Dopisy nikam

Radek pozoroval zasněženou krajinu, která ubíhala za omrzajícím oknem jedoucího vlaku.

Všechna ostatní okna byla zabedněna, protože špatně chránila před krutou sibiřskou zimou a tepluška bez oken na ně nezbyla.

Odvrátil zrak a rozhlédl se po kamarádech, většina jich podřimovala, ale  někteří věnovali pozornost karbanu.

Pohlédl na poloprázdnou láhev vodky a bez okolků si přihnul.

Venku mohlo být tak třicet a víc pod nulou, ale to jej neznepokojovalo, není to jeho první zima v Rusku.

Sklopil zrak zpět na kus papíru popsaný jeho písmen.

Prohlédl hrot tužky a dal se do dalšího psaní.

***

Není tu nic víc než sníh. Kupa bílé záplavy. Vypadá to, jako v pohádce, tedy vypadalo by, nebýti bolševiků.

Včera se zase pokusili pod námi vyhoditi koleje, ale naštěstí se jim to nepodařilo.

Poškodili jen první vagón, ale není to nic vážného.

S chlapci jsme hned naskákali do závějí kolem tratě a strhla se přestřelka, bolševiků nebylo moc a nikdo z nich nepřežil. My jsme přežili všichni, jen Petra lehce postřelili.

Poručík Bureš říká, že brzy dorazíme k Bajkalu.

Kluci tam prý mají pro nás nějaké překvapení, ale kapitán záhadně mlčí. Říká jen, že se musíme připraviti, protože boje tam jsou opravdu prudké a bolševici tam bez přestání dotírají.

Začíná mne tížiti představa, že se nikdy do Vladivostoku nedostanu.

Myšlenka na Vás, maminko, mne přímo zdrcuje. Ani nevím, jestli Vám stále zdraví dobře slouží.

Jste na druhém konci světa, kde mne prohlásili za vlastizrádce, jak já nenávidím císaře! Nemůžu vám ani poslati žádný dopis, ale jejich psaní mne alespoň trošku drží při zdravém rozumu.

Jsou to vlastně dopisy nikam, ale pošlu je co nejdříve to bude možné. Snad do té doby zůstanu živ a zdráv.

***

„Radku, nechceš si s náma zahrát?“ zamával Petr balíčkem karet.

Mladík pohlédl na popsaný papír.

„Ale proč ne,“ položil vše na místo, kde seděl.

„Pořád píšeš ty dopisy nikam?“ Promíchával Petr karty.

„Nech si svoji jedovatost, co ruka?“

„Ale dobrý, naštěstí to bylo jen škrábnutí,“ začal Petr rozdávat.

Mašina vzadu zvysoka zatroubila píšťalou.

Celý vagon sebou trhnul, jak rychle zastavil.

Někteří vojáci popadali z lehátek a zavěšených sítí.

Radek rychle vyskočil a popadl svoji pušku, stejně, jako všichni ostatní.

Zkušeným pohybem překontroloval závěr zbraně, aby se ujistil, že je nabitá.

Hodil na sebe těžký kožich s beranicí a ruce oblékl do teplých rukavic.

Ozvalo se zapískání polní píšťalky.

Ohlušující výbuch granátu vysklil několik oken.

Radek na nic nečekal a těžkopádně, napůl prolezl a napůl propadl vyskleným oknem.

Do tváře ho ostře řezal mrazivý sibiřský vítr, jehož kvílení přehlušovalo jen štěkání kulometu.

Měsíci nechybělo moc do úplňku, takže bylo na čerstvě napadlém sněhu vidět zřetelně postavy, blížící se k vlaku.

Radek zůstal ležet, jen zalícil.

Zatajil dech, zacílil a vystřelil.

Jedna z deseti postav, brodících se sněhem, padla k zemi.

Postavy se přikrčili a zrychlili krok, jak jen to bylo ve vysoké sněhové pokrývce možné.

Radek mechanicky opět natáhl a i tentokrát nechybil.

Viděl jak zvedají zbraně a míří jeho směrem.

Jeho puška mosin byla ovšem připravena dříve.

Stihl ještě jednou natáhnout a vystřelit.

Při tom se snažil nemyslet, že ti ve sněhu, co se právě přikrčili, jsou také lidé a on právě tři z nich zabil.

Za ním se ozvalo volání.

Zabořil tvář do štiplavě ledového sněhu.

Ozvala se série výstřelů.

Pomalu zvedl hlavu, v níž se mu honila spousta myšlenek.

Pohlédl směrem před sebe, kde na pláni mezi malými stromky leželo několik postav bez pohybu.

„Kdo to tady leží,“ uslyšel za sebou svůj rodný jazyk.

Otočil se na znak a pohlédl na svoje druhy.

„Ako sa voláš, vojak?“

„Vojín Melin,“ zachraptěl Radek.

Střelba v okolí ustávala.

„Není ti nic?“

„Ne, jsem v pořádku,“ postavil se mladík na nohy.

