Ironie života #1

Povídka bude  dramatická, tajemná a ve stylu flashbacku.

Příběh bude na části, které budu přidávat podle mojí nálady, takže pravidelné to nebude 🙂

Hlavní příběh, na který povídka bude navazovat se odehrává se ve světě Final Fantasy 7. Číslo 7 znamená číslo kolekce japonských her, především na platformy PSP a Playstation 2. Každé Final Fantasy se odehrává v jiné dimenzi. Tato kolekce s číslem 7 má celkem 3 hry a 1 film. To tvoří jeden velký příběh.

Ležel v prachu a v krvi, nikým neoplakáván, zcela sám.Jeho dlouhé, šedé vlasy, tolik připomínající nenáviděného člověka, zrudly stopou krve. Jeho svalnatou, mužnou hruď proťal meč. Jeho dvoubarevný pohled, který tvořilo levé, nebesky modré oko a pravé, brčálově zelené oko, hleděl do řídkých mračen nad ním. Vedle jeho slabé ruky ležel jeho meč, potřísněný její krví. Neuplynula ani minuta a jemu to už přišlo jako celá věčnost. V jeho hlavě se právě promítal celý jeho život jako film v kině, na který nedorazil žádný návštěvník. Byl to snad jenom on, kdo seděl v sále, obklopen samotou a naříkáním. 

Vraťme se tedy společně někam doprostřed jeho příběhu. Do chvíle, kdy byl spečetěn jeho osud a v jeho vzpomínkách poznávejme jeho život, který chutnal trpce jako silný, neslazený  čaj.
 V tiché pracovně s výhledem na obnovené Mako reaktory bylo slyšet pouze psaní pera. Najednou lehká, podvečerní atmosféra silně zhoustla, když se ozval nevrlý a surový klepot na dveře. Bez jakékoliv odpovědi člověka, sedícího u stolu, vešel do místnosti hořce se tvářící, šedovlasý (ale velice mladý) muž. Byl vysoký, svalnatý a jeho gesta a pohledy působily surově. Jeho různobarevné oči dávaly celému okolí znamení bezcitu a zloby, pokud jste se ale pořádne zadívali, byla v nich nenávist, zklamání a zlomení. Muž otevřel ústa, jako by chtěl něco říct, čímž odhalil jeho nejméně dvoucentimetrové, letmo upíra připomínající, zuby.
Dříve než však vpustil vzduch do hlasivek a mohl vydat jedinou hlásku, muž sedící za stolem ho přerušil. ,,Zavolal jsem tě protože…“ v tom však byl na oplátku taky přerušen. ,,Kde je Izumi?“ zeptal se šedovlasý nervózně. ,,Je v bezpečí.“ odpověděl suše muž za stolem. ,,Kde je??? Co jste s ní provedli?!“ zařval šedovlasý svým hlubokým, roztřeseným hlasem. ,,Nic, je v pořádku.“ odpověděl opět klidně a vyrovnaně muž za stolem. ,,Proč ti na ní pořád záleží? Ukončila to sama, nezáleží jí na tobě.“ šedovlasý muž nevěděl, jak na tuto větu odpovědět, zahleděl se do země a mlčel.
,,Nicméně, po tom, co jsi zničil celý blok reaktorů C, jsem se vážně zamyslel.“ ,,Nad čím?Nad smyslem tvého života?“ Muž za stolem se lhostejně usmál. ,,Ty jsi jenom chybějící článek ve vývoji, nikoliv konečná forma. Tvoje možnosti jsou omezené, tvoje myšlení je primitivní a nedokážeš myslet na ostatní, myslíš jenom na sebe.“ Šedovlasý muž sevřel pěsti. ,,Poslouchej mě teď dobře číslo 20…“ v tom byl ale přerušen. ,,Jmenuji se Makoto!“ naštvaným, pevným hlasem dodal. ,,Makoto … vytvořil jsem něco nového. Něco co je lepší než ty a lepší než číslo 21. Izumi je mi už teď zbytečná, zato ty jsi zatím nenahraditelný.“  ,,Zatím?“ otázal se Makoto. ,,Než vytvořím další klony.“ V tom už to Makoto nevydržel, tasil svojí dlouhou katanu a rozběhl se proti němu.
VN:R_U [1.9.22_1171]
Rating: 0.0/10 (0 votes cast)

Napsat komentář