtím. Stáhl jsem si z ramen vlastní bundu a pečlivě do ní Franka zachumlal. Sledoval mě, jak mu zapínám zips až ke krku a roluju mu konce rukávů, které měl příliš dlouhé.

„Připraven vyrazit na cestu.“ prohlásil a mile se uchechtl.

„Jo,“ pokýval jsem souhlasně. Bez váhání jsem mu podvlekl ruku pod nohami a pod zády a zvedl ho. Dozajista nebyl až takové peříčko, jak jsem si představoval, ale unést se dal. Překvapeně vyjekl a schoval si tvář do dlaní. Chvilku trvalo než mu došlo, že se nic neděje, a on odvážně zamžoural mezi prsty.

„Tak tohle je blbý.“ pobaveně vyprskl.

„Proč?“

„Ještě nikdo mě nikdy nenesl. Jsem tlustej, je mi to trapný.“

„Ty? Ale ne, jsi úplně lehounký.“ řekl jsem a na ukázku si ho trošku nadhodil. Vyjekl a chytil se mě kolem krku. Jak holčičí, pomyslel jsem si pobaveně.

„Hlavně mě nepusť, prosím tě.“ Zamračil se.

„Tebe nikdy.“ odvětil jsem vážně a vyrazil zpět k četě.

Když jsme se konečně ukázali, všichni začali vřískat, brečet a smát se. Někteří vyvolávali moje jméno, jiní zdravili Franka, pár lidí tleskalo. Jako hrdina jsem ho donesl až na místo a tam ho opatrně postavil na nohy. Oba dva jsme na sebe významně pohlédli; Frank sice nepotřeboval nosit, nicméně pro všechny to mělo magický význam záchrany. Na desítku paží se obtočilo kolem Franka, jeho četa ho objímala hlava nehlava, až se v tom chumlu těl docela ztratil.

 

VN:R_U [1.9.22_1171]
Rating: 0.0/10 (0 votes cast)

Napsat komentář