„Pojďte, jdeme zkontrolovat ty padlé,“ ukázal desátník Mikul na skupinku těl dál na sněhu mezi stromy.

***

Když střílím, připadám si jako nástroj. Říkám si, to ne já, to zbraň, ale držím ji přeci ve svých rukou, ale kdo drží v rukou mne? Ti lidé, co po nás střílejí, jsou slovanští bratří, proti kterým jsme odmítli bojovati za císařpána, ale teď je to jasné. Buď mi je, nebo oni nás.

Všichni věříme, že profesor Masaryk dobře ví, co dělá. Je to člověk, za kterým bychom šli až na konec světa, ikdyž tady, uprostřed Sibiře, si člověk tak připadá.

Myslím, že dnes v noci, při jejich přepadu jsem byl smrti blíže, než jindy. Ani u Zborova jsem jí nehleděl tak zpříma do tváře.

Večerní střet nepřežilo šest z nás.

Kamarády jsme samozřejmě pohřbili.

Poručík přikázal rozkopati tu zmrzlou zemi, i kdyby jsme tu měli mrznouti pár dní.

Mrtvé Rusy jsme ale ponechali ležeti ve sněhu. Nikdo neřekl, že to není správné, ale viděl jsem to ostatním ve tvářích.

Zásah dělem schytal jen přední vagón, sloužící, jako lovec min, takže se nic nestalo..

***

„Radku, radši pojď spát, tady pošta stejně nejezdí,“ ozval se Petr.

***

Přál bych si Vás zase jednou vidět, mamičko. Vás i Aničku, vím, že si našla určitě někoho jiného, ale stále mám její fotku, tu kterou mi dala, než mě odvedli.

Půjdu spát už je skoro ráno  a po tom rozbíjení zmrzlé půdy jsem zničenější než z boje.

Pečlivě složil list papíru a vložil ho do malé knížečky.

Pohlédl z okna, kde ubíhala pohádkově zasněžená krajina.

Knížku vložil do svého kufru a natáhl se na lůžko.

Mezi spícími vojáky někdo hlasitě chrápal.

Chvíli ještě hleděl do stropu vagonu, než mu ztěžkla víčka a on usnul.

Ráno bylo stejně mrazivé.

Celé okno zakryla jinovatka, takže jím nebylo možné vyhlížet ven.

***

Vlak přijel na malé nádraží v zapadlé vesničce, která snad ani neměla jméno.

Českoslovenští vojáci tu byli pro místní podivnými hosty, ale přijali je vlídně, ba dokonce s nadšením.

„Vypadá to, že si tu chvíli pobudem,“ zatvářil se kysele desátník Mikul, hřejíc si ruce o rozpálená kamna.

„Přečo he?“ Optal se vojín Kukura.

„Ty zasraný bolševici si nedají pokoj. Z Tulunu sem míří celá brigáda rudoarmějců, jako předvoj. Chtějí tu počkat na šestou a sedmou,“ zavrčel.

„Sakra, tak jim trošku vyprášíme kožich. Už mám týhle zimy po krk. Celýho tohohle podělanýho kusu země,“ vrčel vojín Lukeš.

„Prý se mluví o konci války. Možná by bylo snadnější přeběhnout k bolševikům. Mohli bychom být doma, prý to tak dost kluků udělalo,“ nahodil Petr.

„To se radši nechám zastřelit, než jít k nim,“ zabručel Lukeš.

„Pánové, radil bych vám, abyste šli připravit pozice,“ vstoupil do haly nádraží poručík Bureš.

Muži zasalutovali a odešli od rozpálených kamen s malou neochotou.

Venku před nádražní budovou stál na stráži Radek s puškou přes rameno.

Přes beranici naraženou na čele mu skoro nebylo vidět do obličeje.

Pozoroval, jak jeho kamarádi instalují kulomety.

Viděl stát na nástupišti poručíka Bureše, jak zachmuřeně poslouchá hlášení dvojice zvědů.

***

Obyvatelé vesničky byli ukryti ve svých domovech, když na nádraží začali dopadat dělostřelecké granáty.

„Potřebuju dvacet dobrovolníků na likvidaci těch děl!“ Křičel poručík Bureš na hlouček vojáků, seřazených na nádraží, nedbaje na občas dopadající granáty.

Jako vždy se bezmyšlenkovitě přihlásili všichni.

Poručík je přehlédl svým orlím pohledem a vybral dvacet mužů, mezi nimi byl i Radek.

***

„Támhle!“ Vykřikl desátník Mikul a ukázal na čtveřici děl, které ovládalo snad třikrát tolik vojáků. Opodál stálo několik koní, které patrně používali na jejich přemisťování.

„Nasaďte bajonety! Granáty nechte být, ty děla se nám budou hodit.“

Rozdělili se na pět skupinek po čtyřech vojácích.

Jedna čtveřice nejlepších střelců si našla výhodné postavení a schovala se do závěje, aby mohli nepřítele ostřelovat.

Čekali až se ostatní skupinky přiblíží k nepříteli.

