Ironie života #4

Makoto se zrovna procházel komplexem, ponořen hluboko ve své mysli. Znovu zkoumal příčiny, listoval ve stránkách svých vzpomínek a každý list důkladně prohlédl.
 F
Když se probudil, všude okolo něj byla nazelenalá, čirá kapalina. Na obličeji měl dýchací masku kvůli které nic moc neviděl.
FE
V této vzpomínce je dále už jen spousty střípků bolesti které zaslepují jeho pamět. Až donedávna, do toho dne kdy se to stalo, si myslel, že ví vše o svém zrození.
Najednou mu něco spadlo na hlavu. Bylo to lehké a s cinknutím to dopadlo do písku pod jeho nohama. Byla to materie, malá, kulatá, lesklá věcička do které se ukládala mako energie. Podíval se na zem. Materie byla mělce zabořená v suchém, horkém písku. Ohnul se pro ní. Sotva jí však vzal do ruky a začal se narovnávat, zastavil se. Uslyšel letmý, elegantní dopad nohou do písku. Nad hlavou mu pištěl a bzučel mako energií probitý meč. Viděl jen dívčí nohy, které se zdály, že stojí pevně na zemi. Dívka natáhla ruku k Makotovi, který v této nepříjemné, ponižující poloze, jakoby snad vzdával poklonu královně, musel odevzdat materii. Sotva chladná, průzračně růžová kulička dívce vklouzla do dlaně, byl slyšet jen dopad zrnek písku zpátky. Dívka zmizela. Makoto se okamžitě napřímil a podíval se okolo sebe. Nikde po ní nezbyla ani stopa.
,,Rozluštila jste už ty genetické kódy?“ ,,Dělám co je v mých silách …“ odpověděla Rufusovi mladá doktorka sedící za počítačem. Byli ve velké místnosti. Rufus se s pocitem moci procházel mezi velkými báněmi se zelenkavou tekutinou, uvnitř byla těla spousty mužů a žen. Všichni muži i všechny ženy byli na chlup stejní. ,,Potřebuju je co nejdříve.“ řekl svojí nedočkavou žádost Rufus. ,,Říkala jsem vám, že děláme co můžeme!“ odvětila nervózní doktorka a čím dál tím silněji tloukla do klávesnice prsty. ,,Nejde to!!!“ řekla zoufale a položila hlavu na stůl. ,,Neplatím vás za hloupé řečičky, rozluštěte ty kódy.“ řekl podrážděně Rufus a odebral se dveřmi pryč.
VN:R_U [1.9.22_1171]
Rating: 0.0/10 (0 votes cast)

Napsat komentář