Balada o pádu Přemysla Otakara II.

 

Balada o pádu Přemysla Otakara II.

Dnes málokdo si vzpomene,

na panování krále Přemyslovce,

na léta plná bitev, řinčení zbraní,

hořkých slz i zklamání,

nu budiž tomu dnes jinak,

a přenesme se do těch dob.

Bylo to tak v podvečer,

v den před bitvou,

u okna sedí Přemysl,

a dívá se na hvězdné nebe.

Přemýšlí nad zítřkem,

dnes jiný je něco se v něm dějě,

myslí co když v případě, když… co z králoství jen z bude,

myslí na to přežije či zahyne.

Tu vchází Kunhuta do dveří,

úzkostlivým zrakem naň hledí

tvář jindy jasná a bez vrásek,

dnes zachmuřená jest a bledá.

Přemysl ani oči své nezvednul,

nevšiml si, že ona pláče,

pak náhle rukou svojí jí něžně pokynul,

a zpět do komnat svých sám odkráčel.

Je den svatého Rúfa,

den bitvy nastal náhle,

od rána se vojsko v šik staví,

a smělě do bitvy táhne.

Ještě pár polibků na cestu,

královna Přemyslovi z okna smutně mává,

skřivánek ve vzduch hledá si k nim marně cestu,

neb vojsko na pochod se dává.

Ach cesta plná života,

cesta plná ztracení,

copak zbyde jenom ze života,

když umíráš v koni nad zemí.

Již dorazilo vojska na moravské pole,

dorazilo a si odpočinulo,

král Přemysl do stanu svého vchází,

aby odpočinkem nabil opět mládí.

A na druhé straně Moravského pole,

král Rudolf své vojsko staví,

těší se a raduje,

že Přemysla sklátí a podmaní.

Ještě pár posledních úprav,

zbraně své ať každý prohlédne,

a k bohu tam do výšin,

nechť ať zrak svůj každý pozvedne.

I vychází Přemysl ze stanu,

ruce s rytíři si podá,

pak všichni spolu pokleknou,

a vojsko v modlení se dává.

Již dozněla jejich modlitba,

Přemysl na koně si sedá,

poté kyne rukou tiše,

a vojsko do ryku se dává.

Tu střetla se dvě vojska,

plná snů a nadějí,

mraky táhnou rychle oblouhou,

a nad hlavami jim krouží havrani železní zobani.

Bijou se a perou jako lvi ze země české,

Přemysl na koni svém bílém,mečem obratně zachází,

bůh buď s vámi vy lvi a děti země české,

ať nepřítele mor navždy zahaní.

Náhle však začne české vojsko omdlévat,

Přemysl nepozoruje však oné zrady,

on nikdy nepomysliv na útěk,

rozdává rány a stíná němcům hlavy.

To Milota z Dědic,

jež moravské jednotě velel,

se na útěk zbabělě dal,

a vojsku Přemyslova navždy ujel.

V tu náhle kůň pod Přemyslem klesá,

smyčka je mu na krk hozena,

on zmátořen na zem z koně padá,

teď bude jeho pýcha zbořena.

Přilbici na hlavě mu roztloukli,

ze zlatého brnění sprostě vysvlékli,

šestnácti ranami ho probodli,

až oči krále navždy uhasli.

I nechali ho tam jen tak ležet,

v krvi sprostě zabitého,

čas tehdy náhle přestal běžet,

již není krále českého.

Ach jak skončil Přemysl Otakar,

král železný a zlatý,

před kterým se třásla celá Evropa,

a který padl na poli tak slavný.

Přes sedmset let již uplynulo,

od smrti krále Přemyslovce,

před kterým se všichni v řadě třásli,

a který díky zradě vzal tak nešťastného konce.

A i přesto, že je tomu už tolik let,

a on ve Vítu svůj zlatý sen dále sní,

dnes málokdo si vzpomene na ten věk,

a co za krále tam v katedrále vlastně leží.

VN:R_U [1.9.22_1171]
Rating: 0.0/10 (0 votes cast)

Napsat komentář