***

Radek už slyšel srozumitelně jejich volání, za ta léta v Rusku znal jazyk obstojně.

Nepřítele dokonale překvapili, obešli tábor a doslova ho v malém počtu obklíčili.

Čtveřice mužů spustila střelbu, dávaje pozor, aby nezasáhli nikoho z vlastních.

Radek se vyhoupl zpoza terénní nerovnosti.

Pušku zalícenou, připravenou ke střelbě.

Vypálil.

Muž, který stál u děla, padl k rovnou tváří do sněhu.

Strhla se prudká přestřelka.

Zaskočení Rusové, na které se Čechoslováci vrhli, jako hladoví lvi lačnící po krvi, nedokázali klást odpor.

Radek zaklekl do závěje, natáhl a zalícil.

Viděl, jak Lukeš, snažící se nabrat rychlost v záplavě sněhu, nabodl nepřítele, který stál příliš blízko, na bajonet.

Povalil jej na zem a přišlápl, aby z něho mohl bodák vytáhnout, ale to už se na něho řítil jiný.

Radek zastřelil bolševika dříve, než Martin Lukeš stihl vytáhnout svůj bajonet z chladnoucího těla nepřítele.

Vstal a dal se do těžkopádného běhu, cítil ve vzduchu pach rozpáleného kovu a čerstvé krve.

Slyšet byly jen výstřely a zběsilé řehtání přivázaných koní.

Cestu mu zastoupil nepřítel, ale rána šla naštěstí mimo.

Radek nezpomalil, jen pevněji sevřel svého mosina.

Cítil, jak bajonet s lehkostí projel lidským masem.

Poznal, když zavadil o zadní část hrudního koše.

S hrůzou sledoval bublajícího vojáka, kterému vypadla sklopená puška z rukou.

Udělal chybu, když se mu podíval do očí.

Do hnědých očí rozšířených panickou hrůzou.

Tomu hochu nebylo ani dvacet let.

Prudkým trhnutím vytáhl bodák z muže, který ještě před chvíli byl jeho nepřítelem.

Bez hnutí ho pozoroval, jak se kolem umírajícího zbarvuje sníh do ruda.

„Proboha, Radku, nenech ho se trápit!“ Bodl desátník Mikul bublajícího muže rovnou do srdce.

Rázem bublavý zvuk i trhavé pohyby ustaly.

Radek se rozhlédl po bojišti.

Jeho druhové byli všichni, jako zázrakem bez zranění.

Od vesnice se ozývala vzdálená střelba.

„Haló, Radku! Co je to s tebou?“ Volal na něho desátník Mikul.

„Nic, pane.“

„Vůbec tě nepoznávám.“

„Martine, co tam tak stojíte? Poberte co můžete. Zapřáhněte ty děla a padáme, než přitáhnou jejich soudruzi.

***

Drahá matičko,

dorazili jsme do vesnice, má takové krkolomné jméno, že si jej ani nemohu zapamatovati. Pro nás je to ale jen jedna z mnoha zastávek na daleké cestě domů.

Celý den na nás útočili ti psi rudoarmějci. S několika chlapci z naší jednotky jsme dobyli nepřátelská děla, která se nás pokoušela ostřelovati.

Stala se mi tam podivná věc. Hochovi, který skončil na mém štyku, nebylo ani dvacet let.

Uvědomil jsem si, že příště to můžu býti já, kdo bude v kleče pozorovati vojáka, jak mu zatíná bajonet do žeber.

Jestli tu ale někde zůstanu ležet, tak je to vůle Boží a nikdo ani já nebo Vy s tím nic neuděláte, jen na mě myslete v dobrém.

Nikdo z nás nemůže pochopiti, jak jsme v početní nevýhodě mohli odraziti dotírajícího nepřítele. A to beze ztrát!

Bůh snad opravdu chce, abychom se dostali konečně domů.

Zahnali jsme je na útěk a ještě posbírali spousty kořisti. Viděl jsem, jak se klukům vrátila radost a chuť do boje, dokonce se i poručík večer přidal k našemu veselí. Po dlouhé době jsem ho viděl se smáti.

Už aby jsme mohli být ve Francii, pak nás už nic nezastaví!

Probijeme se až k Vám do Čech a Moravu, matičko, to Vám slibuji.

***

„Radků! Pojď se s náma ještě napít!“ Hulákal vojín Martin Lukeš.

V nádražní hale bylo ještě plno vojáků oslavujících vítězství.

„Už běžím,“ zvolal Radek dívaje se na dopis.

„Nech ho, píše přece psaní,“ Slyšel hlas desátníka Mikula.

„Jo dopis nikam,“ zasmál se Petr.

„Mohl by z něho být náš kronikář,“ Mínil desátník Mikul.

Radek vložil popsaný kus papíru do malé knížky, kterou strčil do náprsní kapsy svého kožichu.

„Na co se napijem?“ Optal se kamarádů.

„Přeci na zdraví! To je totiž nejdůležitější!“ Zvolal kdosi z davu legionářů.

Tagy: 

Napsat komentář